EPICA – The Divine Conspiracy

Třetí album Epicy hází hodnotiteli rukavici na kolbiště; v první řadě svým titulem, který jasně naznačuje tématickou nit, vinoucí se napříš celou deskou. V řadě druhé tím, že jde o onu protežovanou a v publicistických kruzích za stěžejní považovanou třetí desku. Čtěte o tom, jak se hoši chopili kytar, syntezátorových fidlátek a dalších instrumentů, o tom jak se rudovlasá Simone svlékla, a co že je tedy to spiknutí bohů...

Po dvou letech koncertování a křižování světa nastal opět čas, aby kapela zaklepala na dveře Saschy Paetha v dolnosaském Wolfsburgu. Paeth, který se kromě produkce věnuje i hraní na několik nástrojů a občas si někde zahostuje, je mistrem kořenářem "vrcholného" (čti mainstreamového) power-metalu a podílel se na několika zásadních deskách žánru. V případě Epicy jde - spolu Michaelem "Mirem" Rodenbergem, který si vzal na bedra aranžmá orchestru - o osobu, která se od vzniku skupiny velikou měrou podílí na vyznění jejich alb a která v průběhu let vytvořila typický "sound" Nizozemců. Třetí album se opět nese v duchu předchozích desek, výrazně ovšem přibylo orchestrálních pasáží a naštěstí nejenom jich; toho času šlo o nejtvrdší album skupiny. Příkladem budiž bezmála geniální "Chasing the Dragon", která z poklidné balady přejde na stále bouřlivějších vlnách smyčců za hromobití dechové sekce v agresivní žalozpěv, s téměř nezbytným varhanním doprovodem v pozadí. Mojí oblíbenou skladbou je hned ta úvodní, která navazuje na odtikávající preludium "Indigo" - "The Obssesive Devotion" před posluchače vyloží všechny karty hned na začátku; první věc, které si člověk všimne, je mixáž zvuku. Oproti předchozímu albu je zvuk kytar i baskytary vytažený do popředí; agresivní pasáže, podbarvené basovým duněním a střídání zpěvaččiných jemných pasáží s Markovým growlingem vytváří materiál, který zaujme - bez urážky - nejen (cituji nejmenovaného uživatele jednoho fóra) "plačící gothičky a řvoucí feny v černém". V podobném vyznění se nese i orientální "Fools of Damnation", jeden z oblíbených koncertních kousků s "orchestrální vypalovačkou" uprostřed písně - au, můj krk...

Kontrastem k výše zmíněným písním je jemná, klavírně-smyčcová "Safeguard to Paradise", jakási předehra k závěru desky. Jejími žilami proudí pocit smíření a jakési "osudovosti" - text prý pojednává o mentalitě sebevražených atentátníků; netroufám si tohle tvrzení podporovat ani popírat, protože texty - a básně především - s velikým množstvím symbolických odkazů jsou pro mě španělskou vesnicí. Mince kritikova má ovšem i negativní stranu - a tak přestože je celá deska nadprůměrná, její délka je ubíjející - a to především proto, že ty zajímavější kousky se nacházejí v druhé polovině. Prokrácení ve formě odstranění takové "Menace of Vanity" nebo "Death of a Dream" by nebylo na škodu. I když jde o ty agresivnější kousky na desce, přeci jen jsou spíše vatovitou výplní. To se ovšem nedá tvrdit o závěrečné skladbě, která je, stejně jako v případě předchozích desek, pojmenována podle titulu alba. Se svou délkou bezmála čtrnácti minut jde o dosud nejdelší výplod Epicy vůbec a je esencí všeho, co je pro tuhle kapelu typické; přehršle orchestrací, sborů, pasáže z death-metalového rybníčku (které jsou mimochodem výborné!). Pokud by vám nestačilo ani oněch 75 minut z desky, pak vězte, že v rámci speciálních "tour" a "deluxe" edic vyšel ještě bonusový disk, který je do extrému dotaženou ukázkou celého alba. Na straně jedné tu máme éterickou "Higher High", tvrdých nástrojů prostý kousek, který byl prý hrán na pohřbu babičky Marka Jansena. Na opačném pólu tkví předělávka od "Fear Factory", oblečená do industriálního hávu s lehkým dotekem "diskotékových" klávesových rejstříků.

The Divine Conspiracy je mimo jiné i posledním přístavištěm série písní "The Embrace That Smothers", koncepční bárky, zabývající se hrozbou organizovaného náboženství. V kontextu titulu alba je to více než příznačné - ono spiknutí bohů má vyjadřovat existenci jediné vyšší síly, jež na sebe bere v různých časech na různých místech odlišné podoby a jména; především ukazuje na nesmyslnost konfliktů ve jménu toho či onoho boha. Jenže co je lepší záminkou pro dosažení svých cílů, než pověření úkolem od někoho, koho se nemůžete zeptat?

A jakže to bylo s tou nahou Simone? Je opravdu na obalu desky v rouše Evině? Inu, ano - a dokonce s tím nápadem prý přišla sama! Základy marketingu v praxi... kdysi prý dostala i nabídku na focení od Playboye, kterou ovšem odmítla. Škoda, nemyslíte?