DELAIN – We Are the Others

Delain, Delain... chce-li si člověk udělat o téhle skupině povrchní obrázek, je třeba znát dvě základní fakta - břímě mikrofonu napíná a pokrucuje hlasivky éteričtější zástupce z obou lidských pohlaví; a rodnou zemí zakladatele a většiny muzikantů skupiny je onen nebohý kus pobřeží, který před stoletími vyrvaly lidé z rukou slaných vod. Zkrátka, očekáváte-li od Delain nějaké progresivní kousky a přemety, zacilte svůj sluch na jinou zvukovou hladinu - tady vám pšenka nepokvete. Vy ostatní, kterým při slovním spojení "frontwoman dutch metal" (omlouvám se za cizokrajné výrazy, ale angličtina tuto myšlenku zkrátku vystihuje nejlépe) naskočily automaticky skupiny Within Temptation a Epica - ano, jde o něco podobného. Tedy - v rámci prvních dvou desek určitě, nicméně třetí studiovka o tvorbě kapely vypovídá něco zcela jiného...

U počátků kapely stál Martijn Westerholt, v letech 1996-2001 člen Within Temptation a mj. také bratr Roberta Westerholta, který je u jmenovaných kytaristou - a aby toho nebylo málo, zároveň manželem slavice Sharon Den Adel. Pokud se dosud neztrácíte, bod pro vás - propletenec vztahů se skupinami uvedenými výše totiž bobtnají v gordický uzel. Martijn ze zdravotních důvodů Within Temptation opustil krátce po vydání alba "Mother Earth" - během zotavování v jeho mysli vykrystalizoval studiový projekt, pohybující se v mantinelech právě sílící vlny gothic metalu. Oním projektem byla samozřejmě skupina Delain, která na debutu "Lucidity" hostila veliké množství hostů - mj. Ada Sluijtera a Ariëna van Weesenbeeka z Epicy (i když druhý jmenovaný jejím členem tehdy nebyl), dále pak Marca Hietalu (Tarot, Nightwish) nebo třeba Sharon den Adel. Druhá deska, pojatá už spíše jako regulerní studiovka namísto allstar kompilace, vyšla roku 2009 pod názvem "April Rain". Oproti debutu je zde větší míra klávesového symfonična, který s popově laděnými melodiemi dal vzniknout desce, nikterak se nevymykající z produkce podobně ražených kapel. V návaznosti na to mohu s potěšením konstatovat, že Delain na "We Are the Others" podlehli určité formě sebereflexe a zpod nánosů zrnek ocelových písků vyzdvihli na denní světlo takříkajíc vlastní tvář.

K posluchači se tak dostává nahrávka, na které je znát výrazná rezignace na orchestrální nástroje - a mimochodem, upřímně doufám, že si Delain dobře rozmyslí s orchestrálním tělesem kdy vystupovat; jejich tvorba rozhodně nevykazuje prvky takové úrovně komplexity, pro které jsou tyto symfonické soubory zapotřebí a osobně jejich vystoupení s drtivou většinou symfonicky metalové provenience shledávám až parodickými. Třetí deska je zaobalena do elektronických samplů, klávesových vyhrávek a upravených klavírních rejstříků, které jsou nejvýraznější hned v "Milk and Honey" nebo v úvodní, vynikající "Mother Machine", zasahající i do sféry industriálna (že by určité konexe k hostujícímu zpěvákovi?). Ostatně, oním pěvcem je Burton C. Bell, frontman Fear Factory; ten si se Charlotte vystřihnul duet ve "Where is the Blood", která nezapře gothické kořeny skupiny. Textově se nahrávka pohybuje v kolotoči mezilidských vztahů a s nimi souvisejících strastí i radostí - dokladem budiž přítomnost osobních zájmen u dobré poloviny názvů skladeb. Tvrdší stránka alba povstává z již zmíněné úvodky a třeba i singlu "Get the Devil Out of Me", který zdárně mísí tři základní ingredience celé novinky. Mainstreamové klávesové rejstříky, popově laděné vokální linky a přiměřené nabroušená kytarová práce; vyznavačům extrémnějších stylů bych ale přeci jen "We Are the Others" do rukou nedával. Ono totiž tohle album je takovou letní vlaštovkou metalu - jde o materiál, který neklade na mysl příliš vysoké nároky, obsahující jednoduché, lehce zapamatovatelné melodie. To vše zpestřené občasným kytarovým sólem; ideální hudba do rozpálených odpolední. Pokud tedy netrpíte syndromem "TRVE metalisty" - vzhůru do nejbližšího obchodu / pirátské zátoky (nehodí se škrtněte)! Vyzdvihnout musím i přebal desky, zobrazující kontrast moderních zábavových "strojků" a secesně vyvedenou malbou á la Alfons Mucha.