Cestou do Prahy nás zdržela dlouhá kolona na dálnici, která spolkla všechnu naši časovou rezervu. Tak jsem se do klubu dostal v době, kdy už měli MOTIONLESS IN WHITE Lucernu na lopatkách. Půlkruhové pódium bylo obsypáno doteku chtivýchmi fanoušky a na balkónech to vypadalo jako Nuselák ve svých nejlepších letech. Když se má pozornost obrátila ke kapele, dvě věci mě praštily do očí. Chlapi před koncertem hodně času věnují líčení, jelikož všichni měli značnou část tváře pokrytou černobílým goth make-upem. Trochu to evokovalo švédské Deathstars a myslím, že k metalcorové kapele se to moc nehodí. Tou druhou věcí byl můj osobní dojem ze zpěváka Chrise Cerulliho. Nemohl jsem se na něj vynadívat, protože vypadal přesně jako Richmond z IT Crowd :-). Progresivní metalcore přiváděl lidi do varu. Dav šílel a atmosféra byla bujará. Takového vřelé přivítání se dočká málokterá první kapela večera. Po mém příchodu mě jejich hudba přišla docela protivná a hlavně hrozně nahlas. Za několik málo minut jsem si ale buď zvykl, nebo se to zlepšilo. Navíc se přidalo na growlení a to se mi moc líbilo. Nakonec jsem odcházel docela spokojený. Chris na konci show nadšeně oznámil, že toto byla nejlepší zastávka na jejich Evropském turné a celou kapelu bylo možné potkávat u jejich merche.
Druhá v pořadí byla teenage emo-rocková kapela PIERCE THE VEIL. Jejich styl a image se enormně lišil od kolegů a byl jako na objednávku pro náctileté dívky. Extrémně mladě vypadající kapela sázela z drtivé většiny na vysoké a přeslazené vokály osmadvacetiletého Vica Fuentese. Jednalo se o líbivý rock s corovými prvky a zpěvnými refrény. Zaujal Vicův bratr Mike, který obsluhoval bicí. Hrál s takovým nadšením, jako by mu rodiče bicí na prázdniny zakázali. Radost sledovat. Ani zbytek kapely nebyl statický. Basák Jaime a kytarista Tony předváděli kraby, poskakovali a vzájemně se hecovali. Mnohem zajímavější, obohacující, znepokojující (vybral bych ještě mnohem více přídavných jmen) bylo sledovat reakce diváků. Zatímco já jsem Pierce The Veil sledoval s nadhledem a kamennou tváří, pod pódiem se strhla davová psychóza. Okamžitě jsem si vzpomněl na základní školu, kam před lety přišla emo mánie v čele s kapelami jako Tokio Hotel nebo My Chemical Romance. Pierce The Veil by se k nim mohli hned přidat. Cokoliv Vic udělal nebo řekl, následoval pištivý a bouřlivý jásot skoro až brečících fanynek. Které navíc vypadaly jako vystřižené z časopisu Bravo a při každém rychlejším pohybu hlavy vytahovaly hřebínky a zrcátka, skoro jako světoví fotbalisté. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Naštěstí se občas našel nějaký robusní chlapík, který do nich žduchnul nebo na ně skočil z pódia a připomněl jim, že jsou kur*a na metalovém koncertě (i když tomu hudba neodpovídala), a ne na dámských záchodcích. Když pominu tento módní prst v krku, tak se mi Pierce The Veil docela líbili. S metalem je sice spojovalo jen velice ojedinělé screamo, ale taková pohodička na poslech neurazí.
Přišel čas pro hlavní hvězdy večera. U BLESSTHEFALL už to bylo o něčem jiném. Dav ještě zhoustl a konečně se objevili i karatisti. Za normálních okolností je nesnáším, ale tady jsem je viděl rád. Blessthefall přeladili na tvrdší strunu a přestože i jim dominovaly čisté vokály, growl byl slyšet mnohem častěji. Nutno říci, že dodal hudbě doteď chybějící šmrnc. Všichni si koncert užívali, hráli s nadšením a dav jim to oplácel měrou vrchovatou. Vedle zpěváka Beaua Bokana se o to nejvíce zasloužil basák Jared Warth, který z rukávu vytahoval až punkové estrády. Pominu to, že kytary létaly ze strany na stranu naprosto běžně. Takové hraní za hlavou, obhazování baskytary kolem těla nebo skákání mezi lidi (s nástrojem) už tak běžné není. Ale ani za publikum jsme se nemuseli stydět. Nebyla minuta, kdy by někdo neskákal u pódia, což dodalo koncertu skvělé energické momenty. Člověk tam nahoře sice moc dlouho nepobyl, ale stálo to za to. Blessthefall předvedli jednoznačně nejlepší výkon, skvělou podívanou a výbornou atmosférou. Škoda že skončili asi o dvacet minut dříve než měli. Určitě bychom to ještě vydrželi.
Lucerna většinou vítá ty punkovější a popovější hudební tělesa, a tak si myslím že tento americký trojkoncert byl jedním z nejtvrdších večerů v Lucerně vůbec. Myslím, že v sále panoval kvalitní zvuk, kapely odvedly skvělé výkony a lidé byli také fantastičtí. Jediné, co mě vadilo, byly ty pseudometalové slečny a zženštilí chlapci, kteří byli všude, kam se člověk podíval. Najít chlapa s pořádnýma koulema a nebo holku která nevypadala jak panenka na hraní, byl problém. Navíc to jejich snobský chování bylo něco, co jsem celý večer nemohl skousnout. Ale to je na delší debaty.
