Pro mnoho příznivců energického punk rocku nebyla druhá červnová neděle ve znamení lenosti a prokrastinace, kdy po obědě u rodičů ztěžka oddechujete na gauči. Stovkám teenagerů (především) se naopak s blížícím se večerem naplňovalo tělo adrenalinem a zdravou dávkou nadšení. Do Prahy totiž zavítala jedna z předních současných punk rockových kapel, kanadská partička BILLY TALENT. Tato čtveřice se u nás těší obrovské popularitě a v několika posledních letech jsme je tu mohli vidět hned několikrát. Pokud se ale nemýlím, tento koncert byl první v pozici headlinera. Vystoupili tu jako support kapelám My Chemical Romance, Green Day a také na festivalu Rock For People. Ve všech případech museli svůj set osekat, aby se vešli do časového limitu. Tentokrát byli pány svého času stráveného na pódiu oni sami, a naordinovali nám bezmála dvouhodinovou terapii živého kanadského rock'n'rollu. Ve velkém sálu Lucerny s nimi zahrála ještě švédská rocková banda ATLAS LOSING GRIP a slovenští punkeři PLUS MINUS.
Naši východní sousedé začali poměrně přesně a zhruba o půl 9 už Lucernou procházel jejich jednoduchý punk rock. Z lokálního supportu Billy Talent jsem byl velmi zklamaný už od samého začátku. Pokud jde o českou (nebo tedy slovenskou) kapelu, rozhodně mohl padnout výběr na kvalitnější formaci. Hned z fleku mě napadá skupina From Our Hands, kteří hrají velmi kvalitní, dospělý a reprezentativní punk rock, a s předskakováním velkým kapelám mají zkušenosti. V Praze nicméně zahrála kapela PLUS MINUS a bez servítek říkám, že jsem odešel po prvním songu. Jednoduchá, nezajímavá a neuvěřitelně infantilní hudba mně zkřivila úsměv za pouhých pár minut. Mdlý zpěv, teatrální náctileté popěvky a rádoby "americký" feeling. Když k tomu přidám ještě opravdu primitivní texty a velmi předvídatelné písničky... tak mizím. Možná tam byla snaha znít jako jejich slavnější krajané Iné Kafe (kteří také nejsou bůhvíco, ale mají to alespoň trochu lépe zmáknuté) nebo Horkýže Slíže (kteří si sice z hudby, hraní a všeho dělají prdel, ale dělají to neskutečně dobře). Nevím, jak se Plus Minus do pozice supportů dostali, ale ze Slovenska mohla přijet kvalitnější kapela. Na druhou stranu bych jim měl poděkovat, jelikož jsem při své pivní pauze na balkóně náhodou potkal Bena Kowalewicze. Takže díky Plus Minus (úsměv).
Jen s několikaminutovým zpožděním po čtvrt na devět začali ATLAS LOSING GRIP. O této kapele jsem v životě neslyšel, na poslech jejich tvorby jsem si nevzpomněl a tak jsem neočekával žádnou hitparádu. Ona to ani žádná hitparáda nebyla, ale poslouchat se to rozhodně dalo. Ale když zpěvák spustil, trochu jsem se lekl a říkal jsem si, že tohle bude snad ještě horší. Jeho hlas zněl, jako kdyby zpíval do mobilního telefonu, a výsledný zvuk ještě prohnal megafonem. Tak zvláštně zastřený hlas jsem ještě neslyšel. Nicméně po prvotním šoku jsem se s hudbou ALG docela srovnal a začal jsem hledat nějakou podobnost. Nebylo příliš snadné ji najít, protože byla do uších bijící. Příjemný, melodický rock, místy s čistými výkřiky jednoho z kytaristů doprovázel zmiňovaný zastřený vokál hlavního zpěváka a s velmi výraznými bicími vznikl finálový produkt alá Rise Against. Feeling této americké hvězdy byl slyšet opravdu z každé písně, a i když hlavní vokály byly velmi odlišné, hudebně to mělo mnoho společného. Troufám si tvrdit, že Atlas Losing Grip nikoho mnoho nenadchli, ale o nějaké zjevné kritice a odporu se určitě mluvit nedá. Kapela byla v ČR poprvé, a na otázku zda-li mohou přijet znovu, se dočkali jen zdvořilého zatleskání. Špatný dojem nezanechali, ale pro mě budou patřit mezi ty kapely, kterou jsem náhodou viděl, nenadchla, neurazila a skončí někde v šedi mých vzpomínek. Všichni zkrátka jen čekali na hlavní hvězdu.
BILLY TALENT odstartovali svoji headline show kolem čtvrt na deset a dle předchozích koncertů jsme se mohli těšit na výběr sedmnácti hitů z jejich alb Billy Talent I, II a III. Bylo prakticky jedno, které to budou, jelikož Billy Talent mají všechna tři alba neuvěřitelně vyrovnaná a hitová, a každá píseň je naprostá bomba. Do začátku koncertu zbývaly minuty a napětí v hale bylo znatelné. Veškeré zábrany a ohledy opadly v momentě, kdy se na pódium přihnali Aaron, Ian, Jonathan a Benjamin. Během několika vteřin přede mnou vzniklo deset metrů místa, protože se všichni nadšeně vrhli dopředu a v teenagerské euforii se náctiletým dívkám i chlapcům draly slzy do očí. Ne že bych na to nebyl z koncertů zvyklý, ale vzhledem k věkovému složení v Lucerně jsem neočekával, že se všichni tak utrhnou ze řetězu. Myslel jsem, že to přece jen bude více... "uhlazené". Ale tohle jen ukázalo, jakými se Billy Talent stali hvězdami a jak vzrostla jejich popularita v ČR od jejich poslední návštěvy. Ale teď už ke koncertu. V průběhu celé show hráli hit za hitem a tak není ani možné najít nějaký slabý moment. Set otevřeli s peckou Devil In The Midnight Mass a v davu se to začalo kvalitně hýbat. Billy Talent velmi dobře rozložili všechna tři alba do svého setlistu, z prvních dvou zahráli pět věcí, z posledního Billy Talent III šest písní a slyšeli jsme i novinku ze zatím nepojmenovaného alba, které vyjde v září.
Frontman Benjamin je známý tím, že rád komunikuje s lidmi a hlavně to dělá tak nějak "lidsky". Prostě věříte, že to myslí vážně. Že to nejsou jen nějaké kecy aby se neřeklo. Když zde byli v roce 2010 před Green Day, bylo zrovna po hokejovém mistrovství světa, které Česko vyhrálo. Ben jako Kanaďan samozřejmě hokej sleduje a nezapomněl nám připomenout, že Kanada vyhrála olympijské hry, abychom nezpychli. V Lucerně bylo téma hovoru naopak fotbalové EURO, kdy došlo k vtipnému momentu. Když se Ben zeptal "do you like your team?", z haly se téměř jednomyslně vrátilo slovíčko "no!". Ben nevěřil vlastním uším. "It's your fuc*ing team, you stand behind them. Even if it's the biggest piece of sh*t, you stand behind them. Jesus Crist...". Ale to jsem od koncertu trochu odbočil. I když každý jistě ví, že nenásilná a přátelská komunikace v průběhu show je velmi důležitá. Na pódiu byl pochopitelně nejvíc vidět hlavní zpěvák, který pobíhal ze strany na stranu a i když zpívá prakticky pořád, dokázal ještě hecovat diváky (ne že by to bylo potřeba).
Zatímco Ben byl všude vidět, Ian a Jonathan většinu koncertu strávili u svých mikrofonů, kde se starali o doprovodné vokály a během koncertu neřekli ani popel. Uzdravený Aaron za bicími už je evidentně v pořádku a žádné problémy při hraní neměl. Billy Talent potěšili své oldschool fans s peckami z prvního alba River Below, Try Honestly nebo This Is How It Goes, stejně tak jako vyznavače poslední desky Billy Talent III, kdy jsme si zazpívali Rusted From The Rain, Turn Your Back nebo moji milovanou Saint Veronica. Nejvíce hitové je ale bezpochyby album s pořadovým číslem dva, a tak většina písní z něj zaznělo v závěru. Jen This Suffering odpálili v úvodu a zmíněnou Devil In The Midnight Mass celý večer otvírali. V Lucerně se hned po několika prvních písních udělalo tradičně nesnesitelné vedro (i když v tak velkých prostorech, jako Lucerna má, jsem to nečekal), a Ben toho využil k rozepnutí své košile, čímž možná způsobil kolaps několika přítomných slečen. Asi v polovině jsme slyšeli zbrusu novou skladbu, kterou Billy Talent představili na konci května. Píseň Viking Death March se objeví na novém albu, které vyjde v září a kapela ji do setlistu zařadila už nyní. Pro fanoušky Billy Talent je to dobrá zpráva, protože Viking Death March nijak neodbočuje od standardů kapely a opět má velmi vysoký hitový potenciál. Ben nezapomněl zmínit, že po vydání alba bude turné pokračovat a zase se vrátí (jestli jinam do ČR nebo znovu do Prahy je otázka). V závěru koncertu zazněla výborná, pomalejší pecka Surrender, po ní už jen zmiňovaná trojice skladeb z prvního alba plus energická Diamond On The Landmine a kapela se z pódia vypařila. Následovalo krátké fotbalové skandování a kluci se vrátili aby zahráli Devil On My Shoulders, při které jsme si několikrát zopakovali refrén. Pak už následovala jen dvojice skladeb, na které všichni netrpělivě čekali a zatím se jich nedočkali. Předposlední písní, která by mohla kandidovat na cenu "nejoblíbenější riff", byla samozřejmě Fallen Leaves, kterou znali snad úplně všichni a závěrečný circle pit se otevřel na rebelistickou bombu Red Flag. Ta v kotli utekla neskutečně rychle a než jsem se nadál, kapela byla opět pryč. Žádné velké loučení ani děkovačka. Musel nám stačit přislíbený návrat v příštím roce.
Co ke koncertu Billy Talent dodat? Výborný výběr skladeb (zamrzela snad jen absence White Sparrow a Navy Song), skvělý výkon na pódiu, netradičně vřelá komunikace (za to u mě mají hodně bodů), dlouhý setlist, žádné hvězdné manýry a takto bych mohl pokračovat dál. Říká se, že v Kanadě jsou nejmilejší a nejpřátelštější lidi na světě, a vypadá to, že to kluci z Billy Talent jen potvrzují. Tahle kapela je mně hodně blízká, jelikož jejich hudba je prostě a jednoduše kvalitní, a tak jsem z koncertu zkrátka nemohl odcházet nijak jinak, než nadšený. Krátký rozhovor a fotka s Benem je také velmi cenná. Jediná věc, která se mi nelíbila, nebyla spojená s Billy Talent. Nevím, jestli si Atlas Losing Grip přivezli BT sami, a jestli Plus Minus vyhráli nějakou soutěž nebo byli vybráni, ale objektivně byl ten support velmi slabý. Při odjezdu domů už jen myslím na to, kdy a kde uvidím Billy Talent příští rok.
