SONATA ARCTICA – Stones Grow Her Name

Prokrastinace je, dle profesora PhDr. Rudolfa Kohoutka, Csc., "Výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu, rizikový fenomén pro duševní zdraví." Podle mne jde spíše o jednu z mála chvil, kdy člověk nalézá potěšení v takových záležitostech, jako je utírání prachu, mytí nádobí a venčení psa. Skutečnost, že tuto recenzi píšu po probdělé noci v 5 hodin ráno a že na klávesnici kvůli poznámkám z vývojové biologie (ze které mám za několik hodin zkoušku) skoro nevidím, jen potvrzuje užitečnost tohoto fenoménu. Kromě toho - na východ Slunce v kofeinovém opojení je krásný pohled... i když lehce těkavý.

Sonata Arctica patří mezi metalový mainstream, což by ale nikterak nemělo snižovat její potenciál (a už vůbec ne z důvodu "komerce"!) v očích kohokoliv, kdo má rockovější cítění hudby. Jejich hudba sice není experimentálního charakteru a nahrávka nevykazuje přidaný hudební rozměr v podobě garážového šumu a praskání, ale tímhle se už dnes v metalových vodách "řídit" opravdu nedá. Vliv popu sáhl i sem, kapela se ale nesnaží přetvařovat a otevřeně vsuvky z ranku popové hudby přiznává. Tihle Finové, které táhne charismatický Tony Kakko, se vypracovali ne jednu z předních ikon finské hudební scény - a na rozdíl od jiných neustrnuli ani na chvíli na místě a nejpozději od vydání čtvté řadovky "Reckoning Night" je u nich pravidlem, že každá následující deska se stylově uhne tam či onam. Pětka "Unia" byla kompozičně propracovanější a proniknutí do jejích hudebních osidel vyžadovalo pečlivý poslech; následující "The Days of Grays" pro změnu chytla kytary pěkně ostře pod krkem a z reproduktorů se po vzoru Samary škrábaly ven violoncella, trombóny a další orchestrální nástroje. Ještě poznámka k přebalu - snaha šokovat je s rock'n'rollem spjata jako... jako ryba s vodou; leč v dnešní době, kdy si štrikující babičky u kávy pouští Vetřelce, jsou pokusy směřovat snahu o vyvedení z míry tímto směrem poněkud úsměvné. Arktici k tomuto problému přistoupili svérázně a tento trend obrátili naruby. Šťastná sedmička tak má na obalu vykreslenu ženskou postavu v obležení kamení a čehosi, co se zdá být křížencem plamenů a ptačích per. Vše je navíc korunováno darem Paridovým - dost dobře ale může jít i o odkaz na nebožtíka Steva Jobse. Singl "I Have a Right" má zase na obalu chodidlo v ráměčku. Hmm...

Stylově se "Stones Growes Her Name" pohybuje v období tvorby kapely z let 2004 až 2007, orchestrální aranže jsou až na letmé zmínky vlastně ignorovány; paradoxně se ale skupina také vrací svým způsobem ke kořenům, kdy se pod názvem Tricky Beans/Means pokoušeli prorazit s rockovým soundem. Aktuální album je vpravdě rockovější, než doposud vydané studiovky a písně jsou mnohde osekány na dřeň - samply řízené počítačem tak tentokrát na aktuálním turné příliš nečejte. Sám Kakko, který stojí za drtivou většinou skladeb jak po stránce hudební, tak textové, zdůvodnil tento koncept tak, že rozhodujícím faktorem při psaní byly kousky, které si lze zahrát "jen tak" u táboráku. V důsledku toho tak má dvorní kytarista Elias Viljanen mnohem větší prostor a mohl se tudíž při nanášení riffů do konečného obrazu desky pořádně rozmáchnout. Předchozí slova plně reflektuje úvodní čtveřice šlapající vodu v proudu středně rychlého rocku s popovějšími popěvky - "Shitload of Money" je adeptem na stadiónovou hymnu a je ozdobená sóly, laděnými do barev krajanů Stratovarius. Na šestnáctinové jízdě se k Eliasovi po chvíli přidá i Henrik Klingenberg, vše je navíc podlito bledě modrým klávesovým rejstříkem, který se už stal poznávacím znamením skupiny. "Losing My Insanity" je uvozena klasicistním klavírem a u výborné "Somewhere Close to You" s podladěnými kytarami si přijdou na své ti, kteří vytýkají skupině přílišnou vyměklost. A to se stále pohybujeme v první třetině desky...

"I Have a Right" je, stejně jako na desce předchozí "Flag In the Ground", prakticky jediným výletem do zběsile proudících zákrutů power-metalu. Rozhodující úlohu zde hrají černobílé klapky, ke kterým bych na chvíli odbočil. Ve druhé polovině desky - která je nejvíc podobná již zméněné, progresivně laděné "Unii" - totiž mají nebývale mnoho prostoru a pozorný posluchač objeví třeba Hammondovy varhany, napuštěné kytarovým overdrivem. "Cukrátkový" úvod "The Day" mě při prvním poslechu upřímně vyděsil - nebýt jeho takřka geniálního rozvedení do dua s bicími. Výtku bych měl k baladické stránce desky, bluesová "Alone In Heaven" ještě ujde, ale "Don't Be Mean" je tím nejhorším kouskem desky - a to beru v úvahu i ty citace z amerického jižanského venkova v "Cinderblox", které mi zkrátka do metalu prostě nesednou... závěrečné duo navazuje na 8 let starou "Wildfire" ze čtvrté desky a jde o jakousi reminiscenci na epičtější cítění, které je pro Sonatu v jejím novějším období jedním z mnoha poznávacích znaků. Na první poslech jde sice o mišmaš ve stylu pejska a kočičky - jenže víte, jak je to s tím "intelektuálněji" laděným metalem/rockem... nesuď hudbu podle prvního dojmu! Časy kvapíkových studiovek jsou ztracené za horami a dolinami, ale má si člověk nač stěžovat? Současná tvorba Finů je vyzrálá, má hlavu a patu a chvíle občasných záletů do ne-rockových zákoutí hudby dokáže ustát se ctí. Co se ctí!; opatrné našlapování na tenký led mnohdy přinese koření, bez kterého by chuť předkládaného pokrmu sice nikterak zásadněji neutrpěla, přesto ale dokáže už tak dobrý produkt vylepšit.