Fanoušci post-hardcorové muziky si místo tradiční páteční hospůdky udělali výlet do pražského Paláce Akropolis. Šestého dubna tam totiž měli zastávku Kanadští SILVERSTEIN, kteří jedou Rescue Europian Tour ke své loňské desce Rescue. Letos jim ovšem vyšla ještě jedna, poměrně kontroverzní, s názvem Short Songs, kde nejdelší píseň má pouhou minutu a 36 sekund. Kanaďani tedy za svou dvanáctiletou kariéru vydali už slušných šest studiových alb. Což je velice dobrý výkon. Jako své parťáky si vybrali Angličany WE ARE THE OCEAN, kteří putují s novinkou Go Now And Live. Tedy podstatně mladší formaci. Jak profesně, tak věkově. Nicméně nadaní Britové už ukázali, že mají velký potenciál a rozhodně na podobných tour nebudou hrát druhé housle. V listopadu 2011 nás navštívili v Praze a v Brně a určitě mnoho lidí strhli na svoji stranu.
Po příjezdu na místo se hned vyrojily myšlenky, zdali je Palác Akropolis pro takovou akci vhodné místo. A to hned z několika důvodů. Tím hlavním byl čas zahájení, a hlavně pak čas ukončení koncertu. Protože Akropolis leží v obydlené části, ze zákona je povinnost končit ve 22:00. Proto WE ARE THE OCEAN začínali už v 19:30, a celý večer byl u konce o dvě hodiny později. A dvě hodiny jsou na událost tohoto formátu zanedbatelná doba. Druhá věc byla naplněnost sálu. Při koncertu supportu by se měl vzduch zahřívat a atmosféra vřít. Nicméně teplo bylo asi jen klukům z We Are The Ocean, návštěvníkům nestojícím v prvních řadách bylo vyloženě chladno. No a třetí věcí byla aktivita samotných fanoušků. K tomu se ale dostanu.
WE ARE THE OCEAN tedy začali hrát zhruba o půl osmé a start to byl vskutku raketový. Na pódium přilétli s energickou peckou Trouble Is Temporary, Time Is Tonic a od začátku se bylo na co dívat. Bohužel mi bylo kapely líto kvůli velmi laxním reakcím publika. Na začátku koncertu se lidi sotva pohnuli, první řada občas zvedla ruce a to bylo vše. A to na úvod přidali další pecky What It Feels Like a These Days, I Have Nothing. Zpěvák Dan Brown musel několikrát (někdy i třikrát) hecovat lidi aby alespoň zvedli ruku nebo zařvali. Vypadalo to na pražskou tragédii. Naštěstí se ale fanoušci po půli koncertu zlomili a bylo to jakž takž standartní. Ale abych byl spravedlivý, ze začátku mi WATO také nešli moc přes nos, protože jsem si nemohl pomoct a musel koncert srovnávat s perfektním výkonem a atmosférou, která panovala na podzim na Brněnské Melodce s krajany The Blackout. To se ale s poloprázdným a prochladlým Palácem Akropolis nedalo srovnat, a tak jsem se nakonec od této komparace odprostil. Hudebně (a hlavně zvukově) to bylo opět vynikající, i když mě hlavní screamer Dan Brown tentokrát přišel nějak nevýrazný. Vše ale zachraňoval zpívající kytarista Liam Cromby, jehož vokální linka byla jak ze zlata. Liam má zpěvových partů v písních WATO poměrně dost, a i když většinou zpívá lehce přesládlým hlasem, vždy se při něm posluchač naprosto rozplyne a hudba Britů získává nový rozměr. Všemu napomohl i vynikající zvuk a při zpěvných refrénech byla radost poslouchat. Zejména při největším hitu (a zdaleka ne jediném) Nothing Good Has Happened Yet se konečně i ta Akropole poměrně rozeskákala a proběhly i úsměvné "dětské" moshpity. Kupodivu nechyběla ani wall of death, která se také moc nepovedla a circle pit, z kterého jsem měl velmi zlé pocity. Když totiž někdo stojí na kraji pitu s natáhlou nohou, o kterou lidé v circle pitu zakopávají a dávají si s prominutím na hubu, je něco špatně. Myslel jsem, že až takového kreténa na koncertě nepotkám. Asi jsem naivní. Třešničkou na dortu byl jeho nevinný úsměv pokaždé, když někdo s jeho přispěním skončil na zemi. Nepochopím. Koncert WE ARE THE OCEAN uzavřela hitovka The Waiting Room, která se za velmi krátkou dobu stala poznávacím znamením kapely. Refrén si zpěváci nechali natřikrát odzpívat lidmi a s velkou grácií jej, i celý koncert, ukončili. Kluci opět předvedli že rozhodně naživo umí a se svými chytlavými a příjemnými písněmi dlouho nezůstanou v roli supportů.
Po perfektním výkonu supportů brzy začali headlineři SILVERSTEIN. Jejich koncert stál zejména na výborném zpěvákovi Shane Toldovi. Ten vokálně táhl kapelu celým hodinovým setem a obdivuhodně zvládal jak čisté, zpěvné pasáže, tak i řvané sekvence. Jejich tvorbu nemám zdaleka tak vžitou jako krátké resumé We Are The Ocean, ale kapela mi dala možnost poznat téměř celou jejich diskografii během šedesáti minut. SILVERSTEIN totiž neopomněli jedinou studiovku a spokojeni tak mohli být i oldschool fanoušci těchto sympaťáků. Největší porci času spolkly samozřejmě aktuální alba Rescue a Short Songs. Velice kvalitní zvuk vydržel i na hlavní hvězdu večera a tak se Akropolí nesly krásně čitelné linky všech nástrojů a poslech probíhal velmi přirozeně. I fanoušci se na "svoji" kapelu konečně výrazněji probrali (i když v průběhu koncertu WATO bylo vidět, že mnoho lidí přijelo spíše kvůli nim - já byl jeden z nich), a začali pařit. Že je Shane zpěvák s velkým darem v hrdle ukázal i nám, když velkou část jednoho songu odzpíval na ostro, bez pomoci mikrofonu. I přesto byl výborně slyšet a bylo mu krásně rozumět. Člověk by řekl, že pokud takto zpívá 12 let, na hlasivkách se to nějak podepíše. Zdá se, že ne. Největší úspěch Kanaďané sklidili s klipovkou My Heroine nebo The Artist. Euforie pak přišla poté, co si fanoušci vykřičeli přídavek. Shane Told se totiž na pódiu objevil pouze s akustickou kytarou a na ni odehrál půlku písně My Rescue. Tu evidentně velký počet návštěvníků znal jako své jméno, a tak se v Akropolis i sborově zpívalo. Po ní už přišlo jen rozloučení v podobě posledních písní Bleed No More a již zmiňované My Heroin a i kanadští post-hardcoristi se s Prahou rozloučili. Ne ale definitivně. Velice příjemně jsem byl překvapen, když jsem si vyběhl ven jen pro svoje věci do šatny, a po návratu už Shane seděl u merche a aktivně se bavil s lidmi. Tak to má být. Vedle něj se brzy objevil i Dan Brown z WATO.
Velmi krátký večer v pražském Paláci Akropolis skončil s velcie zvláštními dojmy. Neprobíhala taková ta tradiční euforie po koncertě svých oblíbenců, nýbrž spíše rozčarování nad tím, že už je po všem. Nadšení z výborných We Are The Ocean už trochu opadlo a Silverstein mě neuchvátili tolik, abych z nich skákal do stropu. Pořád tam ale mělo být něco, z čeho bych měl radost. Pohled na hodinky mi radost neudělal, pomyšlení na cestu domů také ne a divokost publika už vůbec ne. Suma sumárum, cca 4 a půl hodiny na cestě, a jen hodinu a půl strávená při koncertě. Jinými slovy, dvě kapely jsou prostě málo a konec o půl 10 je sakra brzo. Příště v Praze snad s lepšími vyhlídkami.
Po příjezdu na místo se hned vyrojily myšlenky, zdali je Palác Akropolis pro takovou akci vhodné místo. A to hned z několika důvodů. Tím hlavním byl čas zahájení, a hlavně pak čas ukončení koncertu. Protože Akropolis leží v obydlené části, ze zákona je povinnost končit ve 22:00. Proto WE ARE THE OCEAN začínali už v 19:30, a celý večer byl u konce o dvě hodiny později. A dvě hodiny jsou na událost tohoto formátu zanedbatelná doba. Druhá věc byla naplněnost sálu. Při koncertu supportu by se měl vzduch zahřívat a atmosféra vřít. Nicméně teplo bylo asi jen klukům z We Are The Ocean, návštěvníkům nestojícím v prvních řadách bylo vyloženě chladno. No a třetí věcí byla aktivita samotných fanoušků. K tomu se ale dostanu.
WE ARE THE OCEAN tedy začali hrát zhruba o půl osmé a start to byl vskutku raketový. Na pódium přilétli s energickou peckou Trouble Is Temporary, Time Is Tonic a od začátku se bylo na co dívat. Bohužel mi bylo kapely líto kvůli velmi laxním reakcím publika. Na začátku koncertu se lidi sotva pohnuli, první řada občas zvedla ruce a to bylo vše. A to na úvod přidali další pecky What It Feels Like a These Days, I Have Nothing. Zpěvák Dan Brown musel několikrát (někdy i třikrát) hecovat lidi aby alespoň zvedli ruku nebo zařvali. Vypadalo to na pražskou tragédii. Naštěstí se ale fanoušci po půli koncertu zlomili a bylo to jakž takž standartní. Ale abych byl spravedlivý, ze začátku mi WATO také nešli moc přes nos, protože jsem si nemohl pomoct a musel koncert srovnávat s perfektním výkonem a atmosférou, která panovala na podzim na Brněnské Melodce s krajany The Blackout. To se ale s poloprázdným a prochladlým Palácem Akropolis nedalo srovnat, a tak jsem se nakonec od této komparace odprostil. Hudebně (a hlavně zvukově) to bylo opět vynikající, i když mě hlavní screamer Dan Brown tentokrát přišel nějak nevýrazný. Vše ale zachraňoval zpívající kytarista Liam Cromby, jehož vokální linka byla jak ze zlata. Liam má zpěvových partů v písních WATO poměrně dost, a i když většinou zpívá lehce přesládlým hlasem, vždy se při něm posluchač naprosto rozplyne a hudba Britů získává nový rozměr. Všemu napomohl i vynikající zvuk a při zpěvných refrénech byla radost poslouchat. Zejména při největším hitu (a zdaleka ne jediném) Nothing Good Has Happened Yet se konečně i ta Akropole poměrně rozeskákala a proběhly i úsměvné "dětské" moshpity. Kupodivu nechyběla ani wall of death, která se také moc nepovedla a circle pit, z kterého jsem měl velmi zlé pocity. Když totiž někdo stojí na kraji pitu s natáhlou nohou, o kterou lidé v circle pitu zakopávají a dávají si s prominutím na hubu, je něco špatně. Myslel jsem, že až takového kreténa na koncertě nepotkám. Asi jsem naivní. Třešničkou na dortu byl jeho nevinný úsměv pokaždé, když někdo s jeho přispěním skončil na zemi. Nepochopím. Koncert WE ARE THE OCEAN uzavřela hitovka The Waiting Room, která se za velmi krátkou dobu stala poznávacím znamením kapely. Refrén si zpěváci nechali natřikrát odzpívat lidmi a s velkou grácií jej, i celý koncert, ukončili. Kluci opět předvedli že rozhodně naživo umí a se svými chytlavými a příjemnými písněmi dlouho nezůstanou v roli supportů.
Po perfektním výkonu supportů brzy začali headlineři SILVERSTEIN. Jejich koncert stál zejména na výborném zpěvákovi Shane Toldovi. Ten vokálně táhl kapelu celým hodinovým setem a obdivuhodně zvládal jak čisté, zpěvné pasáže, tak i řvané sekvence. Jejich tvorbu nemám zdaleka tak vžitou jako krátké resumé We Are The Ocean, ale kapela mi dala možnost poznat téměř celou jejich diskografii během šedesáti minut. SILVERSTEIN totiž neopomněli jedinou studiovku a spokojeni tak mohli být i oldschool fanoušci těchto sympaťáků. Největší porci času spolkly samozřejmě aktuální alba Rescue a Short Songs. Velice kvalitní zvuk vydržel i na hlavní hvězdu večera a tak se Akropolí nesly krásně čitelné linky všech nástrojů a poslech probíhal velmi přirozeně. I fanoušci se na "svoji" kapelu konečně výrazněji probrali (i když v průběhu koncertu WATO bylo vidět, že mnoho lidí přijelo spíše kvůli nim - já byl jeden z nich), a začali pařit. Že je Shane zpěvák s velkým darem v hrdle ukázal i nám, když velkou část jednoho songu odzpíval na ostro, bez pomoci mikrofonu. I přesto byl výborně slyšet a bylo mu krásně rozumět. Člověk by řekl, že pokud takto zpívá 12 let, na hlasivkách se to nějak podepíše. Zdá se, že ne. Největší úspěch Kanaďané sklidili s klipovkou My Heroine nebo The Artist. Euforie pak přišla poté, co si fanoušci vykřičeli přídavek. Shane Told se totiž na pódiu objevil pouze s akustickou kytarou a na ni odehrál půlku písně My Rescue. Tu evidentně velký počet návštěvníků znal jako své jméno, a tak se v Akropolis i sborově zpívalo. Po ní už přišlo jen rozloučení v podobě posledních písní Bleed No More a již zmiňované My Heroin a i kanadští post-hardcoristi se s Prahou rozloučili. Ne ale definitivně. Velice příjemně jsem byl překvapen, když jsem si vyběhl ven jen pro svoje věci do šatny, a po návratu už Shane seděl u merche a aktivně se bavil s lidmi. Tak to má být. Vedle něj se brzy objevil i Dan Brown z WATO.
Velmi krátký večer v pražském Paláci Akropolis skončil s velcie zvláštními dojmy. Neprobíhala taková ta tradiční euforie po koncertě svých oblíbenců, nýbrž spíše rozčarování nad tím, že už je po všem. Nadšení z výborných We Are The Ocean už trochu opadlo a Silverstein mě neuchvátili tolik, abych z nich skákal do stropu. Pořád tam ale mělo být něco, z čeho bych měl radost. Pohled na hodinky mi radost neudělal, pomyšlení na cestu domů také ne a divokost publika už vůbec ne. Suma sumárum, cca 4 a půl hodiny na cestě, a jen hodinu a půl strávená při koncertě. Jinými slovy, dvě kapely jsou prostě málo a konec o půl 10 je sakra brzo. Příště v Praze snad s lepšími vyhlídkami.
