ZEMĚŽLUČ – Hledání

Kdo hledá, nalézá...

Od poslední řadové nahrávky brněnské punkové legendy uplynulo dlouhých osm let, od posledního digitálního nosiče roky dva.  CD z roku 2009 obsahovalo materiál ze tří „ípíček“ z let 2007 a 2008 – aktuální počin na tyhle „neřadovky“ plynule navazuje a dá se říci, že je ještě o poznání dál. Snad se pánové neurazí, když jejich hudbu označím jako inteligentní punk – ale podle mě to trefná charakteristika muziky, která umí nesmlouvavě řinčet i pozvolna plynout, muziky, která je opatřena výbornými texty a také další doprovodné záležitosti jsou na velmi dobré úrovni.

Třeba hned booklet – knížečka o čtyřiceti (!) stranách – kdo to dneska má? (úsměv) Grafika je sice taková střízlivější, možná i nudná, ale kromě textů v originále obsahuje booklet i anglické překlady a také pár fotek (nevalné kvality), z kterých je patrná změna vizáže i image kapely – šoty (píše se všude s malým „š“) zkrátil vlasy, Titanik prodloužil vousy a všichni tři pánové se oblékli do bílých košilí a kravat, v kterých vystupují i na koncertech. Nebo spíše vystupovali, podle všeho to má tahle sestava za sebou, jak bicmen Titanik, tak kytarista Fredrikson k 31.12.2011 rozvázali v ZEMĚŽLUČI pracovní poměr. (úsměv) Prý jsou za tím prozaické důvody a náhrada už je na světě...

Ale zpět k Hledání. To přináší řádnou porci muziky, 24 skladeb na hodinové ploše. Je to trochu nezvyklé, možná i trochu dlouhé... Ale soustředěný a trpělivý poslech přináší ovoce, ovoce místy trochu nakyslé, místy sladší. Tím nakyslým nemyslím, že by tvorba ZEMĚŽLUČE nechutnala, ale že je, samozřejmě hlavně kvůli obsahu textů, tak trochu depresivní. Hlavně úvod nahrávky je takový potemnělý, muzika zahuštěná a texty, byť třeba Hledání má jakýs takýs optimistický podtón, řeší samé složitosti, které asi ani řešení nemají. Ať už jde o všechny možné šarlatány, léčitele a spasitele (Hannover – Nottingham), nebo „velkého bratra“, který se postará o pořádek ve světě (Zas znova a znova), případně o „pomocníky“ od farmaceutických společností (Povzdech), nikdy to nekončí optimisticky. Muzika je v kontextu se slovy ponurá, pomalejší, i když typické punkové výjezdy taky nechybí a v  Locked-in-syndrom... dojde i na kytarové vyhrávky. Po zdravici Bo Diddleyemu a Cestě (která může být cíl – mám pocit, že stejná slova už použila Mňága) následuje typický punkový štych proti velkochovům (Živočišná výroba) a hned po něm další klasika – technika ovládá životy všech. Ale aby nebyla řeč jen o textech, po hudební stránce mě baví dvě zcela odlišné skladby – takřka hardcorová vypalovačka Poprvé i naposled a křehká Á la Marion. Ta první na koncertech rozpoutá pogující peklo – hlavně sborově pěný refrén zabírá a skladba má díky němu silný hitový potenciál. To Marion je dáma, respektive Magali je dáma, jinak zpěvačka francouzské skupiny La Fraction, která nejdelší skladbu nazpívala, jak jinak, francouzsky. Melodická, odlehčená, pomalá písnička díky francouzskému zpěvu (výbornému!) rozkvétá do nečekané krásy – a stačí k tomu opakování dvou veršíků pořád dokola. Skladbička se postupně rozvíjí, kytary přitvrzují, Magali i šeptá... prostě pěkný předěl mezi první a druhou polovinou nahrávky.

Po téhle parádičce se z ničeho nic hraje na trochu jinou notu – punková rotyka Já jsem řekl odsýpá a jakoby nalévala do žil alespoň trochu optimismu – tedy po hudební stránce, protože melodie jsou najednou veselejší; text je opět na závažné téma – ale to jsou všechny. Kytary tady najednou nejsou tak hluboko posazené, často přispívají nějakou tou vyhrávčičkou nebo sólíčkem, i zpěv už není tak obhroublý... a tohle konstatování platí i pro následující skladby. Z nich vyniká Zapomeneš, další svižná věc, ve které zpívají všichni pánové a která zase bude zabírat i na živo, stejně jako Dostaneš do držky. Z druhé poloviny mi nejzajímavější přijde Jsem, členitý song se spoustou vychytávek, kterému by možná více seděl civilní zpěv než ten hrubý. Asi neoptimističtější položkou alba jsou Vídeňská ohlédnutí, která vtipně reflektují to, co si už málokdo uvědomuje – že dnes není problém zajet si do Vídně třeba na pivo, ale před časem byla rakouská metropole daleko jako Chile... Jestliže Á la Marion je na punkové poměry zvláštní, tak co potom s Tichou nocí? Ta je taky pomalá, ale místo nějakého velebení štědrého večera a narození Ježíše se zabývá něčím úplně jiným, smutným... ten večer se narodil i někdo další, komu ale nebyl život dopřán... skončil na smeťáku, i když byl den svatý, resp. slovy kapely přesvatý. Další depka. Takže na konci se musí hrát o poznání veseleji, poslední dvě skladby jsou svižné a tíživou atmosféru alespoň trochu odlehčují.

Když to tak po sobě čtu, přijde mi, že jsem toho vypíchl ještě málo, jenže delší už by to stejně nikdo nečetl. Takže jen doplním, že tahle deska není na jeden dva poslechy, ale že potřebuje čas. A taky vnímavého posluchače, který si k poslechu v klidu sedne, listuje si bookletem a pozorně poslouchá... A Kdo hledá, nalézá...

Hledání vyšlo kromě CD také na vinylu – a edice je to opravdu parádní. 2LP je zabaleno v luxusním trojitém gatefoldu (s extrémně tlustým hřbetem), vše je vytištěno na ultratvrdém kartonu s vysokou gramáží. Přiložena je i CD verze a limitovaných 150 kusů navíc obsahuje sedmipalec s dalšími dvěma skladbami.

Sestava:

• Titanik – bicí, zvuky všeho druhy a doprovodný zpěv
• Šoty – zpěv, baskytara
• Fredrikson – kytary, baskytara a doprovodný zpěv

Seznam skladeb:

1. Hledání
2. Hannover – Nottingham
3. Zas znova a znova
4. Žluč
5. Povzdech
6. Locked-in-syndrom...
7. Sbohem Bo
8. Cesta
9. Živočišná výroba
10. XXI. století
11. Poprvé i naposled
12. Á la Marion
13. Já jsem řekl
14. Stav mysli
15. Zapomeneš
16. Tak to není
17. Dostaneš do držky
18. Jsem
19. Každý den je dar
20. Vídeňská ohlédnutí
21. V ten den
22. Tichá noc
23. Má duše
24. Na co myslet dřív

Čas: 63:19

www.zemezluc.net
www.phr.cz