Sobotní finský večer vystřídal nedělní švédský a festival Masters Of Rock se chýlil ke konci. V poslední den dostalo na hlavním pódiu šanci ještě několik českých kapel. Dopolední program patřil kapelám MISTAKE, SALAMANDRA a nestárnoucím ŠKWOR. Český blok přerušila lotyšská folk metalová kapela SKYFORGER. Jedná se o poměrně exotickou skupinu, i když Lotyšsko neleží příliš daleko od střední Evropy. Exotika se nachází v jejich textech, jelikož zpívají svým rodným jazykem a jejich image připomíná válečníky 12. století. Průlomem ze stojatých lotyšských vod do burácející Evropy byl podpis smlouvy s obřím labelem Metal Blade Records. Hudebně je to jakási spleť mezi folk metalem, black metalem a klasickou baltickou muzikou. Nejedná se však o nic přepychového.
Žádná velká sláva se neděla ani při koncertě DOGY, při kterém si alespoň lidé zazpívali známé hity jako Nejsi Nevinná nebo Poletuju. Zajímavostí měl být koncert britské kapely HELL, u kterých byl kladen důraz zejména na kytaristu Andyho Sneapa. Jeho hlavní disciplínou je však produkování desek. Za sebou má dlouholetou spolupráci například s Exodus, Arch Enemy, Devildriver, Megadeth, Cradle Of Filth a mnoho dalších. Při koncertě jsme mohli ale obdivovat pouze jeho kytarové umění, kterým doprovázel heavy metalovou vřavu v čele se zpěvákem Davidem Bowerem. Ten se na pódiu objevil stylově s ostnatou čelenkou na hlavě a mikrofonem připevněným k ústům. Díky tomu měl volné ruce na různorodá gesta k rozdmýchání poměrně unaveného publika. U Hell jsem moc dlouho nevydržel, jelikož jsem měl jiné plány, nicméně krátká návštěva nedopadla úplně zle.
Po absolvování tiskovky jisté švédské stálice jsem si odskočil na Alfedus stage, kde začínala jediná kapela, která mě na tomto pódiu zaujala. S velkou chutí jsem zašel na pražské HENTAI CORPORATION, kteří se pyšní naprosto prvotřídní show. Skupinu táhne duo bratrů Škarohlídů, zejména pak zpěvák Radek, který se dostal i do ceněného internetového plátku Novinky.cz. Hlavní obdiv mu ale patří pro jeho účinkování v kapele Hentai Corporation, jejichž styl lze charakterizovat snad pouze jako crossover, což je asi stejně nicneříkající, jako kdybych napsal, že tam hrají na kytaru, bicí a zpívají. V muzice této kapely zkrátka najdete mnoho vlivů. Každopádně je to rock'n'roll jako sviňa. Loňské velmi povedené EP Dokktor Zaius obsahuje několik koncertních šlágrů, jako například výborná titulní věc Dokktor Zaius, Call Me! Woman nebo split song No More Love, se kterým jim pomohli kolegové z Atari Terror. Co je ale na Hentai Corporation nejlepší, jsou (kromě muziky pochopitelně) jejich koncerty. Faktor zábavy při nich stoupá do červených hodnot, a hlavní podíl na tom má komediant Radek Škarohlíd. Mezi výborným zpěvem do songů vkládá krátké průpovídky, při kterých se nedá nesmát. Jeho svérázný humor nemusí všichni akceptovat, ale myslím, že každý, kdo jde na koncert Hentaiů ví, co může od Radka očekávat. Viděl jsem je už asi počtvrté, ale stejně jsem měl v puse rohlík celých 40 minut a chvílemi mě i bolelo břicho od smíchu. Radek by měl v příštím roce moderovat Slavíka nebo podobnou Českou snobárnu. Nedílnou součásti hudební produkce je i klávesák František Koucký, který na svůj nástroj předvádí neskutečné kousky. Závěr koncertu tradičně patří předělávce písně Zubatá od Pražského Výběru, což je dle slov kapely (Radka) nejlepší Česká kapela. Pro mě je jedna z nejlepších Českých kapel naopak ta jeho. Hentai Corporation mi vlili novou energii do žil a díky ní jsem i přežil poslední den. Už se nemůžu dočkat, až je uvidím znovu, naprosto geniální záležitost.
Horší to bylo s následujícím vystupujícím, kterým byl jistý PAUL Di'ANNO. Kdybych náhodou nepřeslechl rozhovor dvou heavy metalových tatínků v pokročilém věku, neměl bych ani tušení, kdo to je. Díky svému krátkému účinkování na postu zpěváka Iron Maiden rozjel svoji pochybnou sólovou kariéru a k mému překvapení, se u něj zastavilo docela dost lidí. Je vidět, že jméno Iron Maiden táhne. Na mě tohle jméno ale působí asi jako zapálená sirka v láhvi petroleje, a raději prchám pryč. Zpěvák před třiceti lety odjel pár turné s Iron Maiden a žije z toho dodnes. Co k tomu říct. Jen další nezajímavé, nudné, pseudo-slavné heavy metalové jméno, které je potřeba zapomenout.
Následoval ale můj osobní favorit, který odstartoval nedělní Švédskou trojku, doomová kapela TIAMAT. Dle mého, v Česku stále velmi nedoceněná kapela, která ani na Masters of Rock nepřitáhla takový dav, jaký by měla. Škoda i brzké hrací doby, Tiamat by daleko více slušela černá obloha, která by podtrhla atmosféru jejich písní. Kapela letos slaví pětadvacet let působení a opět vsadila na osvědčené songy, které patří mezi jejich evergreeny. Je pravidlem, že Tiamat do svého setu zahrnují písně z mnoha různých alb, přičemž nejvíce pozornosti dostala A Deeper Kind Of Slumber (1997), Wildhoney (1994) a Prey (2003). Velmi brzy zazněla jedna z největších hitovek Cain, v polovině koncertu se pak dostalo na rychlejší Vote For Love a Brighter Than The Sun. Jestli se Vám zdálo, že kapela na pódiu vypadala poněkud znuděně, nenechte se zmást. Takto to vypadá vždy. Zkrátka to k nim patří, a i když si koncert užívají, tváří se dost chladně až odtažitě. Nicméně mi během rozhovoru sdělili, že to není vždy tak, jak to vypadá. Jejich hudba prostě nedává prostor pro nějaké akční skotačení. Těžká, doomová muzika spíše lidi v areálu uspala a bavili se tak převážně fanoušci této formace. Není se čemu divit, například Until The Hellhounds Sleep Again nebo Whatever That Hurts jsou velmi, velmi pomalé písně, které pro rozdováděné publikum nebylo to pravé ořechové. Nicméně, pozorní posluchači ocenili hudební vyspělost Švédů a odměnila je potleskem a nadšenými ovacemi. Neskutečně chytlavou písní je již dvacet let stará The Sleeping Beauty, při které Johanovi asistuje zpěvák Matt Korr (frontman kapely Korr a hlavní osvětlovač Tiamat), který si bere na starosti growl v refrénu. Pochmurný, melancholický set ukončila pecka Gaia a kapela se trochu rozpačitě poroučela z publika. V setlistu mě mnoho skladeb chybělo, ale vzhledem k tomu, že kapela setlist obměňuje jen velmi zřídka, nečekal jsem, že se jich dočkám. Přesto zaznělo mnoho mých srdcovek a zklamaný jsem nebyl. I když mě nebavili tolik, jako při dřívějších zkušenostech z jejich koncertu. Možná to bylo aktuálním rozpoložením, nebo tím, že jsem je posledně viděl v intimnější atmosféře v klubu. Tiamat v listopadu vydají nové album a dle jejich slov se jich v ČR dočkáme dřív, než by jsme si mohli myslet.
Švédskou večerní nadvládu narušil pouze jeden Švýcarský klín v podobě rockových návratilců GOTTHARD. Skupina se v posledních letech musela vypořádat s citelnou ztrátou, jak personální, tak hlavně osobní. 5. října 2010 totiž tragicky zahynul zpěvák a zakladatel kapely Steve Lee a budoucnost kapely byla nejistá. Ten se zde také s kapelou naposledy představil v roce 2008, kdy Steve všechny ohromil svým hlasem a obrovsky vlídným a lidským přístupem. Gotthard začali psát novou etapu své kariéry 11. listopadu 2011, kdy oznámili nové jméno na postu zpěváka. Tím vyvoleným se stal jistý Nic Maeder. Vystoupení Gotthard mi bohužel z větší části uteklo. Stihl jsem asi tří poslední písně a musím s uznáním říct, že Nic je rozhodně kvalitním nástupcem. Docela by mě zajímalo, jestli při svém koncertě zmínili Stevovo jméno, nebo se na tuhle věc snaží spíše zapomenout. Překvapilo mě, že závěr koncertu nepatřil některé z kvalitních věci z posledního alba Need To Believe, ale později jsem se dozvěděl, že z tohoto alba nehráli vůbec nic. Prakticky zde představili svoje nové album Firebirth, které by mělo vyjít do konce roku. Určitě se rád na Gotthard podívám znovu, bude-li příležitost.
Před předposledním koncertem proběhlo střídání stráží. Zarytí rockeři si vyměnili místo s kovanými metalisty, jelikož na Ronnie James Dio Stage se chystal koncert velmi populárních ARCH ENEMY. Jejich kariéra se datuje už od roku 1996, kdy je vedl baskytarista a zpěvák Johan Liiva. Před příchodem nového milénia stihli natočit tři alba získat smlouvu u Century Media Records. Švédskou melodic-death metalovou kapelu ale poslala k metalovým výšinám až jistá Němka jménem Angela Gossow. Ta se brzy stala tváří kapely a jedním ze sex symbolů celé scény. Vraťme se ale do současnosti. Loni Arch Enemy vydali vynikající desku Khaos Legions, ze které nám také hráli nejvíce. Hned úvodní věc Yesterday Is Dead and Gone odstartovala slušný circle pit a mnoho fanoušků donutila rozpustit máničku. Úžasně melodická skladba, ve které nechybí dostatek agresivity díky vokálu Angely. Taková je ale prakticky celá deska. Prostor dostalo i stařičké album Wages of Sin (2001), na kterém se Angela představila poprvé. Zazněla energická Ravenous a v závěru Dead Bury Their Dead. Z mého pohledu dost málo prostoru dostalo album Doomsday Machine, na kterém se nachází mnoho výborných koncertních věcí. Na Masters of Rock jsme ale slyšeli pouze dvě, přičemž ta první byla hitová My Apocalypse. Takové Slaves Of Yesterday, Carry The Cross nebo Skeleton Dance by si ale jistě místo v setlistu zasloužily. Návrat ke Khaos Legion přišel právě včas, odstartovala pecka Bloodstaind Cross s hodně epickým refrénem. Nevím, jestli se to zdálo pouze mě, ale měl jsem pocit, že Angela trochu experimentuje s hlasem. Na novince Khaos Legion je to patrné hned v několika písních, přičemž Bloodstaind Cross je jedna z nich. Ve všech starších věcech je to ten její typicky agresivní, chraplavý growl, s kterým si prakticky nijak intonačně nehraje. Při nových písních mě ale přišlo, že Angela směřuje svůj hlas více do screama. Jakoby jí to zlato v hrdle, co má při growlení, nestačilo. Kolikrát se to v písních, které máme v hlavách naučené nazpaměť včetně intonací, vokálně odebralo trochu jinam než jsme zvyklí, a najednou ten song vypadal jinak. Samozřejmě to jsou takové detaily, které daný song ani koncert nijak neovlivní. Nicméně, pozorný posluchač a dlouholetý fanoušek Arch Enemy si toho všimne. Snad Angela ani kapela nekouká po odbočení ze "svého" stylu. Měli by se držet toho, co dělají, jelikož to dělají nesmírně dobře. Houpavé a velmi melodické věci The Day You Died a Under Black Flags We March nás přivedli k dalším z mnoha evergreenů kapely. Tím byly poněkud melancholická skladba Dead Eyes See No Future z alba Anthems of Rebellion a u kapely zjevně velmi oblíbená Intermezzo Liberté z Rise of the Tyrant. Z tohoto alba ale vzápětí zazněla zvučnější skladba In This Shallow Grave, kterou znal snad každý. V průběhu koncertu se ukázalo, že ač Angela vypadá sebevíc drsně, vždycky to byla a bude velmi příjemný člověk. Svědčil o tom velmi vřelý přístup k fanouškům a upřímné proslovy mezi písněmi. Ústřední postavou kapely je i rudovlasý kytarista Michael Amott, který nebyl k přehlédnutí a který má na starosti naprostou většinu těch geniálních kytarových vyhrávek, které tak milujeme. Bohužel, jeho bratr Christopher z kapely odchází, a tak v Arch Enemy budeme svědky už jen jedné poloviny této nadané bratrské dvojice. Zajímavostí během koncertu bylo, že na velkoplošných obrazovkách v areálu se nepromítaly záběry z pódia. Je možné, že to bylo na žádost kapely z nějakého důvodu, na který my smrtelníci nevidíme. Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Na obrazovkách místo live záběrů běžely buď různé tématické klipy, a velmi často i slova z refrénů jednotlivých písní. Tím pádem měli všichni možnost sborově zpívat refrén, kdykoliv nám k tomu Angela dala pokyn. Myslím, že mnoha lidem (včetně mě) to pomohlo a i díky tomu byla atmosféra při některých klasikách elektrizující. Například při následující písni z Khaos Legions, No Guts, No Masters byla tato výpomoc velmi ceněna. Tato píseň byla vrcholem celého koncertu, jelikož při refrénu nezůstal snad nikdo zticha a kapela dostala svou energii stokrát zpět. Tahle hitovka neměla chybu. Před úplným finále zazněla ještě jedna stařičká věc Dead Bury Their Dead a pak už přišel na řadu závěrečný nášup hitů. První z nich byla pecka We Will Rise, při které už se kapela pomalu loučila a tak bylo jasné, že nás čeká už jen poslední píseň. A také bylo jasné, jaká píseň to bude. Při legendární Nemesis snad nikdo ani obrazovku s nápovědou používat nemusel, a každý ten text z paměti vyhrabal. Opravdu závěr hodný mistrů. Arch Enemy předvedli naprosto strhující show a nikdo nemohl pochybovat o jejich formě. Mrzela absence písně Revolution Begins, ale kromě toho byl setlist vybrán velmi dobře. Po této fantazii jsme se přesunuli ven z areálu na krátké občerstvení.
Závěr festivalu pak obstaral fenomén dnešní doby, kapela SABATON. Napsat o nich něco, co již nebylo řečeno? Challenge accepted! Ale ne, vážně. Tihle populární švédové dělí fanoušky metalové hudby na dva tábory snad nejvíce, ze všech skupin současnosti. Jedni je milují, druzí je nemůžou vystát. Opravdu není nic mezi tím. Čím to, že jsou Sabaton tak neuvěřitelně populární? Důvodů je hned několik. Velkou roli hraje samozřejmě jejich hudba, ale ruku na srdce, pánové nejsou nějak extrémně zruční muzikanti a hudebně rozhodně nehrají moc technickou muziku. Vsadili na kartu "v jednoduchosti je síla", a to jim vyšlo na výbornou. Jejich písně mají energii, mají hloubku a hlavně jsou neuvěřitelně chytlavé. Jejich refrény si člověk rychle zamiluje a díky jednoduchosti i zapamatuje. Na koncertech to potom umí skvěle prodat a jejich show se líbí. Díky tomu fanouškovská základna roste geometrickou řadou. Dalším důvodem je téma jejich písní. Na scéně není žádná jiná kapela (opravte mě, pokud se mýlím), která by zpívala o tématice válek 20. století, která by skládala poklonu polským a ruským vojákům nebo anglickým a českým letcům. Tímto si získali velké sympatie publika. Kromě muziky ale sbírají hodně plusových bodů svou lidskou stránkou. Frontman Joakim Brodén je na koncertech samý vtípek, před každou písní má (někdy až příliš dlouhé) proslovy, neustále děkuje a ujišťuje nás, že u nás mají Sabaton nejlepší koncerty na světě (umí to podat tak, že mu to opravdu věříte). Po koncertě se nebojí přijít mezi lidi a věnovat se nekonečnému maratonu fotografování se s fanoušky a diskuzím na různorodá témata. Joakim má zkrátka Česko rád (je napůl Čech, jeho matka se tu narodila) a rád to dává najevo. I proto Sabaton u nás (i na Masters of Rock) koncertují opravdu hodně často a spousta lidí si z toho už dělá srandu. Ale na druhou stranu, tohle je kapela která jen tak neomrzí. Mnoho lidí si myslelo, že jak rychle se dostali do povědomí, tak rychle zase upadnou v zapomnění, ale není tomu tak. Já sám jsem Sabaton viděl asi popáté, ale stejně jsem se opravdu bavil a koncert si užil. Jejich písně baví, i když je slyšíte posté. No a velkou roli pak hrají i opravdu rozsáhlá světová turné, která následují po vydání každé nové desky. Koncerty jsou cestou k popularitě a úspěchu. Teď už ale pojďme ke koncertu samotnému. Sabaton letos vydali novou desku Carolus Rex, a stalo se tak v téměř zbrusu nové sestavě. Od dubna letošního roku už v kapele nepůsobí Daniel Mulback, Daniel Myhr, Oskar Montelius a Rikard Sundén, kteří kapelu opustili z nespecifikovaných důvodů. Na jejich pozice nastoupili Chris Rorland a Thobbe Englund jako kytaristé a Robban Back na pozici bubeníka. Nového klávesáka zatím nenašli a tak při koncertech budou znít nahrané party od Daniela Myhra. Dvojice Joakim Brodén a Par Sundstrom zůstávají. Přišlo mi, že nová deska neměla takové velké promo jako například skvělá deska Art Of War (2008) nebo předloňská Coat Of Arms, a její vydání trochu vyšumělo do ztracena. Celou show tradičně zahájili peckou The Ghost Division, po které následovala Uprising z předloňského alba. Hitové album Art Of War přitom mělo výraznou převahu a hráli z ní hned šest písní. Z nového Carolus Rex překvapivě jen dvě věci, což dává znát, že turné k nové desce bude ještě následovat. Na Masters of Rock nám zkrátka opět nadělili jen to nejlepší z jejich repertoáru. Mezi to nejlepší zcela určitě patří i čtyři roky staré Cliffs of Gallipoli a 40:1. Prvním novým songem byl Gott Mit Uns (Bůh s námi), což dle mého nepatří mezi to nejlepší na nové desce. Rovněž velmi dobré album Primo Victoria v první půli reprezentoval Panzer Battalion. Těžko Vám popisovat komplexní průběh koncertu, jelikož v případě Sabaton je celistvá jen ta hudební složka. Co se týče pódiové prezentace, je to v podání Joakima jen o tom, který vtip, hláška nebo příběh se povede víc, a který míň.Vysoké tempo ve vysoké kvalitě pokračovalo i po polovině koncertu, přes kterou jsme se dostali s písněmi The Price Of Mile a Talvisota. Potom Joakim představil skladbu, kterou v Česku ještě nikdy nehráli, a která se tedy přidala do už tak skvělého setlistu plného hitů. Tou skladbou byla Midway z alba Coat of Arms a tak i ona zažila premiéru na českém území. Nutno podotknout, že naživo to téhle písni sluší. Další věcí staršího ročníku byla energií nasáklá Into the Fire ze sedm let starého alba Primo Victoria. Pak přišla chvíle věnovat se novým muzikantům po boku Joakima a Para. Do tohoto okamžiku během koncertu nepadla žádná zmínka o změně sestavy, ale všichni jistě poznali, že na pódiu nepobíhají ti, kteří by tam pobíhat měli. Joakim nám poděkoval za to, že jsme i v česku "open minded", a že chápeme jejich situaci. Upřesnil, že odchod obou Danielů, Rikarda a Oskara nijak nenaruší ani nenarušil chod kapely ani přátelství mezi nimi. Řekl, že je velmi těžké udržet 6 lidí beze změn více než 12 let, a že pánové Sabaton opustili, protože už nechtěli pokračovat v extrémně náročném muzikantském životě a už nechtěli obětovat kapele 100% svého času (je to pochopitelné, když si uvědomíte, že Sabaton jsou na turné prakticky nepřetržitě od roku 2006 - s občasnou pauzou jen několika měsíců. Což je téměř neúnosné). Poděkoval i za to, že nikdo z publika na nové členy neukázal prostředníček, sprosté cedulky nebo na ně hanlivě nepokřikovali. To bylo sice hezké, ale upřímně nechápu, proč by to kdokoliv dělal. Změna sestavy je u všech kapel naprosto normální věc a každý normální člověk to dokáže pochopit. Je pravda, že šestice ze Sabaton působila dlouhá léta jako nerozlučná parta a velmi úzce spjatá "rodina". Přesto, takový zápřah nelze zvládat neomezenou dobu a tak odchod některých členů byl jen otázkou času. Joakim je v rámci kapely tak trochu tyran, jelikož požaduje od každého člena maximální oddanost kapele. A ne každý to může zvládnout tak dlouho, jak by chtěl. Po delším, srdceryvném projevu a přivítání Chrise, Thobbeho a Robbana odstartovali druhou novou skladbu s názvem Carolus Rex. Tuhle věc doprovázely i četné pyro efekty a dodnes mě v hlavně zní ten protivně vtíravý refrén. Tahle skladba bude brzy patřit ke šlágrům kapely. Typická "Sabatonka". Pompézní, epická a velmi chytlavá. Další specialitka přišla hned vzápětí. Song Far From the Fame se nevyskytuje na žádné dosud vydané desce a pravděpodobně na žádné ani nevyjde. Píseň byla speciálně napsána pro české publikum a mapuje život československého vojáka, admirála Karla Janouška. Ten byl během druhé světové války členem prvního a druhého odboje a vězněn komunistickým režimem. Po své smrti mu byla čestně in memoriam udělena nejvyšší československá vojenská hodnost: armádní generál. Toto bylo pro Sabaton lákavé téma. Závěr už patřil známému hitu Attero Dominatus ze stejnojmenného alba. Pánové měli o půlnoci svůj koncert končit, ale protože už po nich nebyl žádný program, s chutí si show prodloužili. Krátce před půl jednou se ještě vraceli s přídavkem. Divil bych se, kdyby v jejich setlistu chyběla klávesová Art of War, kterou zahráli hned jako první po návratu. Svoje pevné místo má i skočná Primo Victoria, která s mnoha fanoušky pohnula i po čtyřdenním festivalovém režimu. Hned po ní Joakim s obdivem ocenil, že jsme schopni takto pařit o půl jedné v noci po třech dnech (!) na festivalu. To si ještě nevšiml lidí, ukazujících na prstech číslo 4. Mohlo se nám dostat obdivu ještě většího (smích). Tak jako je Ghost Division otvírákem koncertů, tak je Metal Crue tradičním velkým finále. Skladba je poctou sedmatřiceti kapelám, jejichž názvy jsou obsaženy v textu písně. Velmi dobrý nápad velmi dobře zpracován. Mrzí mě, že v setlistu kapely stále chybí song In The Name of God, který by se na koncerty hodil naprosto skvěle. Třeba se někdy v budoucnu dočkám. Sabaton svou další bitvu na českém území zvládli na výbornou a upevnili si už tak skálopevnou pozici v srdcích českých fanoušků. Jak jsem již psal výše, kapela po festivalové sezóně znovu zamíří do Evropských klubů a soudě podle minulosti, téměř s jistotou můžeme říct, že se objeví i u nás.
Závěr festivalu se povedl na výbornou a poslední den bych označil jako ten nejlepší. Desátý ročník festivalu Masters Of Rock je u konce a nezbývá než čekat, jaká jména budou pozvána napřesrok.
Nejlepší kapely:
1. Arch Enemy
2. Sabaton
3. Within Temptation
4. Deathstars
5. Pain
6. Milking The Goatmachine
7. The Sorrow
8. Nightwish
9. Tiamat
10. Exodus
