NIGHTWISH - Wishmaster

Lidstvo žije v zajetí tří - a nejen, co se týče naší prostorové reality. Máme svaté triády, trojice vítězných stupínků, tři bývají potomci králů v pohádkách, tři sekundy podle výzkumů trvají základní lidské úkony (jako objetí), trojice tónů vytváří základní hudební akordy, do třetice všeho dobrého, tříkrát a dost - a kdo by neměl rád trojúhelníky? V hudebních publicistických kruzích - kde trojúhelníky, jak je vidět, rádi nemáme - se traduje, že třetí album je pro skupinu rozhodující; ono je to vcelku nasnadě, po příznivě přijatém debutu následuje druhá deska, která se často snaží přizivit na starším sourozenci. Na třetí desce je už ale přeci jen od věci předvést trošku invence a definovat svůj styl - bývá to trošku sázka do loterie, která vždy nemusí vyjít - jinou cestou se ale jít nedá. Kámen, nůžky, papír?

Wishmaster vlastně zas tolik novinek nepřinesl, od druhé studiovky je méně odlišný než jmenovaná od debutu. Změny jsou vlastně opravdu kosmetické, především klávesový rejstřík nám trošku vyblednul. Tuomas si zjevně oblíbil cinkavé zvuky a jakékoliv variace na ně - a potom je tu ještě spousta syntezátorových smyčců. Tahle deska totiž opravdu vychází z té předchozí, především po stránce kompoziční; ať se snažím, jak se snažím, nic objevného tam prostě není - ano, jeden opravdový hit a několik dobrých kousků pro koncertní provedení, ale z Wishmastera ta vycpávkovitost přímo sálá. Holopainen je sice kompoziční génius, ale z téhle sestavy už toho více vytřískat nešlo - hlas T. Turunen přinesl na debutu na scénu svěží vítr, ale třetí variace na totéž téma už začínala být únavná (všimněte si, že dotyčná zná jen dva rejstříky - převibratovaný klasický a trošku jemnější, který používá v baladách - to neberte jako útok proti ní, o jejích kvalitách nepochybuji). Jak si tedy stojí jednotlivé chody v menu?

Jak už jsem se zmínil, deska má jeden hit a tím je jmenovec alba, "Wishmaster". Funguje výborně hlavně při živém provedení - díky své údernosti působí na fanoušky jako živá voda a Tarja využívá v několika pasážích svůj třetí, "orientální" rejstřík, který působí proti splývání skladeb v jeden chrchlovitý celek - jen škoda, že je tu jen v téhle písní... mým favoritem je ale především hudební zpracování masakru na americké "Columbine High School", ke kterému došlo asi rok před vydáním samotné desky. "The Kinslayer" vládne silným klávesovým riffem, ale hlavně - angažování finského zpěváka Ikeho Vila pro mluvené party udělalo ze skladby něco, z čeho běhá mráz po zádech. Zaměřte se na text a následné smyčce po monologu, do kterých se s ledovou krutostí probíjí smích dotyčného. Moc bych si přál, aby tuhle věc zahráli i se současnou sestavou a to i přesto, že Anette nemá tak "mocný" hlas, který by vykreslil povahu písně. Povedená je i hříšná úvodní skladba, kde slyším v úvodních tónech letmou inspiraci známým motivem z Beethoveny osudové symfonie s refreném ponořeným v mělkých vodách melancholie. "Come Cover Me". Poněkud drsnou fasádu má, zejména v úvodní části další dobrá záležitost na desce, rozsáhlejší "FantasMic" - klávesový rejstřík v určitých momentech připomíná Stratovarius a vůbec jde o jednu z písní, na které můžeme názorně demonstrovat, že i bez symfoniků lze v symfonickém metalu napsat silnou věc. Tím myslím i to, že jde opravdu o metal, neboť kytara není tolik upozaděná a před přechodem do poslední, folkověji laděné části skladby (ve které má vůbec nejvíc prostoru) si zde vystřihne krátké sólo alá Pink Floyd. Na závěr musím zmínit i jedinou "opravdovou" baladu, která se na desce nachází - "Deep Silent Complete", jejíž síla tkví především v úvodní odzbrojující pasáží, ve které se ke slovu dostává zpěv a capella. Trošku ji k zemi sráží klávesová bombastičnost, výsledek je ale trošku zvukově nesoudržný. A zbytek skladeb? Inu, buničina...

Třetí studiovka zdánlivě ukázala skupinu, která rychle vystoupala po žebříčku popularity, chvíli se ohřála na vrcholu a nyní započala strmý pád zpět. Jenže, není vždy takové, jak se zdá - a další vrchol, ještě mnohem vyšší, měl teprve přijít.

Na internetu se povaluje spousta předělávek od Nightwish, některé jsou poměrně zdařilé, jiné méně - ale málokterá zavedená skupina se k tomuto kroku odhodlá - první video (omlouvám se za kvalitu, lepší jsem nenašel) je živé provedení "She is My Sin" od nizozemské skupiny After Forever, která nedávno ukončila svou činnost. Druhé video je "Wishmaster" od známých Van Canto.

"Come Cover Me" s utopenými klávesami, takže skladba mnohem řízněji než na desce.

Pro poslední turné skupina ve studiích Abbey Road nahrála kromě orchestrálních partů pro novou desku i nové intro pro skladbu "Wishmaster", které můžete slyšet na záznamu z Wackenu. Troška oleje do zdánlivě neutuchajícího spalující plamene nenávisti proti Anette :-).