
Zato SEPULTURA patřila svého času mezi mé nejoblíbenější kapely a desky Beneath the Remains resp. Arise jsem na rozhraní osmdesátých a devadesátých let minulého tisíciletí poslouchal pořád dokola. A když jsem se dočetl, že letošní Thrasfest bude ve znamení návratu ke kořenům thrash metalu a že SEPULTURA bude hrát hlavně ze dvou výše uvedených alb plus s neméně podařeného Chaos A.D., rozhodl jsem se dát SEPULTUŘE další šanci. Ty předchozí ne a ne proměnit, přece jen alba s Derrickem Greenem, ze kterých se většinou hrálo, mě až tak neberou...
Intro a po něm... smršť! SEPULTURA začala Beneath the Remains, následoval velehit Refuse/Resist a pak bomba v podobě Dead Embryonic Cells. Třikrát trefa do černého a v podobném duchu se jelo dál, s mírnou převahou songů z Arise. Derrick kromě zpěvu stíhal i obsluhu druhé bicí soupravičky, Andreas s Paulem nevydrželi chvilku v klidu a nový bicmen Eloy Casagrande to hnal bez pardonu dopředu. SEPULTURA prostě šlapala jak dobře namazaný stroj, navíc ji přál zvukař, takže koncert měl všechno, co mít měl. Ale i neměl... zhruba v polovině setu došlo k výpadku elektřiny a na nějakých deset minut bylo ticho... Naštěstí se napětí do zásuvek vrátilo a mohlo se pokračovat. Velké finále obstaraly megahity Infected Voice, Inner Self, Territory a Arise. Kulisu měli „Brazilci“ celý koncert záviděníhodnou a pro mě šlo o jednoznačně nejlepší koncert téhle legendy, jaký jsem zatím viděl (pravda, viděl jsem předtím jen dva – úsměv).
Před tím nejlepším hrálo to druhé nejlepší. EXODUS. Zajímavé, že tahle kapela šla vždycky tak nějak kolem mne, takže tady nemůžu sloužit jediným názvem skladby... protože je prostě neznám. Jasně, kdysi jsem slyšel jako z rychlíku Bonded By Blood, ale tehdy u mě vedly jiný kapely... Takže nezatížen očekáváním kultovních skladeb (co kdyby mi nezahráli tu mou „nejnejnej“) jsem vlastně nečekal nic. Ale nakonec jsem byl velmi příjemně překvapen. EXODUS jsou prostě borci s velkým B, jejich thrash plný kytarových sól zabíral skvěle a tak nebylo divu, že fanoušci zobali holohlavému frontmanovi z ruky. Circle pit byl ještě věcí spontánní, ale wall of death už zpěvák dirigoval... Třešinkou pak bylo hostování Andrease Kissera v songu Piranha.
DESTRUCTION si pódium vyzdobili lebkami visícími na mikrofonových stojanech a pak rozjeli smrtící řežbu. Schmier do basy řezal jak smyslů zbavený, takže jeho nástroj byl nepřeslechnutelný... a tím pádem kytara lehce utopená... Ale asi to byl můj subjektivní pocit, protože kolegové z naší výpravy si pochvalovali jak výkon kapely (ten jsem si pochvaloval i já), tak zvuk. Schmier se pořád udržuje v obdivuhodné formě a tak mu nedělalo problém trvale přebíhat od jednoho mikrofonu ke druhému a od druhého ke třetímu... Fláky ze starých alb znějí pořád stejně svěže jako před pětadvaceti (a více) lety a německá úderka s polským bicmenem válí jak za mlada. Nebo ještě lépe?
HEATHEN mě zpočátku nebavili... Mix thrash a heavy metalu zněl hodně obyčejně, nevýrazně, kulisa sice nebyla úplně marná, ale já se nemohl chytit... Dal jsem si čtvrt hodiny oraz a když jsem se vrátil, jakoby hrála jiná kapela. Zpěvák zpíval čistým hlasem, kapela kouzlila chytlavé melodie a já nakonec zkorigoval svůj počáteční odmítavý postoj v postoj neutrální. Žádná bomba to ale nebyla.
MORTAL SIN večer úderem 18. hodiny zahájili. Před překvapivě poloprázdným sálem začali tak nějak bez šťávy, kolegové z naší výpravy po třech skladbách znechuceně odešli a já je za chvíli následoval taky. Nelíbil se mi tuctový zpěv ani nijak objevná muzika... a už vůbec se mi nelíbilo logo (smích).
Pochvalu zaslouží bezchybná organizace (časový harmonogram byl plněn takřka na minutu přesně; za technické problémy samozřejmě nelze nikoho vinit a fanoušci kvůli nim nebyli o nic ochuzeni, SEPULTURA myslím odehrála přesně podle plánu), zvuk měly dvě hlavní kapely kvalitní, lidí došlo taky dost (odhad – 500 – 600 hlav)... Snad jen trochu horko bylo a nepříjemně se lepily boty na gumový podklad v sále (ale na balkónu bylo místa dost a nelepilo to tam – úsměv)...
Fotky: Ignor