Velkolepé, legendární, kultovní, nepopsatelné. Všechna tato příslovce patří k pravidelnému podzimnímu turné Never Say Die!, které se koná pod hlavičkou značky Impericon. Čistě hardcorový festival vnáší do srdcí HC fans zdravé svrbění nervozity a zvyšuje tlak teprve třetím rokem. A česká zastávka byla v plánu podruhé v tříleté historii putování tohoto ansáblu Evropou. Na soupisce se každoročně střídají naprosté špičky této scény a tento festival, mířený na mladší publikum, tak způsobuje takový slabší odvar mánií, které svého času kolovaly např. kolem Tokio Hotel. Letošní ročník po Evropě vedli SUICIDE SILENCE, EMMURE a DEEZ NUTS, s podporou VANNA, THE HUMAN ABSTRACT, THE WORLD ALIVE a AS BLOOD RUNS BLACK (původně Oceano).
Začátek byl plánován na 18:25, a opravdu, téměř na minutu přesně přiběhli kluci z VANNA. První kapela má vždycky nejhorší pozici pro zaujmutí publika. Ovšem ne v tomto případě. Na akci této velikosti jsou všichni natěšení na všechno a tak stovky fanoušků oslavily začátek Never Say Die! bouřlivým potleskem. Metalcorová formace z Bostonu myslím mnohé překvapila melodickým hardcorem s příjemně zastřeným vokálem Daveyho Muiseema. Kapela si evidentně turné užívá a pánové na pódiu hýřili energií, skákali a hecovali všechny přítomné. Ze svých směšných dvaceti minut vyždímali všechno, co mohli. Daveymu skvěle sekundoval hlavní kytarista Evan Pharmakis, který brilantně zvládal čisté vokály. Po growlu a ostrých riffech působil jeho hlas jako balzám na duši. Kvalita zvuku jako z desky. A když se hned první kapela podaří nazvučit takto kvalitně, je to často dobré znamení. Vanna ve všech vzbudila hardcorové pudy a se svými peckami skvěle načala večer. Ať už se jednalo o jemnější a melodičtější 'I, the Remover', 'Safe To Say' či 'Scarlet Shround' nebo tvrdé a nekompromisní 'Lost + Found' či závěrečnou hitovku 'Thrashmouth'. Na poslední pecku si Davey vyžádal circle pit. Ten sice dostal bez nějakého dlouhého přemlouvání, ale určitě to nebyl ten největší pit večera, což Davey chtěl. Vanna předvedli skvělou show a získali nového fanouška.
Po velmi krátké přestávce začali kalifornští hoši THE HUMAN ABSTRACT. Pětičlenná kapela stylově navázala na úvodní Vanna. Ovšem hlavní rozdíl byl slyšet ve zpěvu. Zatímco Davey Muiseem používá hluboký growl, zpěvák The Human Abstract, Ryan Devlin, je spíše screamer. Vůbec se od zbytku zpěváků poměrně lišil. Kromě vzhledu, kdy na mě působil neuvěřitelně mladým dojmem, zpíval výš než všichni ostatní vokálisti tohoto večera. Bylo sice skvělé poznat novou screamo kapelu, ale v čistých vokálech se corová muzika změnila ve slaďák pro slečinky. Ryan bravurně mění screamo s čistými zpěvy, ty mi ale přišly kolikrát až moc vysoko položené. Zvládal to skvěle, to klobouk dolů, ale často to slibně našlápnutý core poslalo do ploužákových vod na dětskou diskotéku. The Human Abstract mají zkrátka image sladkých rockerů, a jejich písně (a vzhled) jsou myslím skvělým nástrojem, jak si získat pozornost mladých dam. Každopádně jsem se bavil, ať už překypující energií kapely, nebo energií jejich písní. Zejména tedy těch screamo částí. Refrény, a občas i téměř celou píseň Ryan tak přesladil, že jsem se cítil jako prvňák v cukrárně. Jeden příklad za všechny, úvodní vál 'Horizon To Zenith'. Kapela hrála zejména ze svého nového alba Digital Veil, ze kterých musím vyzdvihnout perfektní věci 'Complex Terms' nebo 'Faust'. Slyšeli jsme i krátké, líbivé instumentální songy 'Elegiac' a 'Nocturne Medley'. Bez řečí skvělá podívaná, zábavný koncert, ale nemohl jsem se dočkat něčeho tvrdšího. A to přišlo vzápětí.
Na pódium vletěli deathcoroví AS BLOOD RUNS BLACK. Teď šli slaďáky stranou. Kapela z Kalifornie do nás hned začala pumpovat brutální deathcore a já byl příjemně překvapený. As Blood Runs Black byli více než kvalitní náhradou za odpadnuvší Oceano. Jejich neúčast mě dlouho hodně mrzela, ale ukázalo se, že zastoupení měli důstojné. Zpěvák Sonik García, drobný tělem ale velký hlasem, všem symbolicky předal přístupovou kartu na pódium. Neuplynula ani minuta a už se objevil první potápěč. Stage diving ale k hardcorovým koncertům neodmyslitelně patří, a tak není důvod se nad tím pozastavovat. Kdo si neklestil cestu k pódiu, byl chycen v obrovském moshi, který se vytvořil před provokujícím Garcíou. Několikrát se i fanoušci v davu rozestoupili, aby se za kvílících kytar zase potkali. Deathcorová nálož také dávala příležitost mým oblíbeným karatistům, kterých se rázem vyrojily desítky. Všemu přihlíželi kluci z As Blood Runs Black. V pokleku a s kytarami proklatě nízko u pasu. Kapela podporuje svoje nové album Instinct a z této agresivní placky zazněly rozsekávačky jako 'Divided', 'In Honor', 'Resist' nebo pecka plná breakdownů 'Angel City Gamble'. Hodně prostoru dostala i deska Allegiance, z které jsme slyšeli třeba 'In Dying Days' nebo ultrarychlá 'Hester Prynne'. Vyseknout poklonu musím bubeníkovi Hectorovi, který zvládal nehorázný pekla a kytaristovi Danovi, jenž v neskutečné rychlosti vystřihoval šílený sóla. As Blood Runs Black se mi trefili do vkusu a zažil jsem díky nim perné chvilky. Perly večera měly ale ještě přijít.
Za jednu z nich bychom mohli považovat i THE WORLD ALIVE. Sexteto z Pheonixu nás vrátilo zase k těm měkčím polohám metalcoru. Hodně se podobali kolegům z The Human Abstract. Tyler Smyth, zpěvák této formace, má totiž velice podobný hlas i hlasový projev. Dočkali jsme se tedy opět notně vysokých vokálů, melodických refrénů a čistého zpěvu. Když ale došlo na growl, určitě se neměl za co stydět. Kontrast tvrdých a čistých vokálů tak byl ještě výraznější než u THA. Velkým zpěstřením, jak pro oko tak pro naše sluchovody, byl klávesák Dusty Riach. Jedna z ústředních postav celého koncertu. V té spleti tvrdých kytar, vokálů a kulometných bicích Dusty drhnul své klávesy s nevídanou rychlostí a lehkostí. V písních The World Alive dostává poměrně dost prostoru, a hudba pak zní úplně jinak. Lépe, nevšedněji. Vystřihl i několik líbivých sól, někdy až na hranici s r'n'b. Kromě toho také pařil s neuvěřitelnou vytrvalostí. Celou show proskákal a jeho bujná hříva byla všudypřítomná. Při pohledu na něj jsem si vzpomněl na kapelu Horse The Band, kde jejich klávesák dělá podobné vylomeniny, a i podobně vypadá. I s Dustyho přispěním tedy zazněly písně z aktuálního alba Deceiver. Byl by hřích opomenout pecky '2012', 'The Hounds Of Anubis' nebo 'Battle Royal' z EP Empire. The World Alive přispěli zase jinou odnoží metalcoru a i díky nim byl večer zase o něco rozmanitější.
Prvním headlinerem večera, a zároveň jedinou neamerickou kapelou, byli australští DEEZ NUTS. A taky byli skupinou, která nejvíce vybočovala ze stylů, které zněly na tomto turné. Deez Nuts totiž hrají ten nejsyrovější, přímočarý hardcore, s výraznými vlivy punku a rapu. Musím se přiznat, že byli také jedinou bandou, která mě v tento famózní večer neoslovila. Samozřejmě ve všech případech se jedná o HC, ale je hardcore a hardcore. Přestože jsou z Austrálie, jsou jejich písničky skrz naskrz prolezlé úplně typickou macho americkou kulturou. Všudypřítomné hromadné zpěvy a rádoby chytlavé macho fráze a popěvky nejsou nic pro mě. Takových jako jsem já ale v KC Vltavská asi mnoho nebylo, protože publikum kapele zobalo z ruky. Pařilo se více než dost a všichni si užívali ryzího hardcoru a zkrátka se bavili. Ač mě jejich hudba nebaví, nemůžu jim upřít veliké muzikantské umění, skvělou práci s lidmi a hlavně, neuvěřitelné sympatie ke svým fanouškům. Zpěvák JJ Peters byl přímo synonymem vlídnosti a vstřícnosti. Z jeho projevů a úsměvů bylo jasné, že své fanoušky opravdu miluje, je vděčný za přízeň a opravdu ho jeho práce baví. Kdykoliv se někdo chtěl dostat na pódium, JJ mu pomohl, objal se s ním, nechal ho odzpívat kousek písně a dokud neskočil zpět do davu, nevyhazoval ho z pódia. Některé velké kapely se k fanouškům chovají nanejvýš arogantně a nevlídně. Možná jen jako součást show, ale někdy je to opravdu přehnané. O tom ještě bude řeč. Ne tedy v případě Deez Nuts. Musím vytáhnout skladby 'I Hustle Every Day', 'DTD' nebo 'Tonight We're Gonna Party Like There's No Tomorrow'. Tyto písně v sobě mají velkou energii a lidi je ocenili nejvíce.
Přiblížili jsme se ke konci akce, a čekaly nás ještě dvě největší hvězdy. Jednou z nich byli deathcoroví dřevorubci EMMURE, původně z Connecticutu. Na tyto chlapíky jsem se těšil ze všech nejvíce, protože jejich nová deska Speaker of the Dead je naprosto geniální počin. Deathcore plný breakdownů, tappingů a kulervoucího zpěvu. A jak se později ukázalo, Emmure rozbili Vltavskou bezkonkurenčně nejlepším koncertem. Frankie Palmeri dělá jméno drsné gangsterské image a člověk by ho hned netipoval na zpěváka v deathcorové kapele. Když ale dal zelenou tomu zlatu co má v hrdle, o kvalitách této show nemohl být pochyb. Po úvodní 'Children of Cybertron' jsme zůstali jako opaření a než jsme se vzpamatovali, přišly největší hity této pekelné čtveřice. Geniální 'Sunday Bacon', ještě geniálnější, skočná 'Solar Flare Homicide' a moje osobně nejoblíbenější, 'I Though You Met Telly And Turn Me Into Casper'. Taková brutální nálož pařícího člověka velice rychle fyzicky naprosto zničí, a tak jsem už v polovině setlistu udýchaně zíral na Frankieho s jazykem na zemi. Svaly, plíce a celá moje fyzická stránka si přála už poslední song a odpočinek, ale rozum a láska k této muzice chtěla nikdy nekončící show. Odpočinek se nekonal protože následně přišla destruktivní pecka 'Demons With Ryu' a při tom se nedá zůstat v klidu. Můj obdiv patřil i kytaristovi Jessemu Ketivovi, který předváděl brilantní hru na svůj nástroj. Jeho rychlé a pohotové tappingy jsem snad u nikoho ještě neslyšel a z písní to dělá ještě větší klenoty, než již jsou. Frankie se ukázal jako showman a příjemný člověk, který ovšem ctí a uznává svůj žánr. A to i za cenu jisté vynucené brutality během jeho show. To když se za ním vysápal jeden fanoušek, přišel se za ním pozdravit a při tom nešikovně upadl. Zrovna moji hrdinové, Frankie a Jesse k němu přišli, a doslova ho skopli z pódia, a dotyčný nedopadl zrovna šťastně. Člověk si potom řekl, zda-li je toto nutné. Kapela zahrála ještě skvělé vály 'R2Deepthrout' a 'Chicago Finest', a několik dalších a odebrala se k ústupu. Pro mě jeden z nejlepších koncertů a Emmure se stali mojí nejoblíbenější deathcorovou kapelou. Protože to, co oni předvádí, je nelidský.
Říká se to nejlepší nakonec. Jak jsem předeslal, nejlepší show pro mě předvedli Emmure, ale celé metalcorové putování měla uzavřít jedna z nejslavnějších kapel tohoto žánru, a sice SUICIDE SILENCE. Vidět tyto maniaky je určitě velká pocta a očekávání byla velká. Už při intru, kdy se objevila kapela, všichni vybuchli nadšením. Opravdová mánie ale vypukla po příchodu Mitche Luckera. Jestliže ho všichni znali s delšími vlasy, s kterými házel v klipech k Unanswered nebo i v novém You Only Live Once, tak nás překvapil nevšedně krátkým sestřihem. Když ale začal úvodní 'Wake Up', každému byl jeho účes ukradený. První píseň nás všechny opravdu vzbudila. Jeden z nejslavnějších metalcorových válů vůbec, přišel nečekaně brzy, hned jako druhý song. Drtivá pecka 'Unanswered' způsobila šílenství a vidět ji naživo je velké privilegium. Také 'You Only Live Once' zazněla velice brzy. Jako by snad Suicide Silence chtěli své největší pecky vyplácat hned v úvodu. Z novinky The Black Crown pak zazněly už jen dvě věci, a to 'Fuck Everything' a jako předposlední 'Slaves Of Substance'. Po celý koncert jsme ale všichni byli jako u vytržení a hltali Mitchovi naprosto všechno. Ten člověk má neuvěřitelné charisma a přitahuje pozornost jako magnet. Mitch už se jako frontman narodil, a musel být středem pozornosti všude. Od porodu, až k tomuto koncertu. Zvýšenou pozornost mu pravděpodobně věnovali i jeho spoluhráči, jelikož měl právě v den pražského koncertu narozeniny. To ledabyle oznámil slovy "Today is my birthday, Fuck You". Takových slovíček padlo více než dost, ale pochybuji, že to někomu vadilo, patří to k jeho image. Troufám si tvrdit, že mít v kapele někoho jako je Mitch Lucker, musí být přinejmenším trochu iritující. Sám za sebe říkám, že když jsem nepařil a sledoval koncert, měl jsem v hledáčku jen jeho. Prakticky jsem si kytaristů Christopha Garzy a Marka Heylmuna, basáka Daniela Kennyho ani bubeníka Alexe Lopeze nevšímal. Je to sice kruté, ale je to tak. Mitch předváděl do detailů vypilované pózy a pařil svým typickým stylem, jehož propagátorem se také stal. O kvalitě jeho zpěvu se snad ani nemá cenu zmiňovat. Naprosto brutální, charakteristické scremo, nebo hluboké growly pro něj nejsou problém. Kromě zmíněných věcí nám kluci přednesli ještě vymazlené věci 'Lifted', 'Smoke' a 'Disengaged'. Při Never Say Die! Tour se stalo zvykem, že při závěrečné 'No Pity For A Coward' dostanou fanoušci možnost naskákat na pódium, zapařit s kapelou a při slavné písni si užít nevšední a velkolepý pohled pro velké hudební hvězdy. Vskutku nezapomenutelný zážitek! Suicide Silence měli na setlistu připravené ještě dvě písně, na ty ale nedošlo jelikož kapela zmizela v zákulisí a lidem to stačilo. Ono se není moc co divit, po sedmi takto hektických koncertech toho mají všichni plné kecky.
Bylo to poprvé, co jsem vyrazil na takový velký, ryze hardcorový koncert. A hned se jednalo o akci s tak vysokým krédem. Impericon Never Say Die! Tour mě vůbec nezklamalo, zažili jsme naprosto skvělé koncerty a výbornou atmosféru se super lidmi. Mnozí si stěžují na málo hvězdný line-up, vzhledem k minulým ročníkům. Při pohledu na loňskou soupisku musím uznat, že jména tam byla známější. Pravdou ale je, že nejde jen o slavná jména. Samozřejmě, v pozici headlinera musí být několik kapel jako hlavní taháky, ale jako support nemusí vystoupit jen zavedené a známé skupiny. Myslím, že první čtyři kapely tohoto večera mají velký talent a potenciál stát se evergreenem této scény. Vždyť to jsou mladí muzikanti, kteří mají všechno ještě před sebou. A taková tour s Emmure nebo Suicide Silence je myslím velice slibný start. Za zmínku také stojí rozsáhlý výběr v oblasti merchandise. Mnoho různých triček od všech kapel, mikiny, plakáty, náramky a dokonce i ručně malovaná malba od Alexe Lopeze. Nádhera. Člověk by si vybral hned. Je vidět že Never Say Die! Tour už má své jméno a všechny detaily vypilované. Pro mě naprosto výborný večer, a už teď se nemůžu dočkat na ročník 2012.
Fotky: Ignor
Začátek byl plánován na 18:25, a opravdu, téměř na minutu přesně přiběhli kluci z VANNA. První kapela má vždycky nejhorší pozici pro zaujmutí publika. Ovšem ne v tomto případě. Na akci této velikosti jsou všichni natěšení na všechno a tak stovky fanoušků oslavily začátek Never Say Die! bouřlivým potleskem. Metalcorová formace z Bostonu myslím mnohé překvapila melodickým hardcorem s příjemně zastřeným vokálem Daveyho Muiseema. Kapela si evidentně turné užívá a pánové na pódiu hýřili energií, skákali a hecovali všechny přítomné. Ze svých směšných dvaceti minut vyždímali všechno, co mohli. Daveymu skvěle sekundoval hlavní kytarista Evan Pharmakis, který brilantně zvládal čisté vokály. Po growlu a ostrých riffech působil jeho hlas jako balzám na duši. Kvalita zvuku jako z desky. A když se hned první kapela podaří nazvučit takto kvalitně, je to často dobré znamení. Vanna ve všech vzbudila hardcorové pudy a se svými peckami skvěle načala večer. Ať už se jednalo o jemnější a melodičtější 'I, the Remover', 'Safe To Say' či 'Scarlet Shround' nebo tvrdé a nekompromisní 'Lost + Found' či závěrečnou hitovku 'Thrashmouth'. Na poslední pecku si Davey vyžádal circle pit. Ten sice dostal bez nějakého dlouhého přemlouvání, ale určitě to nebyl ten největší pit večera, což Davey chtěl. Vanna předvedli skvělou show a získali nového fanouška.
Po velmi krátké přestávce začali kalifornští hoši THE HUMAN ABSTRACT. Pětičlenná kapela stylově navázala na úvodní Vanna. Ovšem hlavní rozdíl byl slyšet ve zpěvu. Zatímco Davey Muiseem používá hluboký growl, zpěvák The Human Abstract, Ryan Devlin, je spíše screamer. Vůbec se od zbytku zpěváků poměrně lišil. Kromě vzhledu, kdy na mě působil neuvěřitelně mladým dojmem, zpíval výš než všichni ostatní vokálisti tohoto večera. Bylo sice skvělé poznat novou screamo kapelu, ale v čistých vokálech se corová muzika změnila ve slaďák pro slečinky. Ryan bravurně mění screamo s čistými zpěvy, ty mi ale přišly kolikrát až moc vysoko položené. Zvládal to skvěle, to klobouk dolů, ale často to slibně našlápnutý core poslalo do ploužákových vod na dětskou diskotéku. The Human Abstract mají zkrátka image sladkých rockerů, a jejich písně (a vzhled) jsou myslím skvělým nástrojem, jak si získat pozornost mladých dam. Každopádně jsem se bavil, ať už překypující energií kapely, nebo energií jejich písní. Zejména tedy těch screamo částí. Refrény, a občas i téměř celou píseň Ryan tak přesladil, že jsem se cítil jako prvňák v cukrárně. Jeden příklad za všechny, úvodní vál 'Horizon To Zenith'. Kapela hrála zejména ze svého nového alba Digital Veil, ze kterých musím vyzdvihnout perfektní věci 'Complex Terms' nebo 'Faust'. Slyšeli jsme i krátké, líbivé instumentální songy 'Elegiac' a 'Nocturne Medley'. Bez řečí skvělá podívaná, zábavný koncert, ale nemohl jsem se dočkat něčeho tvrdšího. A to přišlo vzápětí.
Na pódium vletěli deathcoroví AS BLOOD RUNS BLACK. Teď šli slaďáky stranou. Kapela z Kalifornie do nás hned začala pumpovat brutální deathcore a já byl příjemně překvapený. As Blood Runs Black byli více než kvalitní náhradou za odpadnuvší Oceano. Jejich neúčast mě dlouho hodně mrzela, ale ukázalo se, že zastoupení měli důstojné. Zpěvák Sonik García, drobný tělem ale velký hlasem, všem symbolicky předal přístupovou kartu na pódium. Neuplynula ani minuta a už se objevil první potápěč. Stage diving ale k hardcorovým koncertům neodmyslitelně patří, a tak není důvod se nad tím pozastavovat. Kdo si neklestil cestu k pódiu, byl chycen v obrovském moshi, který se vytvořil před provokujícím Garcíou. Několikrát se i fanoušci v davu rozestoupili, aby se za kvílících kytar zase potkali. Deathcorová nálož také dávala příležitost mým oblíbeným karatistům, kterých se rázem vyrojily desítky. Všemu přihlíželi kluci z As Blood Runs Black. V pokleku a s kytarami proklatě nízko u pasu. Kapela podporuje svoje nové album Instinct a z této agresivní placky zazněly rozsekávačky jako 'Divided', 'In Honor', 'Resist' nebo pecka plná breakdownů 'Angel City Gamble'. Hodně prostoru dostala i deska Allegiance, z které jsme slyšeli třeba 'In Dying Days' nebo ultrarychlá 'Hester Prynne'. Vyseknout poklonu musím bubeníkovi Hectorovi, který zvládal nehorázný pekla a kytaristovi Danovi, jenž v neskutečné rychlosti vystřihoval šílený sóla. As Blood Runs Black se mi trefili do vkusu a zažil jsem díky nim perné chvilky. Perly večera měly ale ještě přijít.
Za jednu z nich bychom mohli považovat i THE WORLD ALIVE. Sexteto z Pheonixu nás vrátilo zase k těm měkčím polohám metalcoru. Hodně se podobali kolegům z The Human Abstract. Tyler Smyth, zpěvák této formace, má totiž velice podobný hlas i hlasový projev. Dočkali jsme se tedy opět notně vysokých vokálů, melodických refrénů a čistého zpěvu. Když ale došlo na growl, určitě se neměl za co stydět. Kontrast tvrdých a čistých vokálů tak byl ještě výraznější než u THA. Velkým zpěstřením, jak pro oko tak pro naše sluchovody, byl klávesák Dusty Riach. Jedna z ústředních postav celého koncertu. V té spleti tvrdých kytar, vokálů a kulometných bicích Dusty drhnul své klávesy s nevídanou rychlostí a lehkostí. V písních The World Alive dostává poměrně dost prostoru, a hudba pak zní úplně jinak. Lépe, nevšedněji. Vystřihl i několik líbivých sól, někdy až na hranici s r'n'b. Kromě toho také pařil s neuvěřitelnou vytrvalostí. Celou show proskákal a jeho bujná hříva byla všudypřítomná. Při pohledu na něj jsem si vzpomněl na kapelu Horse The Band, kde jejich klávesák dělá podobné vylomeniny, a i podobně vypadá. I s Dustyho přispěním tedy zazněly písně z aktuálního alba Deceiver. Byl by hřích opomenout pecky '2012', 'The Hounds Of Anubis' nebo 'Battle Royal' z EP Empire. The World Alive přispěli zase jinou odnoží metalcoru a i díky nim byl večer zase o něco rozmanitější.
Prvním headlinerem večera, a zároveň jedinou neamerickou kapelou, byli australští DEEZ NUTS. A taky byli skupinou, která nejvíce vybočovala ze stylů, které zněly na tomto turné. Deez Nuts totiž hrají ten nejsyrovější, přímočarý hardcore, s výraznými vlivy punku a rapu. Musím se přiznat, že byli také jedinou bandou, která mě v tento famózní večer neoslovila. Samozřejmě ve všech případech se jedná o HC, ale je hardcore a hardcore. Přestože jsou z Austrálie, jsou jejich písničky skrz naskrz prolezlé úplně typickou macho americkou kulturou. Všudypřítomné hromadné zpěvy a rádoby chytlavé macho fráze a popěvky nejsou nic pro mě. Takových jako jsem já ale v KC Vltavská asi mnoho nebylo, protože publikum kapele zobalo z ruky. Pařilo se více než dost a všichni si užívali ryzího hardcoru a zkrátka se bavili. Ač mě jejich hudba nebaví, nemůžu jim upřít veliké muzikantské umění, skvělou práci s lidmi a hlavně, neuvěřitelné sympatie ke svým fanouškům. Zpěvák JJ Peters byl přímo synonymem vlídnosti a vstřícnosti. Z jeho projevů a úsměvů bylo jasné, že své fanoušky opravdu miluje, je vděčný za přízeň a opravdu ho jeho práce baví. Kdykoliv se někdo chtěl dostat na pódium, JJ mu pomohl, objal se s ním, nechal ho odzpívat kousek písně a dokud neskočil zpět do davu, nevyhazoval ho z pódia. Některé velké kapely se k fanouškům chovají nanejvýš arogantně a nevlídně. Možná jen jako součást show, ale někdy je to opravdu přehnané. O tom ještě bude řeč. Ne tedy v případě Deez Nuts. Musím vytáhnout skladby 'I Hustle Every Day', 'DTD' nebo 'Tonight We're Gonna Party Like There's No Tomorrow'. Tyto písně v sobě mají velkou energii a lidi je ocenili nejvíce.
Přiblížili jsme se ke konci akce, a čekaly nás ještě dvě největší hvězdy. Jednou z nich byli deathcoroví dřevorubci EMMURE, původně z Connecticutu. Na tyto chlapíky jsem se těšil ze všech nejvíce, protože jejich nová deska Speaker of the Dead je naprosto geniální počin. Deathcore plný breakdownů, tappingů a kulervoucího zpěvu. A jak se později ukázalo, Emmure rozbili Vltavskou bezkonkurenčně nejlepším koncertem. Frankie Palmeri dělá jméno drsné gangsterské image a člověk by ho hned netipoval na zpěváka v deathcorové kapele. Když ale dal zelenou tomu zlatu co má v hrdle, o kvalitách této show nemohl být pochyb. Po úvodní 'Children of Cybertron' jsme zůstali jako opaření a než jsme se vzpamatovali, přišly největší hity této pekelné čtveřice. Geniální 'Sunday Bacon', ještě geniálnější, skočná 'Solar Flare Homicide' a moje osobně nejoblíbenější, 'I Though You Met Telly And Turn Me Into Casper'. Taková brutální nálož pařícího člověka velice rychle fyzicky naprosto zničí, a tak jsem už v polovině setlistu udýchaně zíral na Frankieho s jazykem na zemi. Svaly, plíce a celá moje fyzická stránka si přála už poslední song a odpočinek, ale rozum a láska k této muzice chtěla nikdy nekončící show. Odpočinek se nekonal protože následně přišla destruktivní pecka 'Demons With Ryu' a při tom se nedá zůstat v klidu. Můj obdiv patřil i kytaristovi Jessemu Ketivovi, který předváděl brilantní hru na svůj nástroj. Jeho rychlé a pohotové tappingy jsem snad u nikoho ještě neslyšel a z písní to dělá ještě větší klenoty, než již jsou. Frankie se ukázal jako showman a příjemný člověk, který ovšem ctí a uznává svůj žánr. A to i za cenu jisté vynucené brutality během jeho show. To když se za ním vysápal jeden fanoušek, přišel se za ním pozdravit a při tom nešikovně upadl. Zrovna moji hrdinové, Frankie a Jesse k němu přišli, a doslova ho skopli z pódia, a dotyčný nedopadl zrovna šťastně. Člověk si potom řekl, zda-li je toto nutné. Kapela zahrála ještě skvělé vály 'R2Deepthrout' a 'Chicago Finest', a několik dalších a odebrala se k ústupu. Pro mě jeden z nejlepších koncertů a Emmure se stali mojí nejoblíbenější deathcorovou kapelou. Protože to, co oni předvádí, je nelidský.
Říká se to nejlepší nakonec. Jak jsem předeslal, nejlepší show pro mě předvedli Emmure, ale celé metalcorové putování měla uzavřít jedna z nejslavnějších kapel tohoto žánru, a sice SUICIDE SILENCE. Vidět tyto maniaky je určitě velká pocta a očekávání byla velká. Už při intru, kdy se objevila kapela, všichni vybuchli nadšením. Opravdová mánie ale vypukla po příchodu Mitche Luckera. Jestliže ho všichni znali s delšími vlasy, s kterými házel v klipech k Unanswered nebo i v novém You Only Live Once, tak nás překvapil nevšedně krátkým sestřihem. Když ale začal úvodní 'Wake Up', každému byl jeho účes ukradený. První píseň nás všechny opravdu vzbudila. Jeden z nejslavnějších metalcorových válů vůbec, přišel nečekaně brzy, hned jako druhý song. Drtivá pecka 'Unanswered' způsobila šílenství a vidět ji naživo je velké privilegium. Také 'You Only Live Once' zazněla velice brzy. Jako by snad Suicide Silence chtěli své největší pecky vyplácat hned v úvodu. Z novinky The Black Crown pak zazněly už jen dvě věci, a to 'Fuck Everything' a jako předposlední 'Slaves Of Substance'. Po celý koncert jsme ale všichni byli jako u vytržení a hltali Mitchovi naprosto všechno. Ten člověk má neuvěřitelné charisma a přitahuje pozornost jako magnet. Mitch už se jako frontman narodil, a musel být středem pozornosti všude. Od porodu, až k tomuto koncertu. Zvýšenou pozornost mu pravděpodobně věnovali i jeho spoluhráči, jelikož měl právě v den pražského koncertu narozeniny. To ledabyle oznámil slovy "Today is my birthday, Fuck You". Takových slovíček padlo více než dost, ale pochybuji, že to někomu vadilo, patří to k jeho image. Troufám si tvrdit, že mít v kapele někoho jako je Mitch Lucker, musí být přinejmenším trochu iritující. Sám za sebe říkám, že když jsem nepařil a sledoval koncert, měl jsem v hledáčku jen jeho. Prakticky jsem si kytaristů Christopha Garzy a Marka Heylmuna, basáka Daniela Kennyho ani bubeníka Alexe Lopeze nevšímal. Je to sice kruté, ale je to tak. Mitch předváděl do detailů vypilované pózy a pařil svým typickým stylem, jehož propagátorem se také stal. O kvalitě jeho zpěvu se snad ani nemá cenu zmiňovat. Naprosto brutální, charakteristické scremo, nebo hluboké growly pro něj nejsou problém. Kromě zmíněných věcí nám kluci přednesli ještě vymazlené věci 'Lifted', 'Smoke' a 'Disengaged'. Při Never Say Die! Tour se stalo zvykem, že při závěrečné 'No Pity For A Coward' dostanou fanoušci možnost naskákat na pódium, zapařit s kapelou a při slavné písni si užít nevšední a velkolepý pohled pro velké hudební hvězdy. Vskutku nezapomenutelný zážitek! Suicide Silence měli na setlistu připravené ještě dvě písně, na ty ale nedošlo jelikož kapela zmizela v zákulisí a lidem to stačilo. Ono se není moc co divit, po sedmi takto hektických koncertech toho mají všichni plné kecky.
Bylo to poprvé, co jsem vyrazil na takový velký, ryze hardcorový koncert. A hned se jednalo o akci s tak vysokým krédem. Impericon Never Say Die! Tour mě vůbec nezklamalo, zažili jsme naprosto skvělé koncerty a výbornou atmosféru se super lidmi. Mnozí si stěžují na málo hvězdný line-up, vzhledem k minulým ročníkům. Při pohledu na loňskou soupisku musím uznat, že jména tam byla známější. Pravdou ale je, že nejde jen o slavná jména. Samozřejmě, v pozici headlinera musí být několik kapel jako hlavní taháky, ale jako support nemusí vystoupit jen zavedené a známé skupiny. Myslím, že první čtyři kapely tohoto večera mají velký talent a potenciál stát se evergreenem této scény. Vždyť to jsou mladí muzikanti, kteří mají všechno ještě před sebou. A taková tour s Emmure nebo Suicide Silence je myslím velice slibný start. Za zmínku také stojí rozsáhlý výběr v oblasti merchandise. Mnoho různých triček od všech kapel, mikiny, plakáty, náramky a dokonce i ručně malovaná malba od Alexe Lopeze. Nádhera. Člověk by si vybral hned. Je vidět že Never Say Die! Tour už má své jméno a všechny detaily vypilované. Pro mě naprosto výborný večer, a už teď se nemůžu dočkat na ročník 2012.
Fotky: Ignor
