Nejbližší koncerty
  • 03. 10. 2020Hrají: XIII. STOLETÍ ( Jihlava ), STOKER ( Brno ), KELWIN...
  • 09. 10. 2020Hrají: VISION DAYS ( Brněnec ), ZPUTNIK ( Praha ), DRIÁK ...
  • 17. 10. 2020Farářova sluj / Orthodox club Vystoupí: VIOLENTOR - infe...
  • 17. 10. 2020Night of eternal evil na Kladně KLADNO ZACHVÁTÍ ZLO A ...
  • 23. 10. 2020Druhý ročník benefičního mini-festivalu. Osud opuštěných ...
  • 23. 10. 2020Druhý ročník benefičního mini-festivalu. Osud opuštěných ...
  • 24. 10. 2020ROTTEN FEST 24.10.2020.Sklub Olomouc,od 17,00h. FLESHLES...
  • 24. 10. 2020Třetí pokračování pravidelně nepravidelný grind party v C...
KLADIVO NA PÝCHU

Čtvrtek 22.3.2012 - Praha, Matrix Club

Přípominalo to setkání se starými příbuznými, které jste v dětských letech sice několikrát navštívili, ale od té doby vám jejich existenci připomínaly jen sporadicky prohlížené fotografie ve vyumělkovaných fotoalbech a občasné problesknutí zaprášených vzpomínek. Podobným způsobem u mě prošel i poslech hudby mými dětskými léty, kdy jsem spoustu věcí vnímal s velikým údivem a nezaujatě - od toho, že jsem nedovedl rozeznat baskytaru od kytary, přes to "strašné zvracení", až po několikahodinová stepování před kluby a halami při čekání na koncert, kdy jsem si byl jistý, že jinak zůstanu určitě úplně vzadu a nic neuvidím. S tím, jak jsem časem vstřebával kvanta hudební produkce, můj rozhled rostl, vkus se posunul určitým směrem (začal jsem v písních slyšet basu!) a setkání se "starými známými" jsem začal vnímat z odlišeného úhlu pohledu - a tak to, co byla před lety hlučná, nezajímavá kapela, natahující mé nervy na skřipec při čekání na vystoupení Nightwish na Masters of Rock v létě 2009, je ta samá skupina, na jejíž koncert jsem se natěšený po letech vydal. Krom toho jsem si mohl ve svém koncertním itinenáři odškrtnout další navštívený prostor - tentokrát žádný kulturák, žádná hala, dokonce i ten stroboskop, zírající ze stropu na černočerné davy jak... ehm, však víte - nu, ani pro ten se nenašla skoba k uřetězení. Ve sklepení žižkovské matrice propukla zuřivost.

Prvně jsem je viděl, kterak se snaží uvést do varu nepočetný kotel v areálu jisté likérky - bohužel tuhle práci za ně odvedl již pozdrav z tropů, seškvařující jak betonový plácek, tak kštice vznáčející se necelé dva metry nad ním. Uplynulo 2008 let od údajného narození jistého tesaře a já norské partě COMMUNIC, zuřivě máchající trsátky a paličkami, nevěnoval více pozornosti, než kterou obdaří dlouhovlasý vegetarián legie grilů a rožňů, vykukující podél Jelínkova bulváru. O dvě léta později jsem na ně narazil znovu a dost možná si pamatovali i oni mě; v jejich očích jsem rozpoznal cosi zamaskované jako záblesk poznání. Tentokrát jsem ji z tribuny, pokrytý hávem zvědavosti, házel drobky své pozornosti - leč stále tápající, co se kvality jejich umělecké produkce týče. Náhoda (věříte-li na ní - na jednu stranu je úvaha o provázcích připevněných k našim činům a konáním do jisté míry osvobozující) tomu chtěla, že potřetí jsme se potkali znovu po dvou letech - tentokrát byly obě strany hudebně zralejší, tentokrát už znalí svých cílů. Svůj set rozbalili Communic s grácií, a i přes dost omezený prostor na pódiu, kdy rozpřáhnout se znamenalo fyzicky inzultovat spoluhráče, rozehřáli publikum víc, než se mnohdy podaří "velikým" předskokanům na stadionových akcích. Trojice trošku evokovala hlavní hvězdu večera - na mysli mám především ústřední persónu kapely, Oddleifa Stenslanda, kterýžto v jednu chvíli rozeznívá struny a v další moment napíná hlasivky, často ale zvládá s přehledem obojí zároveň; jen připomínám, že vzhledem k charakteru tvorby téhle partičky rozhodně nejde o laciné riffování (alá poslední deska Nightwish - fanoušci prominou). Ostatně se do svého vystoupení položili možná i víc, než Rage samotní, a zatímco Peavy vykukoval ze zákulisí, aby po špičkách zamířil k baru, z pódia zazněla mj. - nepočítám-li úvodní piseň, která se na nás vyvalila v podobě zvukového chuchvalce - "Communication Sublime" z debutu, proložená zajímavě zabarveným sólováním. Norové ale přeci jen přijeli podpořit nové album, pojmenované The Bottom Deep, kterému věnovali celé 2/3 svého vystoupení (na druhou stranu celá show byla postavená na 6 písních, takže...) a ač jejich tvorbu prakticky neznám, thrashovější poloha zejména dvou závěrečných fláků ("Destroyer of Bloodlines" a "Flood River Bood") a rozcvička krčních svalů, do které jsem byl takřka "přinucen" mě nutí přihodit si na svůj sáhodlouhý seznam předsevzetí další položku - a teď mě omluvte, mám několik alb, jejichž poslech nepočká...

Tenhle určitě znáte, ale nemůžu si to odpustit: "Víte, co je na skupině Týr nejzajímavější? Místo jejich původu..." - může tedy člověk tyhle Faeřany vinit z toho, že svůj tvůrčí přetlak stylizují v rovině lidových nástrojů s nezbytným kytarově-bicím podhoubím? TÝR jsem vlastně viděl úplně poprvé a v záchvatu upřímnosti vám prozradím, že osobně bych tyhle předskokany úplně vypustil a jejich hracím časem bych zdvojnásobil vystoupení předchozí skupiny. Neříkám, že hrají špatnou hudbu, že svou živou produkci neumějí posluchačům prodat - jen mi tahle kapela svým charakterem vůbec nesedla mezi zbývající dvě; na druhou stranu převzali od Communic partičku rozhicovaných "kotelníků", kteří jejich tónům podlehli takřka od prvních okamžiků a v kombinaci s pivem z prostorů pod pódiem začaly, metaforicky řečeno, stoupat obláčky páry. Tak možná někdy na nějakém festivalu, v opivněné náladě - přeci jen, jak vysoko mají vaše očekávání při prvních setkáních nastavenou laťku?

V hlavě mi poslední dobou straší komicky-znepokojivá představa, kterak se zástupci agentury Pragokoncert sejdou s tou a tou spřízněnou kapelou a po několika půllitrech vymýšlejí, kterak posluchačovu uchu zalichotit a s jak velikou mírou pompy zveřejnit turné či festivalové vystoupení. Co naplat, i když si budou desítky lidí na fórech stěžovat na "recyklaci" úzkého kroužku kapel, faktem zůstává, že další stovky a tisíce se "na to své" pohrnou i přes celou republiku. Zatímco nad boomem některých spolků mi zůstává rozum stát, RAGE si svou pozici přeci jen obhájit dokáží - ono by to ostatně ani jinak nešlo, i nahrávací společnosti musí být něčím živy a nebudou podporovat a vydávat desky bůhzdarma komukoliv. Místo, které si v metalovém rybníčku Rage vybojovali, jim vyneslo už 21. desku - což je možná trošku znepokojivé při tvorbě setlistů, kdy prakticky není prostor ani pro jednu jedinou písničku z každého alba, na druhou stranu to dost vypovídá o kvalitě spolku. Tentokrát zahajovali Rage evropské turné, v rámci kterého jim na bedra spadla povinnost metalové komunitě dostatečně přiblížit novinku "21", v Praze. Nebudu chodit kolem horké kaše a své nadšení z vystoupení vám přiblížím skutečností, že ráno po vystoupení mi zůstala hlava na polštáři, zatímco tělo se pokoušelo věnovat běžným denním činnostem - dojmy a vzpomínky na koncert Rage se mi slévají v rozmazanou změť dvou Němců a jednoho Bělorusa. Ač se přestavba pódia a zvučení lehce protáhly, byly všechny prohřešky smazány ve chvíli, kdy k nám tmou dolehly první tóny "House Wins", přetavující se do singlové novinky "Twenty-One", kterou si už ovšem vzala na paškál parta kolem Peaveyho Wagnera. Obr z Němců házel publiku démonické výrazy, zatímco po jeho boku protáčel kytaru běloruský Satriani, u nás známý především jako Viktor Smolski; vše dirigoval, za mohutnou konstrukcí s bicími, charismatický André Hilgers... a ne, nebudu sem házet klišovité srovnání se současným bubeníkem finské ledové královny (a mnoha dalších) - především proto, že jsem Rage pod jeho taktovkou naživo nezažil.

Jelikož šlo o vůbec první koncert s novým albem, nebyla mi celosvětová síť ani v nejmenším nápomocná při hledání setlistů - o to více jsem byl v napětí, zda se bude hrát to z jedné desky nebo ono z jiné. Ač byla předchozí řadovka "Strings to a Web" připomenuta jen skrze geniální "Empty Hollow", rozhodně nemůžu napsat, že bych byl výběrem hraných písní zklamán; letošní album mi hodně přirostlo k srdci a Rage odehráli snad polovinu písní, které jsou v onen koutouč vepsané - mj. stadionovou "Forever Dead" či "Serial Killer", ve které Peavy obrušujel hlasivky až na... hm, dřeň? Samozřejmě došlo i na klasické, publikem žádané kousky - "No Regrets" (díky!), "The Crawling Chaos" nebo "Don't Fear the Winter". Odezva byla jak jinak než ohlušující - kdykoliv to jen šlo, při nezbytných proslovech pro fanoušky, ve skulinách vmezeřených mezi skladby - lidé využili každý myslitelný moment k vyjádření svých sympatií, nadšení - a světe div se; prý jsme byli nejlepší publikum na světě! Skeptická část mé osobnosti zřejmě někde vyspává... ne, vážně - i na trojici okupující pódium bylo vidět, že jsou reakcí publika přinejmenším příjemně překvapeni. Mimochodem, další tři roky čekat nebudu - tahle parta vám vyžene na pár chvil problémy z hlavy... a to za to stojí, nemyslíte?

Zveřejněno: 04. 04. 2012
Přečteno:
2812 x
Autor: Tomáš | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář