RUINS – Place of no Pity

Na australské black metalisty RUINS jsem narazil poměrně náhodou. Studiově fungují pouze jako duo Alex Pope (zpěv, kytara, basa) / Dave Haley (bicí), z nichž hlavně druhého jmenovaného byste mohli znát z technical death metalové kapely Psycroptic, nově je D. Haley také bubeníkem holandské legendy Pestilence. Živě s RUINS vystupují ještě Daveův bratr Joe Haley (kytara, také Psycroptic) a basák Kai Summers. Tasmánská smečka vznikla v roce 2004 a „Place of no Pity“ je jejím čtvrtým studiovým počinem.

Na rozdíl od předchozích dvou desek („Front the Final Foes“ (2009) a „Cauldron“ (2008)), kdy se o vydání postaral francouzský label Debemur Morti Productions, nové album si RUINS vydali sami. Důvod rozvázání smluv mi je neznámý, ale tato vydavatelská firma zabývající se téměř výhradně black metalem má na kvalitní spolky čuch. Vždyť pod svými křídly má v současné době mimojiné takové finské Behexen, švédské Setherial, americké Krohm nebo německé Infestus. To vše jsou bezesporu kvalitní a zaběhlé sebranky.

Moc black metalových kapel z Austrálie neznám (dokázal bych je spočítat na prstech na rukou) a na RUINS jsem přišel asi hlavně kvůli působení bratří Haleyů v Psycroptic. Očekávání nebyla nijak extrémní, ale byl jsem zvědav, jak se kapelníci spíše (tech)deathových seskupení popasují s black metalem.

A popasovali se náramně. Žádné intro, žádné průtahy, okamžitý blastbeatový sypec na začátek. Jenže – hned při poslechu úvodní Inhabit the Twilight je z materiálu cítit jistá rozmanitost – chvíli se na nás valí dvojšlapkový masakr, za chvíli už dvojice drhne na vlně středního tempa, následně se riff úplně změní… A přitom to všechno do sebe tak dokonale zapadá. RUINS jsou totiž mistry změn, neomezená studnice nápadů, živočišná dvojice tvořící black metal trochu jinak.

Nebudu zde popisovat každou skladbu zvlášť, shrnu některé hudební aspekty desky v několika větách. „Place of no Pity“ mne zaujala na první poslech a drží se stále. RUINS nám předkládají dílo, které je nabité k prasknutí. Jsou zde pasáže, kdy by mi z dvojkopákové salvy Davea Haleyho ulítla palice dva metry dozadu, ten chlap je naprostý řezník. Na druhou stranu je to také velice kreativní člověk, když se zaposlouchám do bicích, cítím, že si s tím ten chlápek umí vyhrát. Je to také znát v pasážích (další charakteristický znak desky), kdy jsou kytary hypnoticky monotónní, dokola omílají delší čas jeden úsek, a do toho se neustále mění bicí party. Ta příjemná „monotónnost“, malinko jsem si při poslechu vzpomněl na takové Secrets of the Moon nebo Otargos. Ale ne – o nudu zde opravdu nejde, abych nebyl nesprávně pochopen, ty pasáže jsou dokonale hypnotické, dostávají vás na kolena, zRUINují vás!

RUINS se nebojí při své živočišnosti zabrousit ani do punkových sfér, příkladem budiž titulní Place of no Pity, které je punkovými riffy (a i bicími) zpočátku přímo nabitá. Následně se na vás vyvalí kopákový masakr a sloka – to je něco úžasného. Tak jednoduchý riff, ale ve spojení s vokálem Alexe to zní prostě geniálně. Kytarově se nejedná o nic extratechnického, ultrasložitého, ale má to koule, má to šmrnc. A když jsem zmínil zpěv, také kapitola sama pro sebe. Nečekejte klasický black metalový „uřvaný“ vokál. Jedná se o takový „chraplavější“ projev, občas můžeme zaslechnout zdvojený vokál. Alex svým hlasem výborně dotváří atmosféru nahrávky.

Abych se zmínil také o produkci alba (o kterou se postaral zmiňovaný Joe Haley), „Place of no Pity“ má velice čistý zvuk, nejedná se o žádnou raw BM špínu, naopak, produkce je vypilovaná. Sedí mi zvuk bicích, basa je slyšitelná, a zvuk kytar je parádní.

Ještě než jsem desku poprvé poslechl, byl jsem malinko skeptický, říkal jsem si, co mi RUINS nabídnou v téměř hodinové stopáži (nejdelší skladba má více než 9 minut). A teď, po nepočitatelně posleších, stále nemůžu některé pasáže vyhnat z hlavy a stále se nemůžu desky nabažit. Já prostě nevím, co bych vytknul. RUINS se k desce vyjadřovali v tom smyslu, že ji nedělali v úplně dobrém rozpoložení a že proces psaní a nahrávání byl velice obtížný. Ty temné chvilky se jim podařilo propojit s hudbou a texty na „Place of no Pity“. Já jsem z tohoto díla naprosto vedle. Nevím, jestli jsem někdy v recenzi dal plný počet bodů, vždy jsem si říkal, že k dokonalosti mi tam něco chybí. V případě RUINS nemůžu jinak – 10 bodů.