SERJ TANKIAN – Harakiri

Znáte ten pocit, kdy vám někdo imponuje natolik, že v téměř až nekritický obdiv přechází každý výplod jeho kreativity? A to i v případě, že jde o přisprostlou báseň, seškrábanou v alkoholickém opojení na pivní podtácek? Není pak nakonec proti některým zásadám publicistiky, když má člověk s takovou mírou adorace hodnotit novou desku onoho "půllitrového" poety? Inu, otázka je sice ve smyslu řečnickém, ale... pustí-li se někdo do rozborů a analýz desky svého oblíbence, má nespornou výhodu v tom, že se do díla skutečně ponoří. Pátrá v nánosech zvukových stop, objevuje harmonické provázanosti; snaží se proniknout mezi texty a v těch, které svou symbolikou příliš prodlévají v dimenzích abstraktna, snaživě nalézá smysl, vetkaný mezi řádky. Pro mě je takovou osobou americký zpěvák, multiinstrumentalista, básník a politický aktivista, narozený v libanonském Bejrútu a s kořeny zapuštěnými v Arménii. V současnosti žijící na Novém Zélandu. Serj Tankian - ostatně, sedí tento popis vůbec na někoho jiného?

Dovolím si přeskočit celou etapu o tom, kterak Serj začínal koketovat s rockem v poměrně "pozdním věku" šestadvaceti let, s grácií se pokusím obloukem vyhnout veleúspěšným System of a Down, s nimiž bude už navždy spjat - a které vlastně (pokud se mám přiznat) neposlouchám. Tankianův sólový debut vyšel roku 2007 pod názvem "Elect the Dead" a brzy dosáhnul téměř kultovního statusu; co skladba, to perla, na druhou stranu dílo posunulo pomyslnou laťku možná až příliš vysoko. Skrz živé provedení "Elect the Dead Orchestra" s orchestrálními aranžemi se skladatel propracoval k experimentálně pojaté "Imperfect Harmonies", která před dvěma lety způsobila mezi jeho fanoušky určitý rozkol. S odstupem času a se střízlivějším pohledem jistě nejde o špatnou desku, jejím největším záporem je ale poměrně špatná zvuková produkce, kdy se veliké části desky nedostává jasných kontur a vokály i bicí jsou poměrně utopené. S třetí deskou byl avizován návrat k rockovějšímu pojetí a po dvouleté přestávce tak může srdce každého Serjofila radostí zaplesat...

Nakonec se tedy "Harakiri" ukazuje jako album v mezích alternativního rocku, kdy termín "alternativní" dostává svému jménu v plné šíři. Pozitivita sálající z refrénu skladby "Cornucopia" je v ostrém kontrastu s gradujícím textem - a už jen to je předzvěstí toho, v jakém duchu se deska nese. Tankian je horlivý politický aktivista a jeho texty tuto skutečnost plně reflektují - jsou studnicí obžalob lidstva za činy, vedoucí např. k masovému, dobrovolnému úhynu fauny ("Harakiri", "Butterfly" a již zmíněná úvodní "Cornucopia"); ve sféře hudební se tyto písně pak pohybují v tempu úderného rocku s agresivnějšími kytarovými linkami, které lze srovnat např. s "Empty Walls" z debutní desky. Zůstanu-li u tohoto porovnávání, potom taková "Figure It Out" je novodobou "Unthinking Majority"; podobně jako starší kousek konfrontuje "ty nahoře", tentokrát si nevybíravým způsobem bere na paškál místo americké vládní administrativy tzv. CEO (což jsou v podstatě "prezidenti" ve firmách většiny anglofonního prostředí; Wikipedia saved the day again!). Nechybí tudíž ostrá slova, nevyhneme se ani Serjovu oblíbenému pronášení frází křikem.

Většina desky je pojata jako sebereflexe lidského druhum, s autorem desky jakožto mluvčím; výsledné kousky jsou však - v duchu přísloví "jeden člověk dokáže být chytrý; lidstvo pak hloupé" - poněkud pokrytecké. Je totiž jednoduché psát hudbu o nešvarech soudobé společnosti, potom ovšem nástává trošku paradoxní situacei, kdy většinu kupní síly onoho skladatele tvoří právě tato skupina lidí ("Reality TV"). A jasně, vyvoláváme spory a válčíme, koneckonců agresivitu máme zabudovanou v genech; ano, agresivita je špatná, ovšem pouze do chvíle, kdy nejste utlačováni - potom se instiktivně stává jednou z prvních odpovědí. "Occupied Tears" je poněkud jemnější skladbou, podkreslená arrpegiovými kytarovými vyhrávkami a obsahuje takřka akustickou vsuvku s textem, který nad vším zlým strká hlavu do písku - tedy vytváří umělou utopii, která, jak už tak z povahy utopií vyplývá, spěje k rychlému zániku. Přinejmenším snaha o nápravu stinné stránky lidstva je ale, i přes svou naivitu, určitě chválihodná. Dvojice skladeb "Deafening Silence" a "Forget Me Knot", které v sebe plynule přecházejí, směřuje do poklidných vod, místy i mimo celý rockový žánr. Beatboxové "bicí", občasné klavírní preludování a jako třešnička na dortu doprovodné ženské vokály. Z konceptu desky pak jakoby mimoděk vybočuje třetí "Ching Chime" s výrazně rytmickým textem a orientálním hudebním doprovodem.

Celkový dojem, odhlédnu-li od textů alba, je ale vynikající - tím ovšem nemyslím stylizaci textů (ta je jako vždy na velice dobré úrovni, ostatně Tankian vydal také dvě básnické sbírky), ale jejich vyznění. Po rozporuplném "Imperfect Harmonies" jde o obrovský skok kupředu a papírově se dost možná i vyrovná debutu - jenže ten mají fanoušci v srdci už léta a... zkrátka - byl první. Od plného počtu bodů si tedy uberte půlbod - nebo ho k hodnocení pod článkem přihoďte.