V promo materiálech bylo slibováno akustické komorní vystoupení, nevšední aranžmá známých skladeb a zajímavý host navrch, což mi přišlo po různých, sluch devastujících akcích docela vhod.
Na druhou stranu jsem netušil, jak takový kousek dokážu strávit a vůbec pochopit, když se denně láduju blackovými vyhlazováky a zvuk řádně naostřený ?fošny? je mi nadevšecko. Vystoupení se konalo ve Slatinském víceúčelovém kulturním centru, které se sice pro metalové akce nehodí, ale na Dannyho vystoupení nemohlo být vybráno lépe. Příjemný menší sál, který i při poněkud nižší návštěvnosti budí dojem natřískaného klubu, navíc zcela nově vybavený stolky s židlemi, a který akorát pojmul všechny účastníky koncertu. Podobně jako v Praze se dalo poslouchat vsedě na židli nebo na podlaze. Akustika parádní, zvuk během vystoupení nijak podivně nerezonoval a nazvučení vyšlo pořadatelům na jedničku.
Už u vchodu mě příjemně překvapila solidní grupa fans, kteří nelitovali peněz za docela mastnou vstupenku a kteří se už nemohli dočkat show. Ta začala až za víc než hodinu a do té doby jsem si doplňoval mezery ohledně Anathemy pokecem s párkem sympatických zasvěcených lidiček, které tímto zdravím :-).
Po osmé se začalo konečně pouštět do sálu a Danny s Seanem už na sebe nenechali víc čekat. Sotva jsme se jakžtakž usadili, sál potemněl a dvojice muzikantů s kytarami nastoupila na pódium. Frontmanem byl překvapivě Sean, který úváděl všechny songy a Danny jej citlivě doprovázel. Musím říct, že mě jejich výkony dostávaly už od začátku. Hrál se repertoár Leafblade (Danny je taky členem) a na rozdíl od pražského vystoupení byla zvukařská technika v pořádku, a tak jsme se všichni nechali unášet příjemnými folkovými písničkami, kterým Sean coby hlavní zpěvák vtiskl úpřímný procítěný výraz. Písně byly vážné, bylo to přeci jen o smutku a intimitě duše, Sean ale uměl mezi písničkami odlehčit atmosféru nějakou tou srandovní českou frází: ?Naučit se vaši řeeč - pro mě nemoožne.? Ale Seanova procítěná melancholie by nebyla tak působivá, nemít k ruce Dannyho coby doprovodného zpěváka a kytaristu. Co mě na Dannym fakt bralo, byla jeho hra s tóny. Tak nádherně zahrané flažolety na španělu, kdy tón jemně zaznívá, chvěje se a zase zaniká, to je pro Anathemu typické (třeba album ?Judgement?) a mělo to lví podíl na nadšeném potlesku strženého publika po každé skladbě. Tracklist obsahoval víceméně stejné skladby jako v Praze; zazněly např. Spirit Child, Sunset Eagle, Rune Song, Roots 4 True Stones. Po cca hodině esoterický zážitek s mixem příjemna a deprese na chvilku skončil, nastala pauza a po ní měl nastoupit samotný Danny.
O přestávce jsme kromě nezbytného půllitrového občerstvení tuto část koncertu ehm? ?umělecky zhodnotili? a nenašli jsme nic, co by pokazilo náš sympatický dojem z téhle dvojice. Byl jsem zvědavý, jak to Danny zvládne, když bude teď na pódiu sám ? jestli se jednoduše postaví před nás s kytarou a začne zpívat (to by byla časem nuda), nebo to udělá jinak a nástrojově svůj zpěv obohatí. Bé bylo správně a Danny nám předvedl něco neobvyklého. Přes kytarový procesor si postupně nahrál ?do banky? doprovody a sóla kytar (akustických a elektrických), které se pak během skladby neustále opakovaly a sám navíc tenhle neviditelný orchestr doprovázel na kytaru nebo na piano. A že to ladilo! Tak začala hned první skladba Fragile Dreams z alba Alternative 4, kterou publikum okamžitě poznalo a začalo nadšeně tleskat. Danny se rozjel a pálil do publika další fláky. Angelica a Hope z alba Eternity, to byly skladby, které na mě udělaly největší dojem, škoda že nedošlo i na mojí oblíbenou Suicide Veil, dojem by byl dokonalý.
Po zahrání starších věcí se Danny vrhl na nová alba a z nich odehrál většinu koncertu ? bylo slyšet dost věcí z Natural Disaster (Electricity) i z Fine Day To Exit (Release). Stejně jako v Praze Danny nikam nespěchal, hrály se převážně pomalé věci a my se mohli kochat čistotou tónů a taky zpěvem, který jen tak s kytarou nejvíce vyniká. Právě ze zpěvu jsem měl největší zážitek, byla z něj cítit ohromná naléhavost sdělení obyčejné lidské bytosti, která je už na konci sil, vyčerpaná marným bojem s nepřízní osudu, zdrcené a už zlomené z příliš velkého přívalu neštěstí. Bolest, deprese, ztráta nadějí, jednostranná zamilovanost ? to bylo od Dannyho velice přesvědčivé, nemohl jsem si přitom nevzpomenout na Kurta Cobaina a jeho nezáviděníhodné zpovědi v textech zpívané s opravdovým zoufalstvím?
Danny poté opustil vlastní repertoár a začala série slušných coverů; první byl Street Spirit od Radiohead zahraný na piano, následovali Pink Floyd ? Wish You Were Here a konečně také Beatles ? Imagine. Z cover verzí pak Danny dal sympaticky prostor publiku a přešel na chvilku na ?hudbu na přání?, a tak znovu zazněli Pink Floyd. O jaký kus šlo, to jsem nezachytil, faktem je, že Danny to dokázal v pohodě zahrát, a ukázal, jak umí zaimprovizovat. Na závěr se ještě na pódium vrátil recesista Sean s kytarou a navlíkl na sebe fotbalový dres se jménem P. Nedvěda a publikum se včetně nás samozřejmě vesele bavilo?
Říkal jsem si, co si pro nás přichystají na konec a ona třešinka na dort skutečně přiťápla ? Led Zeppelin a Stairway To Heaven, no nebylo a není co dodat. I s elektroakustickou kytarou (Sean) a jednou sólovkou (Danny) to mělo švih. Koncert skončil, přídavek jsme si poctivě vytleskali a až pak jsme oba muzikanty milostivě propustili :-). A co říct na závěr? Koncert byl po vychytání pražských much povedený ve všech směrech, publikum hodně pohodové a vnímavé, muzikanti se ukázali jako fajn lidi, a tak jednoduše nemám, co bych koncertu vytkl.
