Nejbližší koncerty
  • 03. 10. 2020Hrají: XIII. STOLETÍ ( Jihlava ), STOKER ( Brno ), KELWIN...
  • 03. 10. 2020Flowers for Whores - hardcore Praha Decultivate - hardco...
  • 09. 10. 2020Hrají: VISION DAYS ( Brněnec ), ZPUTNIK ( Praha ), DRIÁK ...
  • 17. 10. 2020Farářova sluj / Orthodox club Vystoupí: VIOLENTOR - infe...
  • 17. 10. 2020Night of eternal evil na Kladně KLADNO ZACHVÁTÍ ZLO A ...
  • 23. 10. 2020Druhý ročník benefičního mini-festivalu. Osud opuštěných ...
  • 23. 10. 2020Druhý ročník benefičního mini-festivalu. Osud opuštěných ...
  • 24. 10. 2020ROTTEN FEST 24.10.2020.Sklub Olomouc,od 17,00h. FLESHLES...
PUSTINA

Středa 5.10.2011, Praha - Retro Music Hall

Víte, jaký je rozdíl mezi optimistou a pesimistou? Postavte před každého z nich sklenici, naplněnou do poloviny. Optimista se zaraduje, že je z poloviny plná, pesimista zahuhlá něco o prázdné půlce. A co takhle sklenice plná ze tří čtvrtin? Optimistovi zajiskří oči a bude vám nadšeně vykládat o tom, že příště už dostane určitě celý půllitr, negativně smýšlející jedinec sice uzná, že 3/4 jsou více než 1/2, ale pořád to není ono; a co teprve, když zbývající čtvrtina určuje chuť celého nápoje...

Přiznám se, možná jsem to způsobil já. Měl jsem totiž od rána smůlu, v odborných kruzích se tento fenomén nazývá "den blbec". Od budíku, který se místo bzučení věnoval vlastním záležitostem, přes kufr v kolejišti metra (naštěstí ne můj, ale vyřadil vlaky na dobrou hodinu) a s tím spojený pozdní příjezd do školy, až po zmatky s přednáškami. Když se daří, tak se daří - a dost možná jsem to přitáhnul, protože koncert Mr. Big v pražské Retro Music Hall byl takovou hořkosladkou tečkou na závěr dne. Varovným znamením byla už možná až nezvyklá vřava ve vstupní hale, kde se lidé tlačili ve frontě, která ale směřovala ku vchodu. Hlavou mi problesklo cosi o velikém množství akreditací - a pak jsem zahlédl nenápadný papír s oznámením, že "Eric Martin z důvodu hlasové indispozice dnes večer nevystoupí". Počáteční zklamání vystřídala zvědavost -  na takových situacích se ukáže profesionalita kapely. Už to, že koncert nebyl zrušen, svědčilo o tom, že se s tím zbylé trio popere s důstojností sobě vlastní; na druhou stranu by možná nebylo na škodu, kdyby se kapela brzy zastavila znovu, tentokrát ve celé sestavě... ale o tom později.

Kapelu Mr. Big netřeba zasvěceným představovat a neinformovaný zbytek odkážu na internetovou "literaturu". Ve zkratce - jde o americkou rockovou superskupinu, která ve svých řadách hostí virtuozní hráče - ať už mluvíme o Paulu Gilbertovi, který se může směle měřit třeba s takovou ikonou, jakou je Joe Satriani (se kterým podnikl mj. i šňůru G3) nebo o basákovi Billym Sheehanovi, který je považován za nejlepšího baskytaristu dnešních dnů (spolupracoval s Davidem Lee Rothem či Stevem Vaiem). Zbytek sestavy tvoří Pat Torpey a zpěvák Eric Martin, protřelý pěvecký matador. Skupina se sice po personálních nepokojích roku 2002 rozpadla, ale po sedmi letech se dali dohromady a ve slavné, po okraj zaplněné aréně v Budokanu natočili comebackový koncert. Loni navíc vydali další desku nazvanou "What If..." s obalem vyvedeným v lehkém retro-stylu, kterému dominuje létající vepř.

Téměř do posledního místa naplněný sál pražské Retro Music Hall vyčkává. Ani indispozice tváře skupiny je neodradila od shlédnutí show rockové ikony, míchající koktejl z bluesových, rockových a dokonce i metalových ingrediencí. Z publika, širé šedé masy lidí, vykukují tváře dětí i důchodců - ale generace čtyřicátníků převažuje; prostorem pod pódiem by se neprocpala ani myš, chtivá rockových zážitků a místa jak u baru, tak na skromném ochozu se pomalu plní. Vzduch smíseny pachem potu a cigaretovým kouřem se sytí napětím a předkoncertní nervozitou, kterou prožívá každý návštěvník koncertu oblíbené kapely. Minuty se vlečou, sekundy neochotně ubíhají - publikum začíná vřít. Modř vrhající světla pohasínají, sálem se nese swingové intro - publikum dosáhlo bodu varu. Zní první skladba večera, klasická "Daddy, Brother, Lover, Little Boy"; za mikrofony se šklebí Paul Gilbert a stoicky klidný Billy Sheehan, bicí má pod palcem Pat Torpey. Už se jen čeká, kdy pod zář reflektorů vyběhne za mohutného jásotu Eric Martin - jenže, dnes se nic takového konat nebude, naděje opravdu padla... pokračuje se s "Green-Tinted Sixties Mind". Zpěvu se věnuje především Sheehan, který je kromě baskytarového virtuoza i vcelku zdatným pěvcem s nakřáple sametovým hlasem. Jenže pak se to začíná lámat a začíná mi docházet, že Martinova absence dnes bude více než citelná. Večer totiž pokračuje převážně instrumentálně - 15 minut slávy si se sólováním odbude Paul Gilbert; jenže ono je to vážně 15 minut a nadšení z tváří návštěvníků pomalu vyprchává už po pár minutách. V podobném duchu se nese zbytek večera, spousta improvizací, soubojů mezi Gilbertem a Sheehanem, kteří své dílem povahové a dílem hráčské vlastnosti promítli do barevného vyvedení nástrojů; snad jen Sheehanovo psychedelicky laděné sólo se svým provedením alá kapky deště vymykalo a také rozbilo předsudky, které předurčují basové kytaře jen osud rytmického nástroje. Slyšeli jsme i několik coverů, mj. "Hey Joe", kterým se se svou verzí proslavil Jimi Hendrix nebo "Smoke on the Water" od Deep Purple, kdy si jednotliví hráči prohodí nástroje. Dočkali jsme se tedy bubenického sóla od kytaristy a kytarového od basáka, jenže co naplat, tohle prostě nelze brát jako plnohodnotný koncert rockové legendy. Po necelé hodině a půl za muzikanty zapadla opona - a i přes snahu hudebníků jsem zřejmě nejen já odcházím s pocitem, že jsem viděl slavnou skupinu, která se vrátila k hudebním kořenům. Tedy k různým předělávkám, nástrojovému "blbnutí" a jako bonus nám přihodila pár svých skladeb.

Na závěr se chci omluvit, ale bohužel jsem neměl k dispozici fotoaparát a narychlo jsem žádný nesehnal. Den blbec.

Fotky nakonec jsou... Fotila: Eva Makovská

Zveřejněno: 07. 10. 2011
Přečteno:
2836 x
Autor: Tomáš | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář