Dark Tranquillity. Nejrespektovanější dosud hrající formace melodic death metalu, metaloví vizionáři ze Švédska, perfekcionisté a jedni z mála, kteří za dobu svého fungování vlastně, když to vezmeme kolem a kolem, nenahráli výrazně slabší album (snad s výjimkou potvrzující pravidlo v podobě poslední řadovky).
Jejich tvorba se dá rozdělit do určitých etap dle názvu alb (jedno období v době vydání „The Gallery“, další „Damage Done“ a třetí dle výtečného „Fiction“. Přitom si formace vždy zachovávala to, co je pro ni typické – výbornou techniku, cit pro jemné skloubení progresivních synthů a výtečně vyváženého melodeathu. Je pravda, že „We Are the Void“ fandy formace ponechalo v mírném rozladění, jelikož ta tam byla šlapavost předchozích nahrávek, pánové jakoby trochu obrousili hrany a vůbec – nahrávka, jak již bylo taktně naznačeno výše, jednoduše nebyla to pravé ořechové.
Letos se tedy jedni z předních zástupců žánru vracejí, aby ukázali, že ještě nepatří do starého železa, že jsou stále schopni napsat kulervoucí skladby a je s nimi i do budoucna třeba počítat.
Přitom úvodní „Zero Distance“ spíše, než co jiného, svým seversky folkovým motivem připomene atmosférickým doom/deathem okořeněné spolky typu Be'lakor, však není divu, Mikael Stanne začal před pár lety spolupracovat s Insomnium a Amorphis mu také nejsou zrovna cizí.
Poněkud vyveden z konceptu, ani náhodou nečekajíc takovou porci epičnosti, ovšem i tak napjatě poslouchám, a to, co se na mne z repro beden valí, se mi, přiznávám, proklatě zamlouvá. Nátlakové riffy, jemné dotyky synťáků, typický havraní vokál Stanneho, jako vždy přesný veterán Anders Jivarp za bicími, uvolňovačka někdy v polovině tracku, výtečné progresivně vyznívající skloubení všech melodií.. Tak tohle beru, vážení.
„Out Of Gravity“ s typicky parádními přemýšlivými texty a velmi citlivými synthy představí formaci opět ve velmi soustředěné poloze. Mikael hlasem větrem ošlehaného bojovníka harshuje, rytmika šlape, kytary létají v podzimních depkách s množstvím vyhrávek, inu je celkem zjevné, v jakém duševním rozpoložení byla nahrávka komponována. Je pravda, že střednětempé skladbě tak trochu chybějí koule a na můj vkus je kompozice až příliš rozmáchlá, což jen podporuje mou předchozí domněnku ohledně epičnosti, která pravděpodobně v budoucí tvorbě formace bude čím dál tím více znát.
Koneckonců, epický melodic death metal v minulých letech frčel nevídaně (a to jste ani nemuseli být provaření Amon Amarth, abyste dosáhli uznání) a Dark Tranquillity jakoby se snad chtěli svézt na této vlně, ovšem zároveň nezapomínají na své kořeny a skalní fans, což je vždycky dobře. Proto mám z právě doznělého válu dobrý pocit, jsou to prostě klasičtí DT jak je známe z Fiction s řádnou porcí epiky navíc, a tak je to správně.
Trochu jako zbytečný natahovák stopáže mi přijde trojka „Star Of Nothingness“, totiž akustický předěl s zatěžkanou atmosférou a znepokojivými kytarovými motivy, ovšem něco takového se hodí spíše na dlouhohrající album, od dvacetiminutového EP chceme obdržet co nejvíce „regulérního“ materiálu. Naštěstí „To Where Fires Cannot Feed“ ve stylu krajanů In Mourning (jejichž poslední řadovka je mimochodem vynikající) je prostě parádní. Strašně se mi líbí přechod mezi repeticí a slokou, vše řádně obasováno, vynikající technické a přitom úsporné bicí přesně v Andersově stylu, synťáčkové uvolňovačky, epesní kytarové vyhrávky (včetně trylků) a sem tam impozantní tlak, jenž bych od melodeathové skladby rozhodně nečekal. Nejlepší skladba z EP.
O toto prvenství s ní soupeří „The Bow And The Arrow“, která je mou druhou vyvolenou. Výborně vrstvené kytary, posluchač má pocit, že se stále něco děje, v pozadí se odehrává tu to, tu ono, Mikael ve skvělé, emotivní formě štěkajícího čokla, typicky severské „vysoké“ kytary na svém místě a valí to v plné polní. Parádní záležitost.
Z předchozího popisu byste tedy mohli nabýt dojmu, že nové EP DT je majstrštyk, udělíme jim 10/10 a budeme se jen nadšeně třást na jejich další album. Ovšem takový verdikt by byl zásadním způsobem problematický.
Dark Tranquillity skutečně dokázali dát dohromady kolem patnácti minut materiálu, jenž na hlavu poráží předcházející počin. Ano. Ovšem zároveň, porovnáme-li jej s „Fiction“, je stále o několik koňských délek pozadu. Přesto jsem rád, že se formaci podařilo ukázat, že ještě rozhodně nejsou na odpis a uznání scény si stále právem zaslouží. Stejně jako svou korunu stále oslnivým světlem oplývající stálice mdm, ačkoliv jim poslední řadovka takových Omnium Gatherum a nejen jich tak trochu dělá čáru přes rozpočet. Tak, a já jsem zvědav na ty nové Be'lakor..
Seznam skladeb:
Čas: 18:53
http://www.facebook.com/dtofficial
Jejich tvorba se dá rozdělit do určitých etap dle názvu alb (jedno období v době vydání „The Gallery“, další „Damage Done“ a třetí dle výtečného „Fiction“. Přitom si formace vždy zachovávala to, co je pro ni typické – výbornou techniku, cit pro jemné skloubení progresivních synthů a výtečně vyváženého melodeathu. Je pravda, že „We Are the Void“ fandy formace ponechalo v mírném rozladění, jelikož ta tam byla šlapavost předchozích nahrávek, pánové jakoby trochu obrousili hrany a vůbec – nahrávka, jak již bylo taktně naznačeno výše, jednoduše nebyla to pravé ořechové.
Letos se tedy jedni z předních zástupců žánru vracejí, aby ukázali, že ještě nepatří do starého železa, že jsou stále schopni napsat kulervoucí skladby a je s nimi i do budoucna třeba počítat.
Přitom úvodní „Zero Distance“ spíše, než co jiného, svým seversky folkovým motivem připomene atmosférickým doom/deathem okořeněné spolky typu Be'lakor, však není divu, Mikael Stanne začal před pár lety spolupracovat s Insomnium a Amorphis mu také nejsou zrovna cizí.
Poněkud vyveden z konceptu, ani náhodou nečekajíc takovou porci epičnosti, ovšem i tak napjatě poslouchám, a to, co se na mne z repro beden valí, se mi, přiznávám, proklatě zamlouvá. Nátlakové riffy, jemné dotyky synťáků, typický havraní vokál Stanneho, jako vždy přesný veterán Anders Jivarp za bicími, uvolňovačka někdy v polovině tracku, výtečné progresivně vyznívající skloubení všech melodií.. Tak tohle beru, vážení.
„Out Of Gravity“ s typicky parádními přemýšlivými texty a velmi citlivými synthy představí formaci opět ve velmi soustředěné poloze. Mikael hlasem větrem ošlehaného bojovníka harshuje, rytmika šlape, kytary létají v podzimních depkách s množstvím vyhrávek, inu je celkem zjevné, v jakém duševním rozpoložení byla nahrávka komponována. Je pravda, že střednětempé skladbě tak trochu chybějí koule a na můj vkus je kompozice až příliš rozmáchlá, což jen podporuje mou předchozí domněnku ohledně epičnosti, která pravděpodobně v budoucí tvorbě formace bude čím dál tím více znát.
Koneckonců, epický melodic death metal v minulých letech frčel nevídaně (a to jste ani nemuseli být provaření Amon Amarth, abyste dosáhli uznání) a Dark Tranquillity jakoby se snad chtěli svézt na této vlně, ovšem zároveň nezapomínají na své kořeny a skalní fans, což je vždycky dobře. Proto mám z právě doznělého válu dobrý pocit, jsou to prostě klasičtí DT jak je známe z Fiction s řádnou porcí epiky navíc, a tak je to správně.
Trochu jako zbytečný natahovák stopáže mi přijde trojka „Star Of Nothingness“, totiž akustický předěl s zatěžkanou atmosférou a znepokojivými kytarovými motivy, ovšem něco takového se hodí spíše na dlouhohrající album, od dvacetiminutového EP chceme obdržet co nejvíce „regulérního“ materiálu. Naštěstí „To Where Fires Cannot Feed“ ve stylu krajanů In Mourning (jejichž poslední řadovka je mimochodem vynikající) je prostě parádní. Strašně se mi líbí přechod mezi repeticí a slokou, vše řádně obasováno, vynikající technické a přitom úsporné bicí přesně v Andersově stylu, synťáčkové uvolňovačky, epesní kytarové vyhrávky (včetně trylků) a sem tam impozantní tlak, jenž bych od melodeathové skladby rozhodně nečekal. Nejlepší skladba z EP.
O toto prvenství s ní soupeří „The Bow And The Arrow“, která je mou druhou vyvolenou. Výborně vrstvené kytary, posluchač má pocit, že se stále něco děje, v pozadí se odehrává tu to, tu ono, Mikael ve skvělé, emotivní formě štěkajícího čokla, typicky severské „vysoké“ kytary na svém místě a valí to v plné polní. Parádní záležitost.
Z předchozího popisu byste tedy mohli nabýt dojmu, že nové EP DT je majstrštyk, udělíme jim 10/10 a budeme se jen nadšeně třást na jejich další album. Ovšem takový verdikt by byl zásadním způsobem problematický.
Dark Tranquillity skutečně dokázali dát dohromady kolem patnácti minut materiálu, jenž na hlavu poráží předcházející počin. Ano. Ovšem zároveň, porovnáme-li jej s „Fiction“, je stále o několik koňských délek pozadu. Přesto jsem rád, že se formaci podařilo ukázat, že ještě rozhodně nejsou na odpis a uznání scény si stále právem zaslouží. Stejně jako svou korunu stále oslnivým světlem oplývající stálice mdm, ačkoliv jim poslední řadovka takových Omnium Gatherum a nejen jich tak trochu dělá čáru přes rozpočet. Tak, a já jsem zvědav na ty nové Be'lakor..
Seznam skladeb:
- Zero Distance
- Out of Gravity
- Star of Nothingness)
- To Where Fires Cannot Feed
- The Bow and the Arrow
Čas: 18:53
http://www.facebook.com/dtofficial
