LAMB OF GOD – Resolution

Od této kapely jsem kdysi něco poslouchal, ale poté jsem ji na dlouhou dobu uložil k ledu. Poté, co jsem zjistil, že u nás budou mít koncert a že vydali nové album, rozhodl jsem se poslechnout si ho.

Historie této kapely se táhne už od roku 1994 a za tu dobu stačila vydat 7 alb. Prvním krůčkem ke slávě bylo album As the Palaces Burn, které bylo zvoleno jako nahrávka roku časopisů Revolver a Metal Hammer. Poté přišla smlouva s Epic records a kapela stoupala vzhůru. V roce 2006 byla dokonce nominována na Grammy. Ale přejděme k nové desce.

Tu vydává v Severní Americe Epic Records a v Evropě Roadrunner. První, co mě naprosto rosekává, je zvuk. Ihned po spuštění nahrávky se nám do hlavy valí obrovská tlaková vlna z hřmotné hudby Lamb of God. Úvodní song Straight For the Sun se nese v pomalejším, skoro doomovém tempu, za podpory tvrdých riffů kytar a úderného hlasu zpěváka. Desolation nás konečně přenese do rychlejšího tempa. V muzice slyšíme spoustu vlivů. Ať už thrash metalu nebo coru. Neustálý ječák nás nenechá nikdy usnout a melodie nám zahřívají srdce. Ghost Walking začíná skvělou vybrnkávačkou na kytaru, po ní následuje středně rychlá skladba s velkým vlivem hardcoru. Podstatně zrychlíme v Guilty. Ta už na nás sype rychlé thrash metalové tempo a kapele jednoznačně sedí. V rychlejším tempu pokračuje na začátku  i The Undertown, ale postupně zvolní. V této písni uslyšíme velice zajímavé přechody z rychlé na pomalejší hudby a opačně. The Number Six je v některých částech podstatně melodičtější, než předešlé počiny. Přesto nám servíruje stejnou tvrdost. Oddychneme si v instrumentální písni Barbarosa, kde za pomalého vybrnkávání kytar a při pouhých náznacích druhé kytary uslyšíme, že kapela dokáže i hodně zjemnit svou muziku. Takto se přeneseme až k zabíjející Invictus. Zde kromě skvělého bubenického umění uslyšíme i skvělé kytarové vyhrávky a celkově do sebe vše zapadá. Navíc Randy má dle mého názoru prostě zajímavý hlas a dává nám všem vědět, že ač je kapela úspěšná, nebojí se do toho jít natvrdo. Cheated je další rychlou skladbou, která mě prostě baví. I když se jedná o obyčejnější věc, která s ničím originálním prostě nepřichází, vážně hodně mě baví. Insurrection přináší melodický zpěv, jaký jsme na albu zatím neslyšeli, a je rozhodně zajímavým zpestřením. Od začátku do konce zde slyšíme kombinaci melodií a tvrdosti, která chytá za srdce. Melodiemi je protkaná i Terminally Unique, avšak zde už s klasickým ječákem Randyho. To the End je od začátku skákavá píseň, rozhodně další z adeptů na hit. Visatation nepřináší nic nového, ale důstojným zakončením alba je rozhodně King me. Pomalý rozjezd, ve kterém slyšíme kombinaci ženského a mužského zpěvu, po němž následuje opět velice zajímavý nakřáplý zpěv a přitvrzení muziky, navíc je do všeho vložena symfonická vložka. Nejedná se o nejtvrdší věc z alba, ale přesto zde vokály zabíjí. A propojení se symfonií kapele neskutečně sedí.

Celkově zde najdeme 14 skladeb o délce necelé hodiny. Album mě nezačalo ani na chvíli nudit. Skvělá kombinace melodií a tvrdého metalu nám dává vědět, proč se kapela vyšplhala tak vysoko. A myslím, že si to po právu zaslouží. Rozhodně velký pokrok od Wrath. Ne všem metalistům se bude tento počin líbit. Není to čistě thrashová deska a je na ní slyšet vliv komerce nebo prostě toho, že kapela je úspěšná. Na druhou stranu předvedla opravdu skvělý výkon a já bych tuto desku všem doporučil.