ETEF 2020

SÓLSTAFIR – Svartir Sandar CD 2011, Season Of Mist

Když se řekne Island, každý si ihned vybaví krásný ostrov s problémovou sopkou Eyjafjallajökull, která přidělala předloni miliónům lidí na světě velké komplikace. Když se řekne Island a muzika, každého nejdřív napadne zpěvačka Björk. Když se řekne Island a muzika tvrdšího ražení, ihned naběhne na mysli kapela, která už funguje šestnáctým rokem a vydává neotřelé a originální nahrávky a každým svým dalším albem se rozkvétá do ještě větší krásy - SÓLSTAFIR. Z blackmetalových začátků nezbylo už vůbec nic a je to jen dobře, postupný přerod graduje novinkou, která je už prostě jen a pouze rockovým albem napěchovaným množstvím různých nálad, a jak už jsme u SÓLSTAFIR  za ta léta zvyklí opět se jedná o něco výjimečného.

Islanďané nezaháleli a složili velké množství materiálu, nešetřili ani na nás, a v říjnu loňského roku vypustili do světa dvojalbum, které se téměř dotýká hranice 80. minut. To už je sám o sobě sebevědomý fakt a víra ve vlastní schopnosti. V dnešní době natočit takto dlouhou nahrávku, kterou je potřeba si v klidu vychutnat a užít si jí, je pomalu troufalý čin. Ale zatímco jiní umělci s alby, které mají podobnou stopáž, vyplní prostor vatou nebo dvacetiminutovým ruchem a vydávají ho za něco nadpozemského, u těchto islandských vypravěčů, se jedná o 80. minut poctivé hudby, která má neustále co říct a když vás chytne, omotá si vás a už nepustí. Na každém disku je šest skladeb vzácně vyrovnaných, plynule navazujících a ani v nejdelších kompozicích netrpících nedostatkem nápadů. Celkem čtyři songy atakují, nebo i překračují, hranici deseti minut, což ovšem není u SÓLSTAFIR nic nového. Právě všechny čtyři nejdelší skladby rozehrávají nádherné scenérie a propouští uzdu fantaziím, samozřejmě se nabízí, ty jenž se dají spojovat s Islandem. Mají svůj plynulý přechod od jednoho melodického a vždy výhradně chytlavého momentu přes druhý, aby se ony momenty na sebe neustále vrstvily a ve finále do krásy vygradovaly. Nechybí ani kratší svižnější věci, tady musím uvést jednoznačně skladbu Æra, ta pracuje s dokonale nakažlivou kytarovou melodií, která mě dostává do kolen, v kontrastu s pomalejší zpívanou pasáží. Jednoduše vystavěná věc ale s obrovským tahem na bránu.

Stejně tak jako u starších nahrávek jsem si nějaký čas zvykal na vokál, který u SÓLSTAFIR obstarává Aðalbjörn "Addi" Tryggvason, a v postatě si vychutnával hlavně instrumentální pasáže, ale po čase mi do celého konceptu jeho barva hlasu zapadá zcela přirozeně. Určitě se mu vyplatilo dát šanci, a tím, že je netypický, se stává i dalším charakteristickým prvkem kapely.

S čím jsem míval vždy u SÓLSTAFIR problém, bylo ono pověstné vstřebávaní materiálu. Dostat se do minulé desky Köld mi nějaký čas trvalo, než vyplavaly na povrch všechny jeho poklady. Zatímco u Svartir Sandar byl efekt zcela opačný, podařilo se mi rozkrýt jeho kvalitu hned na začátku naší společné poutě. Čímž nechci říct, že stavba kompozic je jednoduchá a ihned uchopitelná, nedej bože prvoplánovitá. Za čím si stojím, je že je to deska o náladě. Záleží jen na rozpoložení v jakém se člověk zrovna nachází. Na mě osobně působí ohromně zklidňujícím dojmem a povznášejícím pocitem, který dodává vnitřní energii a sílu. Proto nemůžu souhlasit se škatulkami, které se okolo Sólstafir točí a to psychedelic rock nebo dokonce post black metal a viking metal, což je úplně scestné. Metalově znějící kytary by se zde hledaly marně, což už se dalo v náznacích vypozorovat na minulé nahrávce. Proto ten přechod k rockové podobě nikterak nebolí, protože je zcela plynulý a nenásilný, a v neposlední řadě je věrohodný.

Netuším zda to bylo právě probíhajícím vánočním časem, v kterém jsem si poslech Svartir Sandar vychutnával téměř nepřetržitě. Nebo klidem, který jsem na poslech měl, ale tahle deska mě emociálně silně zasáhla. Neshledávám žádné slabé místa, snažil jsem se něco desce vyčíst, najít nějaký zápor, zbytečnost, ale nenašel jsem zhola nic. Možná by se dalo spekulovat o délce alba, ale když jsem pitval skladbu po skladbě, netuším na úkor, které bych stopáž alba krátil. Absolutní hodnocení jsem zde na Fobii, za svou krátkou pouť, udělil pouze jednou, ale tady nemohu jinak, než dát maximální počet bodů. SÓLSTAFIR jsou zkrátka islandské rockové emo, bez šminek pod očima.


Disc I - Andvari (39:42)

  1. Ljós í Stormi
  2. Fjara
  3. Þín Orð
  4. Sjúki Skugginn
  5. Æra
  6. Kukl
Disc II - Gola (37:42)
  1. Melrakkablús
  2. Draumfari
  3. Stinningskaldi
  4. Stormfari
  5. Svartir Sandar
  6. Djákninn
http://www.solstafir.net
http://www.myspace.com/solstafir

Zveřejněno: 09. 01. 2012
Přečteno:
2809 x
Hodnocení autora:
10 / 10

Autor: Coornelus | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

03. 02. 2012 10:56 napsal/a Johan
Post co?
Sólstafir jsou post-co? Dneska je každá kapela, která nejde lehce zařadit, post-něco...
03. 02. 2012 09:46 napsal/a DW
Fjara
ujde to. Vyšly loni i mnohem lepší post nahrávky :).. Vlastně vycházej pořád :)
03. 02. 2012 08:58 napsal/a Johan
Pořád to poslouchám... dokola...
Fjara je skladba roku!!!
09. 01. 2012 23:07 napsal/a drowned
taky mě chytlo
Skoro do puntíku souhlasím s recenzí. Jen na zpěv jsem si nemusil zvykat. Líbil se mi hned. K nahrávce jsem se dostal díky Dejvymu a jeho pořadu na rádiu, kde mě okouzlila \"Fjara\".
09. 01. 2012 21:52 napsal/a Johan
Brilantní album
Recenze mě poňoukla k \"obstarání\" a stoprocentní souhlas s recenzí i se stoprocentním hodnocením. Jedna z nejlepších nahrávek loňského roku...