Osmý květen byl pro vyznavače klasického heavy metalu stěžejním dnem. Do pardubické ČEZ arény totiž přijeli nestárnoucí JUDAS PRIEST, kteří stále křižují svět v rámci jejich posledního turné Epitaph Tour. V ČR se s tímto turné představili už loni v Praze spolu s Whitesnake. Slibovaná velkolepá show napovídala, že toto bude opravdu poslední koncert této kapely na našem území. Potvrzovala to i slova kapely, ale jen neználci a bláhoví fanoušci by tomu opravdu uvěřili. Legenda světového metalu, která položila základy mnoha stylům, si turné znatelně prodloužila a do ČR se vrátila podruhé. Začátek května byl ve znamení i jiného velkého koncertu, a sice thrashmetalové legendy Metallica, která vystoupila v Praze o pouhý den dříve. Většina metalových našinců si tak musela vybrat, na který koncert vyrazit. Vzhledem k ceně lístků si oba koncerty mohli dovolit jen ti movitější z nás. Já jsem zvolil Judas Priest, protože věřím, že toto je už opravdu, opravdu poslední možnost je vidět naživo (přece jen, pánové mají už přes šedesát a na turné už jsou téměř dva roky). Zahodit příležitost vidět tuto modlu naživo bych si asi neodpustil. Lístek jsem sháněl na poslední chvíli po všech čertech, ale nakonec se mi poštěstilo a vyrazil jsem do mistrovských Pardubic. Spolu s Judas Priest vystoupila rovněž kultovní rocková kapela osmdesátých let, THIN LIZZY.
Přehlídka zasloužilých veteránů začala téměř na minutu přesně jak bylo avizováno, a za bubenickou soupravou se úderem osmé rozzářil nápis THIN LIZZY. Na pódium přiběhlo šest dědečků v čele s omlazeným frontmanem Rickym Wawrickem a spustili svůj old-school rock. Hned v úvodu koncertu vytáhli jeden z největších hitů kapely Jailbreak a od vyprodané ČEZ arény se jim dostalo vřelého přijetí. Svítící jméno kapely střídalo barvy a s ní se měnila i nálada a atmosféra celé show. Zazněla i pecka Whiskey In A Jar, kterou většina znala především od zmiňované Metalliky, ale pravděpodobně málokdo (včetně mě) věděl, že je to původně právě od Thin Lizzy. Pánové se ukázali jako velmi přátelští a sdílní lidé (přece jen už na to mají věk) a o žádných hvězdných manýrech se rozhodně mluvit nedá (i když by si to mohli dovolit). Závěr koncertu pak patřil evergreenu kapely, a sice světoznámému hitu Boys Are Back In Town. Thin Lizzy příjemně navodili tisíce diváků na heavy metalovou vlnu a já byl překvapen, jak moderně kapela zněla. Očekával jsem osmdesátkový, mdlý pop-rock, ale Thin Lizzy měli příjemně moderní a tvrdý rockový feeling, který si s ničím nezadal s aktuálními kapelami holdující tomuto žánru. Samozřejmě to bylo způsobeno zejména hlasem zpěváka Rickyho Wawricka, a jelikož všechny hity Thin Lizzy známe s diametrálně odlišným hlasem zakládajícího Phila Lynotta (zemřel 4. ledna 1986), nebylo se vlastně čemu divit. Nicméně i s omlazenou a pozměněnou sestavou, za mě určitě palec nahoru.
Po trošku zdlouhavé přestavbě pódia už dostali prostor mistři svého řemesla, kapela JUDAS PRIEST. Světelný nápis Thin Lizzy vystřídala velkoplošná obrazovka a nás čekal i slušný vizuální zážitek. Kapelu na pódium přivedl bubeník Scott Travis a odstartoval první pecku večera, kterou byla Rapid Fire z legendárního alba British Steel. Rob Halford, ač má šedesátku na krku, se ukázal v neuvěřitelné formě a vše bez problémů odzpíval jako za mlada. Včetně uječených výšek. Hity ze začátku nešetřili, hned druhou skladbou byla Metal Gods, rovněž z British Steel. Judas Priest ale v Pardubicích provedli důkladnou cestu všemi svými alby (jak se to na posledním turné sluší a patří) a tak jsme slyšeli opravdu velmi rozmanitý výběr skladeb. Přestože Rob Halford na fotografiích a kolikrát i ve svých názorech působí velmi neoblomně a drsně, ukázal se jako milý chlapík v pokročilém věku, který toho za život zažil opravdu hodně. Průběžně nás před každou písní zavedl do roku, kdy vzniklo příslušné album, ze kterého pocházela následující skladba. Stal se takovým vypravěčem kariéry Judas Priest z mnoha hudebními ukázkami. Zapamatoval jsem si jednu důležitou větu, kterou by si měli přečíst především fanoušci odsuzující jiné druhy metalu. Halford vyjmenoval několik stylů metalu (heavy metal, death metal, power metal atp.) a pak dodal: "It doesnt matter what you like, its still metal, we are still united"! A když to říká persóna jako Rob Halford, má to váhu. Po slušně vypadajícím úvodu následovala pro mě taková hlušší pasáž, protože nejsem takový maniak abych znal všechny alba píseň po písni, a tak jsem mě neznámé skladby jen tiše přečkal a sledoval legendy v akci. Návrat k hitům mým uším známých nastal asi po třiceti minutách. Nejednalo se však o hit z pera kohokoliv z Judas Priest. Zazněl song Diamonds In The Rust, původně od populární folkové zpěvačky Joan Baez. Originál jsem sice nikdy neslyšel, ale kabát který mu navlékli Judas Priest mám upřímně rád. Koncertní tempo šedesátníci zvládali už hůře než dříve, a tak mezi jednotlivými písněmi rostly pauzy na občerstvení a krátké vydechnutí. Rob Halford po každém songu využíval malou provizorní šatnu vedle pódia, kde načerpal nové síly a téměř pokaždé vyšel s novým kusem oblečení. Za celý koncert vystřídal více obleků než taková Tarja Turunen má vůbec v šatníku. Jednu píseň dokonce odzpíval zahalený v lesklém plášti držící "trojzubec" s logem kapely. Při vypjatých a hitových chvílích organizátoři nezapomněli ani na pořádnou show, a tak kromě tradičních pyro efektů z pódia létali i konfety, velké množství laserových simulací a dokonce i "plynové výstřely". Několikrát to na pódiu vypadalo jak u termálních pramenů na Islandu. Při největších hitech se i na obrazovce děly věci (většinou tam byl zobrazen jen přebal příslušného alba). Všechny zmíněné efekty měli zelenou při vele slavné skladbě Night Crawler a po této písni už celý koncert gradoval. V krátkém intervalu "Judasi" zahráli Turbo Lover a Sentinel a při pohledu na hodinky jsem s velkým překvapením zjistil, že už hrají téměř dvě hodiny. A to ještě nezazněly ty úplně největší hity. Teď ale následoval druhý, a poslední cover. Jednalo se o píseň The Green Manalishi (With the Two Pronged Crown), která byla původně nazpívána kapelou Fleetwood Mac. Po ní už ale chybělo jen grande finále. Všichni jsme hlasitě přivítali úvodní tóny Breaking The Law, ale s Halfordem jsme si text nezazpívali. Resp. on si ho nezazpíval s námi. Celou píseň totiž ani nepípl a nechal zpívat pouze nás, diváky. Což mě trochu zamrzelo, protože přece jen, je to evergreen této kapely a každý návštěvník koncertu ji jistě chtěl slyšet odzpívanou. Stačilo by, kdyby zazpíval refrén alespoň jednou. Bez Halfordova vedení dokonce kapela na chvíli ztratila nit, nevěděla v jaké části písně se nachází a tak ji raději ukončili. Breaking The Law byla tedy trošičku neuspokojivá, ale večer ještě nekončil. Zřejmě nejtvrdší song Judas Priest (možná celé heavy metalové scény?) je jistě hitovka Painkiller, která dala Halfordovým hlasivkám zatraceně zabrat. Nicméně ji zvládl na výbornou a i když měl ve tváři lehce mrtvolný výraz, přežil ji ve zdraví. Po ní se kapela poprvé odebírá do zákulisí. Vrací se s peckou Electric Eye, kterou už jasně a zřetelně vede zpěvákův hlas a jedna z nejzásadnějších písní kapely se suverénně nese pardubickou arénou. První přídavek následovaly ještě pecky Hell Bent For Leather a You've Got Another Thing Comin'. Po nich kapela zmizela podruhé. Po pár minutách netrpělivého čekání halou zaburácel zvuk Halfordova Harleye-Davidsona a brzy se zpěvák na té nablýskané nádheře zjevil uprostřed pódia. Několikrát protočil řidítka a spoluhráči spustili poslední věc posledního koncert Judas Priest v České Republice. Nemohla to být jiná skladba než Living After Midnight (i když bylo sotva 11 hodin), a když jsem si uvědomil, co tato píseň znamená, bylo to opravdu emotivní. Hlavně díky tomu zdlouhavému loučení. Judas Priest odešli potřetí, a tentokrát už naposledy. Po koncertě, který trval neuvěřitelných 160 minut jsem byl velmi rád, že jsem využil šance vidět naživo kapelu, která tvořila metal jaký známe dnes.
Neuvěřitelná show, přesvědčivé výkony všech členů, ohromně dlouhý koncert čítající jeden a dvacet songů, úžasná atmosféra, příjemné prostředí a opravdu prvotřídní kvalita všeho kolem. Slovy chvály rozhodně nemusím šetřit, protože si je Judas Priest, pořadatelé i fanoušci právem zaslouží. Teď už zbývá jen otevřít si deníček, a tam napsat poznámku: "8. května 2012 - Judas Priest: Splněno".