To bylo tak, brouzdám si internetem a jednoho dne narazím na zmínku o putovním festivalu, který tvoří sebranka poměrně známých jmen z ohrádky symfonického/gothic metalu. A že prý se dostaví do Prahy, do mého oblíbeného (a většinou lidí naopak proklínaného) klubu Abaton - mám totiž velikou slabost pro zašlé industriální prostory; ale ouha, Abaton zjevně nevyhovoval pro koncertní účely, popř. se jeho provozovatel rozhodl, že tento prostor využije lépe. Novým místem konání se stal klub Vagon, který leží v centru Prahy, jen co by kamenem dohodil od Národního divadla - mé srdce zaplesalo s mírnějším nadšením podruhé, že totiž stihnu poslední metro a nepovleču se nočními spoji. Taky čekáte pointu? Ta přišla vzápětí, ze soupisky vypadla kapela ReVamp (člověk svěsí hlavu a řekne si "ach jo, zrovna tahle") a jako krásný bonus se nám místo konání do třetice změnilo. Tentokrát na KC Zahrada, která nemá ani genius loci bývalých továren, ani není v dosahu nenočního spojení k mému bydlišti - a tak jsem se vypravil přes celou Prahu, na Jižák.
Já vím, ono to skoro vypadá, že tuhle akci i místo konání jen pomlouvám, takže vám povím, že KC Zahrada naštěstí nesplnila mé představy o morálně zastaralé stavbě jakéhosi zasloužilého architekta reálného socialismu. Tohle kulturní centrum je totiž pěkná, moderní stavba, kam ve všední dopoledne chodí mateřské školky místo spaní koukat na maňásky a děti ze základních škol místo vyučování spát. Tentokrát tohle místo obsadila tlupa uniformované černě - bylo docela zábavné sledovat, jak se mezi tou výstavkou pastelkových obrázků producírují ostny okovaní lidé. Prostorná vstupní hala byla vybavena mj. příjemnými měkkými sedátky a stolky se židlemi, kromě toho byl k dispozici bufet za vcelku lidové ceny. Samotná vystoupení se odehrávala v sále, který vypadá tak, jak v takových centrech a domech kultury vypadat má - v podobném se většina z nás učila parodie na tanec. Obrovské plus bylo, že Pragokoncert zmoudřel a i když bylo vyprodáno, v sále se vcelku dalo dýchat, pokud člověk nestál v kotli pod pódiem - a u zvukaře bylo i pár židliček k posezení.
První kapelou, které byla dána nevděčná úloha prvního vystupujícího, byli zástupci země tisíce jezer - AMBERIAN DAWN. Tuhle skupinu mám docela rád a viděl jsem ji již potřetí, předtím na dvou šňůrách předskakovala Epice. Tentokrát ale dostali pro předvedení svého repertoáru jen slabou půl hodinu a protože vydávají alba jak na běžícím páse, dostalo se jen na pár kousků z nové desky "The End of Eden" a několik osvědčených hitů. Potvrdilo se staré známé zvukařské "pravidlo" - zvuk byl zpočátku jen velikou hlučnou koulí, po chvíli se z ní naštěstí vynořily alespň klávesy se zpěvem, občas byla čitelná i kytarová sóla, která si oba kytaristé přehazovali. Zraky se upíraly samozřejmě nejvíce na slavici Heidi Parviainen, která píše kapele všechny texty a vládne klasickým školeným sopránem; i když svůj pěvecký rejstřík nemění, rozhodně se nedá mluvit o monotónním projevu. To je ale zásluha především rozmanitých kompozic, jejichž autorem je Tuomas Seppälä, takový Ferda mravenec všeumětel, kromě skládání sóličkuje za šílených šklebů za klávesami (které nejsou většinu času vůbec slyšet) a taky umí hrát na kytaru, kterou ale odložil koncem roku 2008. Povedené vystoupení korunoval singl "Arctica" ze současné desky, díky přehlučeným bicím zase kapela zněla mnohem tvrději než při studiové práci - takovou "City of Corruption" - které vévodí krásná klávesová arpeggia - byla radost poslouchat. Závěrem se nám dostalo klasiky z debutu "River of Tuoni" a následně košem.
Po 15 minutách nepřesvědčivého zvučení na pódium přiskotačila německá XANDRIA, která je pro mě béčkovou záležitostí gothic metalu se všemi jeho klišé i neřestmi. Tak například mají dva kytaristy, kteří ale většinu času drhnou tupé jednoduché rify a ke kapitole o sólech se v učebnici ještě nedostali. Většina skladeb byla vystavěna na základě toho nejjednodušího schématu, takže člověk přesně ví, kdy přijde refrén, kdy se do toho bicí opřou - prostě žádné překvapení. To nezmiňuji "orchestrální" kousky, které jsou opravdu jednoduchoučké a stejně se pouští ze samplů, i když by stačilo zaměstnat klávesáka. Nebudu ale jen hanit, pár písní mělo docela "koule" a vyskytla se i vtipná vložka, když měl bubeník jakési problémy s "krabicí" (nevyznám se ve zvukařských záležitostech :-)) a tak zpěvačka zaměstnala publikum za rozsáhlého máchání bubeníkova starým dobrým rozezpíváváním. Na závěr zazněla "Ravenheart", jediná skladba, kterou mám opravdu hodně rád... no, a zase jsme dostali kopačky.
V sále mezitím docela vystoupala teplota a tak jsem zamířil k občerstvení. Cestou vyběhla ze šaten jakási snědá černovlasá holčička s potetovanými pažemi - po chvíli jsem v ní poznal Mariangelu Demurtas, která určitě nemá ani ten metr a půl... na pódiu se mezitím připravovali rakouští SERENITY, náhrada za odpadnuvší ReVamp, sólový projekt Floor Jansen, která musela zrušit veškeré koncerty naplánované na nejblizší dobu kvůli syndromu vyhoření. Ne, že bych něco proti téhle kapele měl, ale přijdou mi jako jedni z mnoha - ničím příliš nevynikají a při naposlouchávání mě jejich tvorba za srdce nechytla. Zajímavý byl ale duet zpěváka Georga Neuhausera se zpěvačkou Clémentine Delauney (Whyzdom), podkreslený klavírním preludováním.
Prvním headlinerem večera byli známí a capella VAN CANTO, kteří objevili bílé místo na mapě možností, jak lze vyjádřit tvrdou hudbu. Apocalyptica to kdysi vzala přes cella, Van Canto se od nástrojů oprostili vyjma bicích úplně a vytvářejí skrz hlasivky kvintetu zpěváků osobitou tvorbu, která se klidně může měřit s "klasickými" kapelami. Člověku se až nechce věřit, co jsou lidské bytosti schopné vyloudit z hrdla - na tomhle poli drží primát především Stefan Schmidt, který vládne hlubokým "mručivým" hlasem, ale kromě toho umí i skvěle "kytarově" sólovat. Vypíchnul bych hlavně přehazování sól a potom tři zdařilé předělávky klasických hitů - "Wishmaster" od Nightwish, kde se hlavní pěvecké linky ujala půvabná Inga Scharf, "Master of Puppets" od Metallicy, na setlistu podaný jako "Muppets" a nesmrtelná klasika "Fear of the Dark" od Železné panny. I tady, stejně jako u Maidní verze, běhá člověku mráz po zádech, kůži prostupuje husina a zpěv se vlévá až do morku kostí...
Dámy a pánové - nastupuje TRISTANIA z chladného severu, jejíž srdce ale tepe v rytmu jižanské nátury. Ano, ta Tristania, jež stvořila několik zásadních desek ryzího gothic metalu. Ta Tristania, kterou před několika málo lety opustila většina členů. Ta Tristania, které po třech letech přešlapování a rekrutování nových hračů vydala desku "Rubicon", která původní tvorbu již skoro nepřipomíná - jde o směs rocku, metalu s vlivy elektroniky a popu - a tahle Tristania byla zlatým hřebem večera. Sálem se ozvala jakási elektronická hudba s hlasem prohnaným přes mašinky, která postupně přešla v singl z poslední desky, "Year of the Rat". Po pódiu skotačila Mary, vedle ní se vzpínal Kjetil Nordhus, který přispěl svou troškou do mlýna skrz čistý baryton; vedle nich s pokerovým výrazem ve tváři odehrávala své party Gyri Smørdal Losnegaard, která ale jinak působila sympaticky (a pak se tam ještě motali/seděli další tři, ale pochopte, tihle zaujali nejvíce). Tristania i přes poměrně krátké, hodinové vystoupení odehrála své největší hity, v klasické "Beyond the Veil" překvapila zpěvačka energickým zpěvem v klasické poloze. "The Wretched" a "The Shining Path" zase rozpohybovaly kotel a závěr večera obstarala "Exile" z poslední studiovky, krásná pěvecká etuda, která ovanula tenčíci se publikum příslibem, že budoucí podoba kapely může být vyváženou směsí staré a nové tváře. Hádejte, kdo po téhle třešničce dostal košem?
Ano ano, v závěru se obvykle píše celkové zhodnocení, tak tedy - i přes "škatulata, hejbejte se" šlo o vydařenou akci, která možná trošku utrpěla množstvím kapel; kvalita vítězí nad kvalitou a kdyby se ze soupisky vyškrtla taková Xandria, ostatní kapely by dostaly více prostoru. Trošku mě mrzí, že na Tristanii zůstala sotva polovina lidí a i tohle množství se s postupujícím časem zmenšovalo - celá akce totiž začala se skoro půlhodinovým skluzem a pak už se to veze... jestli se uskuteční druhý ročník, rozhodně půjdu zase. Přece jen bych ty ReVamp rád viděl.
Já vím, ono to skoro vypadá, že tuhle akci i místo konání jen pomlouvám, takže vám povím, že KC Zahrada naštěstí nesplnila mé představy o morálně zastaralé stavbě jakéhosi zasloužilého architekta reálného socialismu. Tohle kulturní centrum je totiž pěkná, moderní stavba, kam ve všední dopoledne chodí mateřské školky místo spaní koukat na maňásky a děti ze základních škol místo vyučování spát. Tentokrát tohle místo obsadila tlupa uniformované černě - bylo docela zábavné sledovat, jak se mezi tou výstavkou pastelkových obrázků producírují ostny okovaní lidé. Prostorná vstupní hala byla vybavena mj. příjemnými měkkými sedátky a stolky se židlemi, kromě toho byl k dispozici bufet za vcelku lidové ceny. Samotná vystoupení se odehrávala v sále, který vypadá tak, jak v takových centrech a domech kultury vypadat má - v podobném se většina z nás učila parodie na tanec. Obrovské plus bylo, že Pragokoncert zmoudřel a i když bylo vyprodáno, v sále se vcelku dalo dýchat, pokud člověk nestál v kotli pod pódiem - a u zvukaře bylo i pár židliček k posezení.
První kapelou, které byla dána nevděčná úloha prvního vystupujícího, byli zástupci země tisíce jezer - AMBERIAN DAWN. Tuhle skupinu mám docela rád a viděl jsem ji již potřetí, předtím na dvou šňůrách předskakovala Epice. Tentokrát ale dostali pro předvedení svého repertoáru jen slabou půl hodinu a protože vydávají alba jak na běžícím páse, dostalo se jen na pár kousků z nové desky "The End of Eden" a několik osvědčených hitů. Potvrdilo se staré známé zvukařské "pravidlo" - zvuk byl zpočátku jen velikou hlučnou koulí, po chvíli se z ní naštěstí vynořily alespň klávesy se zpěvem, občas byla čitelná i kytarová sóla, která si oba kytaristé přehazovali. Zraky se upíraly samozřejmě nejvíce na slavici Heidi Parviainen, která píše kapele všechny texty a vládne klasickým školeným sopránem; i když svůj pěvecký rejstřík nemění, rozhodně se nedá mluvit o monotónním projevu. To je ale zásluha především rozmanitých kompozic, jejichž autorem je Tuomas Seppälä, takový Ferda mravenec všeumětel, kromě skládání sóličkuje za šílených šklebů za klávesami (které nejsou většinu času vůbec slyšet) a taky umí hrát na kytaru, kterou ale odložil koncem roku 2008. Povedené vystoupení korunoval singl "Arctica" ze současné desky, díky přehlučeným bicím zase kapela zněla mnohem tvrději než při studiové práci - takovou "City of Corruption" - které vévodí krásná klávesová arpeggia - byla radost poslouchat. Závěrem se nám dostalo klasiky z debutu "River of Tuoni" a následně košem.
Po 15 minutách nepřesvědčivého zvučení na pódium přiskotačila německá XANDRIA, která je pro mě béčkovou záležitostí gothic metalu se všemi jeho klišé i neřestmi. Tak například mají dva kytaristy, kteří ale většinu času drhnou tupé jednoduché rify a ke kapitole o sólech se v učebnici ještě nedostali. Většina skladeb byla vystavěna na základě toho nejjednodušího schématu, takže člověk přesně ví, kdy přijde refrén, kdy se do toho bicí opřou - prostě žádné překvapení. To nezmiňuji "orchestrální" kousky, které jsou opravdu jednoduchoučké a stejně se pouští ze samplů, i když by stačilo zaměstnat klávesáka. Nebudu ale jen hanit, pár písní mělo docela "koule" a vyskytla se i vtipná vložka, když měl bubeník jakési problémy s "krabicí" (nevyznám se ve zvukařských záležitostech :-)) a tak zpěvačka zaměstnala publikum za rozsáhlého máchání bubeníkova starým dobrým rozezpíváváním. Na závěr zazněla "Ravenheart", jediná skladba, kterou mám opravdu hodně rád... no, a zase jsme dostali kopačky.
V sále mezitím docela vystoupala teplota a tak jsem zamířil k občerstvení. Cestou vyběhla ze šaten jakási snědá černovlasá holčička s potetovanými pažemi - po chvíli jsem v ní poznal Mariangelu Demurtas, která určitě nemá ani ten metr a půl... na pódiu se mezitím připravovali rakouští SERENITY, náhrada za odpadnuvší ReVamp, sólový projekt Floor Jansen, která musela zrušit veškeré koncerty naplánované na nejblizší dobu kvůli syndromu vyhoření. Ne, že bych něco proti téhle kapele měl, ale přijdou mi jako jedni z mnoha - ničím příliš nevynikají a při naposlouchávání mě jejich tvorba za srdce nechytla. Zajímavý byl ale duet zpěváka Georga Neuhausera se zpěvačkou Clémentine Delauney (Whyzdom), podkreslený klavírním preludováním.
Prvním headlinerem večera byli známí a capella VAN CANTO, kteří objevili bílé místo na mapě možností, jak lze vyjádřit tvrdou hudbu. Apocalyptica to kdysi vzala přes cella, Van Canto se od nástrojů oprostili vyjma bicích úplně a vytvářejí skrz hlasivky kvintetu zpěváků osobitou tvorbu, která se klidně může měřit s "klasickými" kapelami. Člověku se až nechce věřit, co jsou lidské bytosti schopné vyloudit z hrdla - na tomhle poli drží primát především Stefan Schmidt, který vládne hlubokým "mručivým" hlasem, ale kromě toho umí i skvěle "kytarově" sólovat. Vypíchnul bych hlavně přehazování sól a potom tři zdařilé předělávky klasických hitů - "Wishmaster" od Nightwish, kde se hlavní pěvecké linky ujala půvabná Inga Scharf, "Master of Puppets" od Metallicy, na setlistu podaný jako "Muppets" a nesmrtelná klasika "Fear of the Dark" od Železné panny. I tady, stejně jako u Maidní verze, běhá člověku mráz po zádech, kůži prostupuje husina a zpěv se vlévá až do morku kostí...
Dámy a pánové - nastupuje TRISTANIA z chladného severu, jejíž srdce ale tepe v rytmu jižanské nátury. Ano, ta Tristania, jež stvořila několik zásadních desek ryzího gothic metalu. Ta Tristania, kterou před několika málo lety opustila většina členů. Ta Tristania, které po třech letech přešlapování a rekrutování nových hračů vydala desku "Rubicon", která původní tvorbu již skoro nepřipomíná - jde o směs rocku, metalu s vlivy elektroniky a popu - a tahle Tristania byla zlatým hřebem večera. Sálem se ozvala jakási elektronická hudba s hlasem prohnaným přes mašinky, která postupně přešla v singl z poslední desky, "Year of the Rat". Po pódiu skotačila Mary, vedle ní se vzpínal Kjetil Nordhus, který přispěl svou troškou do mlýna skrz čistý baryton; vedle nich s pokerovým výrazem ve tváři odehrávala své party Gyri Smørdal Losnegaard, která ale jinak působila sympaticky (a pak se tam ještě motali/seděli další tři, ale pochopte, tihle zaujali nejvíce). Tristania i přes poměrně krátké, hodinové vystoupení odehrála své největší hity, v klasické "Beyond the Veil" překvapila zpěvačka energickým zpěvem v klasické poloze. "The Wretched" a "The Shining Path" zase rozpohybovaly kotel a závěr večera obstarala "Exile" z poslední studiovky, krásná pěvecká etuda, která ovanula tenčíci se publikum příslibem, že budoucí podoba kapely může být vyváženou směsí staré a nové tváře. Hádejte, kdo po téhle třešničce dostal košem?
Ano ano, v závěru se obvykle píše celkové zhodnocení, tak tedy - i přes "škatulata, hejbejte se" šlo o vydařenou akci, která možná trošku utrpěla množstvím kapel; kvalita vítězí nad kvalitou a kdyby se ze soupisky vyškrtla taková Xandria, ostatní kapely by dostaly více prostoru. Trošku mě mrzí, že na Tristanii zůstala sotva polovina lidí a i tohle množství se s postupujícím časem zmenšovalo - celá akce totiž začala se skoro půlhodinovým skluzem a pak už se to veze... jestli se uskuteční druhý ročník, rozhodně půjdu zase. Přece jen bych ty ReVamp rád viděl.
