Třetí den na Masters Of Rock byl pro mě nejslabší. Respektive co se hudebního programu týče, můj nehudební program se povedl na výbornou (smích). Začínalo se už velmi brzy, v 10 hodin dopoledne začala gothic metalová LADY KATE, po nich pokračovali němečtí ODIUM a odpolední program začal projekt SEBASTIEN + ROLAND GRAPOW. Nic z této trojice mě nijak nezajímalo a navíc jsem se v dopoledních hodinách těžce probouzel z alkoholového deliria.
Velmi mě zajímala ale žánrově hodně vybočující skupina z Německa, grindová smečka MILKING THE GOATMACHINE. Hudebně ze sestavy festivalu ční jako eiffelovka v parku, ale svoje příznivce si našla velmi rychle. Čtveřice chlapíků s maskami kozlíků, které zakrývaly jejich tvář a díky nimž veškeré jejich pohyby vypadaly neuvěřitelně komicky. Díky dvojici kytaristů, baskytaristovi a zpívajícímu bubeníkovi se hodinu po poledni zvířil prach pod pódiem zásluhou pařících fanoušků. Pod teplými slunečními paprsky se shromáždilo mnoho desítek příznivců tvrdé hudby, kteří se bavili u tohoto kontroverzního, leč očividně velmi dobře naladěného seskupení. Na první pohled mohla jejich show působit trochu suše, jelikož tam chyběl aspekt frontmana, který by hecoval lidi a nadšeně pobíhal po pódiu. Frontman Milking The Goatmachine totiž musel být přilepený na bubenické stoličce. Právem mu patřil velký obdiv, když kombinoval náročný growl a hraní na bicí ve velmi vysokých grindových otáčkách. Zbylá trojice se starala o komickou show, která však nepadla na úkor jejich hudebnímu umu. Výborné kytarové riffy, pekelná sóla a zkrátka prvotřídní muzika k dobře promazanému circle pitu. Nebyl tak zuřivý, jak předchozí den na Exodus, ale to bylo dáno pravděpodobně velikostí kapely, počtem lidí a brzkou odpolední hodinou. Milking The Goatmachine odehráli skvělé vystoupení, plné komických momentů s velmi dobrou atmosférou. Pobavil cover na píseň Wake Me Up Before I Go Go (která se v podání "Kozlíků" jmenovala Milk Me Up Before I Go Go) tuším od Wham. Zpěvák formace v závěru vřele poděkoval publiku za podporu grindové scény i na téměř ryze power metalovém festivalu. Pro mě skvělý otvírák třetího festivalového dne.
CITRON nemám rád ani jako ovoce, ani jako kapelu a němci KISSIN DYNAMITE mě vůbec nezajímali. Zajímavé ale bylo vystoupení další české stálice, a sice kapely ARAKAIN. Tam už nějaký ten pátek zpívá výborný Honza Toužimský a na Masters Of Rock se rádi vrací. Dnešní festivalové vystoupení ale mělo opět být jiné, než ta ostatní (v roce 2009 zde Arakain vystupovali s orchestrem). Proběhl průřez snad kompletní diskografií a pouze z alb Apage Satanas a Archeology zahráli víc, než jednu skladbu. Honza Toužimský v první půli koncertu skvěle zvládl písně jako Kolonie Termitů, Kyborg, Gilotina, Ďábelská Hra nebo Paganini. Pak už přišla perla dnešního koncertu. Nebyl jí nikdo jiný, než mnohonásobná česká Slavice Lucie Bílá. Troufám si tvrdit, že většina z přihlížejících ji znala pouze z televize, a tak bylo docela zajímavé vidět, že i ona je pouze člověk z masa a kostí. Pro mě bylo příjemné, že přestože v televizi v různých pěveckých soutěží na mě působí maximálně arogantně a namyšleně, naživo po boku Arakain působila jako milá ženská. Jak se říká, nemá se soudit kniha podle obalu. Lucka převzala otěže koncertu a střihla si třeba Ztráty a Nálezy, Dotyky nebo její oblíbenou Zimní Královnu. Honza Toužimský se pak ještě vrátil aby si v duetu s Luckou Bílou zapěli poslední věc, Apage Satanas. Příležitostí, vidět Arakainy naživo jsem měl nespočet, teď to bylo ale snad poprvé, co jsem viděl celý koncert. A docela mě to bavilo.
Pak pro mě nastala opět dlouhá pauza před vrcholem večera. Řecké power metalisty FIREWIND jsem už kdysi dávno viděl a moc unesený jsem z nich nebyl. Nepřilákal mě ani nový kytarista rodiny Ozzyho Osbourna, mladíček Gus G. Alkoholové výpary se pod Ronnie James Dio stage nakumulovali s příchodem Finů KORPIKLAANI, a jak je již na tomto festivalu tradicí, chvíli před jejich koncertem začalo pršet. Tak jsem chvíli řešil dilema, jestli zůstat nebo se radši někam schovat, až nakonec zvítězila druhá možnost. Je mě troch líto, že naposledy jsem kompletní koncert Korpiklaanů viděl už před dvěma lety, ale zase na druhou stranu, vzhledem k tomu jak neuvěřitelně často tady (a na Masters Of Rock zvláště) koncertují, můžu je vidět každý rok třikrát. Zaslechl jsem pouze davové hulákání slovíček "beer beer" a "vodka", což je v posledních letech poznávací znamení těchto lesních chlapíků.
Finský večer pokračoval s power metalisty STRATOVARIUS, které jsem s velkou radostí bojkotoval a radši se věnoval zábavnějšímu programu. Viděl jsem pouze poslední asi dvě skladby, když jsem se přesouval na tribunu před hlavním hřebem večera. Stratovarius jsem viděl na MoRu 2007 (jak jinak) a byl to tak traumatizující a nudný zážitek, že jsem o ně doteď ani brvou nezavadil. Na letošním ročníku to nebylo o nic lepší, ba ani o nic odlišné. Neuvěřitelně vysoko postavené ječáky, zdlouhavá a nudná sóla a opravdu hodně nenápaditá muzika.
No a úderem 11 hodiny začalo to, o čem se od zimy vášnivě diskutovalo, na co se nadávalo a kvůli čemu se prodávaly lístky. Večerní trio Suomi ukončil headliner celého festivalu, tolik milovaná a zároveň nenáviděná kapela NIGHTWISH. Nebudu řešit a dlouze rozepisovat "správnost" nasazení tohoto headlinera, nebudu ani nic srovnávat, a nebudu ani nikoho a nic obhajovat. Jednak mě to po těch letech už opravdu nebaví, jednak to sem nepatří, a taky si myslím, že jste si o tom všichni už přečetli tolik, že Vás to musí už taky nudit a štvát. Věnujme se tedy pouze koncertu. Stále velmi populární finská pětice letos udělala díru do světa svým novým albem Imaginaerum, o kterém se mluví snad všude. A mluví se o něm v superlativech. Nemůžu potvrdit, album jsem neslyšel, ale soudě podle počtu lidí, kteří se na jejich koncertu shromáždili, se album velmi líbí. Přestože dost fanoušků očividně stále nepřekouslo odchod (resp. vyhazov) Tarji Turunen (i když je tomu už 7 let!), objevilo se dost lidí, kterým se "nová" zpěvačka Anette Olzon začíná zamlouvat. Je až neuvěřitelné, jak dlouho se tato věc řeší. Řekl bych, že je to snad nejdiskutovanější kauza na metalové scéně. Už jen velkohubé řeči o novém albu Imaginaerum kapele zajistili mediální publicitu a celý svět čekal, jak jejich počínání dopadne. Velký zájem přitáhl i avizovaný stejnojmenný film, který "doplní" hudební album. O něm ale nic víc nevím. Nightwish na Masters Of Rock hráli už v roce 2009, kde byl příchod Anette Olzon podstatně čerstvější a tehdy na koncert naprostá většina lidí spíše nadávala a byla znechucena. Teď, v roce 2012 byla ale situace téměř diametrálně odlišná. Rozumní lidi si zvykli a akceptovali nový styl kapely, a přestože si myslím, že se setlist nijak výrazně nezměnil (pochopitelně kromě písní z nového alba), tentokrát převažovaly kladné názory. Slyšel jsem i extrémy typu "Ona se za ty tři roky dokonce naučila i zpívat", které už jsou ale moc přísné. Anette rozhodně nezpívá špatně, ale je to něco úplně jiného, než vokální styl Tarji. Nicméně, rozhodně se za ty tři roky výrazně zlepšila kvalita starých písní v jejím podání. Na novém albu Imaginaerum, stejně tak na tom předchozím Dark Passion Play, píše hlavní mozek kapely Tuomas Holopainen písně na míru, aby to Anette co nejvíce sedlo, a díky tomu se také znatelně změnila tvář kapely. Už to nejsou ty temné, "gothic" písně, ze kterých jde mráz po zádech. Nové album (soudě dle šesti písní, které zahráli) je plné spíše veselých, pozitivních pecek muzikálového a divadelního charakteru, které občas přecházejí až v cirkusovou nabubřelost (myšleno v dobrém). Pompézní vstup na pódium zajistila pilotní píseň z Imaginaera Storytime, která je jedním slovem výborná. Doslova z ní prýští ten muzikálový nádech, na kterém má samozřejmě největší podíl Anettin hravý hlas. Pokud jste viděli klip, můžete si udělat obrázek sami. Hudebně je to typická "Nightwishovka". Zkrátka energické kytary, úderné dunivé bicí, veselé klávesy a dramatické sbory. A jsem rád, že můžu napsat, že Anette své party zvládla naprosto skvěle. Aby si kapela udobřila své old-school fanoušky, zahrála hned vzápětí jednu z mnoha starých pecek (možná tu nejslavnější), Wish I Had An Angel. Jak jsem již psal výše, vokálně to bylo velmi dobré, i když feeling byl pochopitelně úplně jiný. Na staré časy jsme zavzpomínali při zpěvu Marca Hietaly a Masters Of Rock byl na nohou. Následoval další pilotní singl, tentokrát z alba Dark Passion Play. Amaranth už mezi fanoušky poměrně zakořenil a zařadil se do šlágrů kapely. Byl přijat velmi dobře a párty nabírala na otáčkách. Druhá novinka Scaretale navázala na kvalitu Storytime a rázem jsme se ocitli v cirkusovém šapitó na Matějské pouti. Jak hudebně, tak hlavně díky vokálnímu duu Anette a Marco. Cirkusové vystoupení z této písně čpí na sto honů, jak z hudby samotné, tak zejména z textů. V něm nás dokonce Marco doslova vítá na jejich "cirque show" (cirkusová show). Kdo píseň slyšel, jistě mi dá za pravdu. Nightwish se velmi chytře vraceli ke starým peckám, aby poutali diváckou pozornost po celou dobu koncertu. Další vyvolenou písní byla Dead To The World, kde opět exceloval baskytarista Marco Hietala. Fanoušci si velmi rychle vzpomněli a velice melancholická skladba tak byla dobrou volbou. Třetí nová skladba v pořadí I Want My Tears Back nenavázala na cirkusovou veselku a jednalo se o lehce popovější věc. Poprvé jsem neměl moc dobrý pocit z Anettina zpěvu, ale dalo se to překousnout. Veškeré pochyby rozsekl Marco a velmi příjemný refrén. Zaujal i folkový závěr písně. V polovině koncertu jsme výrazně zpomalili, a když byla oznámena skladba Come Cover Me, říkal jsem si, že to bude průšvih. K Anette takové pomalejší, táhlé vokální linky moc nepasují a nezvládla to moc dobře. Raději měli zvolit titulní hitovku Wishmaster, udělali by lépe. Co mě na koncertu vadilo, byla téměř nulová komunikace s lidmi. Kromě oznámení názvů skladeb neřekli téměř ani slovo. Nečekal jsem, že budou obhajovat výběr skladeb, nebo nějak vysvětlovat význam nových písní, nicméně alespoň koncertní klišé typu "How you doing?" nebo "Make some noise" by stačily. Nakonec ke konci setu přece jen pronesli pár slov, že jsou rádi že se na MoR mohli vrátit a tak podobně, ale komunikace bylo málo. Měli by si vzít příklad z Sharon z Within Temptation. Instrumentální Last of the Wilds byla docela příjemným zpestřením a svým charakterem navodila takovou historickou atmosféru. Instrumentální písně na koncertech nemám moc v lásce, ale toto mi kupodivu nevadilo. Možná byl tím důvodem i fakt, že instrumentálka byla pojítkem s další slavnou písní Nightwish, a to Planet Hell, kterou mám hodně rád. Je to právě jedna z těch písní, z kterých jde již zmiňovaný mráz po zádech. S Anette to taková paráda nebyla, ale stejně jsem si to užil. Jelikož ten song má prostě neuvěřitelné koule a z větší části leží vokální břemeno na Marcovi. Další velmi energická Ghost River z nového alba rozjela zajímavou světelnou a pyrotechnickou show na pódiu, která se v podstatně menší míře objevovala i při předchozích písní. K závěru pak zazněly poslední dva velké hity kapely. Nejdříve to byl Nemo, který byl první písní od Nightwish, který jsem slyšel (ještě kdysi dávno v televizi na Óčku (smích) ) a který mě nadchnul. Díky němu jsme se ponořili trochu do temnější nálady, kterou ztvrdila následují Over The Hills And Far Away originálně od Garyho Moora (R.I.P.). Tam upřímně ten Tarjin operní ječák chybí a Anette ho nijak nenahradila, ač se snažila co mohla. Úplný finiš obstaraly poslední dvě nové skladby, které nás trochu vrátili do veselejšího rytmu. Téměř čtvrthodinový Song of Myself opanují hlasité sbory a melodické klávesy. Sbory hrají podstatnou roli i v poslední Last Ride of the Day. Tam to ale stojí na výborné Anette, jejíž hlas se do řízných riffů hodí a velmi dobře tancuje mezi palbou kláves. Sečteno podtrženo, koncert Nightwish byl pro mě velkou událostí a na rozdíl od toho v roce 2009, mě opravdu hodně bavil. Může za to hlavně album Imaginaerum, které se zdá být opravdovým skvostem. Nachází se tam opravdu nápaditá muzika, která může být dlouhá jak chce, a stejně Vás neunudí. Naopak, setsakramensky baví. Osobně jsem Nightwish přestal sledovat a poslouchat už před léty, ale myslím, že Imaginaerum mě přesvědčí o návratu k této finské pětici. Tuomas Holopainen, Marco Hietala, Anette Olzon, Jukka Nevelainen a Emppu Vuorinen jsou zpátky na trůnu symfonického metalu.
Kdyby kapela Nightwish byla poslední, která v sobotu hrála, byl by to velkolepý závěr. Na pódium se ale chystala ještě jedna, neméně kvalitní formace. V jednu hodinu v noci se na nás vrhli úspěšní švédští glam-industriální rockeři DEATHSTARS. Ti mají za sebou poměrně raketový start. Během tří, čtyř let se vyšvihli na naprostou špičku Evropského metalu a mají na svém kontě už poměrně dost světoznámých hitů. Svou pozici jen potvrdili na loňském turné s Rammstein. Za jejich popularitu určitě může současný boom elektroniky v metalové hudbě a také velice zajímavý mix stylů, které Deathstars ve své hudbě mají. Odjakživa jsem jejich hudbu popisoval jako: zpěv Marilyna Mansona, hudbu Rammstein a feeling Depeche Mode. To vše dohromady Vám dá maskovanou švédskou pětku. Do svého setlistu zařadili všechna svá alba Synthetic Generation (2002), Termination Bliss (2006) a Night Electric Night (2009), a písně pak rozdělili v poměru 3:5:6. Svou sedmdesátiminutovou show odstartovali věcí jednou z mých nejoblíbenějších, Mark of the Gun. Ten refrén prostě nemá chybu. Následovala šest let stará, energická Motherzone. Ti přihlížející, kteří po koncertu Nightwish zůstali v areálu, určitě nelitovali. Deathstars rozjížděli perfektní show. Brzy přišla dvojice z alba Synthetic Generation, které ještě nebylo moc profláklé. A tak se s písněmi Semi-Automatic a New Dead Nation, i když byly výborné, publikum trochu uklidnilo. Pak už ale přišla další velká pecka z dílny těchto Švédů, a sice pilotní věc z aktuálního alba Night Electric Night. Silný kytarový riff nás rychle dovedl ke konci, kde na nás čekala ještě lepší pecka - Tongues. Ta patří mezi šlágry Deathstars a je mezi fanoušky velmi oblíbená. Jednoduchý refrén baví. Před dalším hitem se objevila nevýrazná The Fuel Ignites, ale pak už další paráda v podobě Blitzkrieg. Společně s Tongues patří mezi hlavní pilíře desky Termination Bliss a rovněž mezi hlavní důvody úspěchu celé kapely. V případě Blitzkrieg se jedno o skvělý kytarový riff, prvotřídní vokály zpěváka Whiplashera (zejména ten scream!) a také velmi úderný, leč rovněž dost jednoduchý refrén. Velmi kvalitní dvojice přišla i z alba Night Electric Night, nejdříve houpavá, klávesami nasáklá Chertograd, s velmi výrazným zpěvem (jak jinak) a jako druhá podstatně rychlejší Blood Staind Blondes. Co se týče mimohudebního dění na pódiu, narozdíl od jejich finských kolegů, švédové promlouvali k divákům pravidelně. Hlavní slovo měl na starosti pochopitelně zpěvák a tvář kapely Andreas Bergh AKA Whiplasher. Nebyly to většinou ale promluvy děkovné, nebo pochvalné. Andreas si s námi zahrál hru na učitele a žáky. Téměř každou píseň krátce uvedl a prakticky nám řekl, co při ní máme dělat. Když jsme aplaudovali v (pro Andrease) nevhodný moment, často beze slova, pouze mávnutím ruky, nás uklidnil. Dokončil svou řeč a o aplaus si řekl jednoduchou větou "scream!". A my screamovali. Nepojal to ale tak nějak lidsky. Zachoval si svou tvář, a aby nenarušil atmosféru a image celé show, formuloval to poněkud netradičně. Při popisování skladeb používal dost oplzlé výrazy a příklady, a na paškál si téměř vždy bral nás, posluchače. Kolikrát ve svých lekcích sexuální výchovy zašel až příliš daleko, například při uvádění písně Tongues (Jazyky), kterou směřoval k přítomným slečnám. Mnozí z vás si jistě dokáží představit, jak to formuloval. Ale koncerty už dávno nejsou jen o muzice, takže proč ne. Trochu kontroverze a faktoru šoku musí být. K závěru jejich koncertu zazněla i nejnovější věc nazvaná M.E.T.A.L., která se objevila jako bonusový song na jejich Best Of albu. Poslední dvě skladby z průlomového alba Termination Bliss byly nesmrtelná pecka Cyanid a trošku slabší Trinity Fields. Když odstartoval poslední hit koncertu, skladba Death Dies Hard, bylo všem jasné, že je show u konce. I proto si tuhle věc všichni snažili užít dosyta. Velmi chytlavý hit, kde si pořádně zascreamoval i Jonas "Skinny" Kangur, se dočkal snad největší odezvy. Deathstars se nedrželi tradičního kréda - odehrát největší hit na konci, a tak po Death Dies Hard jako poslední zazněla The Revolution Exodus z alba Synthetic Generation z roku 2002. Tento energický závěr ukončil celou produkci v rámci sobotního dne. Deathstars jednoznačně patřili mezi klenoty festivalu a řadí se mezi nejlepší live metalové kapely současnosti.
V sobotu jsem těm kapelám moc nedal, ale dvě hlavní hvězdy večera jsem si užil na maximum a neskutečně mě bavily. Zbývalo už jen nabrat síly na poslední festivalový den.
Fotky: Sachtikus, Photomusic, děkujeme.
Celý fotoreport na Photomusic
