Britská parta položila základní kámen do základů své existence v roce 2005, od té doby stihla vydat dvě alba (která jsem neslyšel) a letos tedy do třetice všeho dobrého (a zlého?) oslovuje fanoušky mixem sedmdesátkového psychedelického rocku a zemitého doom metalu. Kořeny podobně znějící muziky vidím jednoznačně u BLACK SABBATH, ať se to kapele (a ostatním) líbí nebo ne. Jen si zkuste poslechnout jakoukoli skladbu z níže uvedených čtyř... uslyšíte brutálně zatěžkané potemnělé riffy, zle bručící baskytaru, střídmé (leč celku se podřizující) bicí, k tomu sem tam hammondky a dokonce mellotron; celý život jsem o existenci tohoto nástroje neměl potuchy a pak jej během jednoho týdne slyším na dvou nahrávkách... (tou první byla novinka TAAKE). Vedle úsporných a takřka minimalistických pasáží se tu a tam zjeví kytarové sólo, celkově ale všechny čtyři skladby působí spíše jako halucinogen než jako typický doom metal.
Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsem dosud nevěnoval pozornost vokálům. Správně, nevěnoval, ale nemusíte se bát, že by tahle podivná muzika byla ryze instrumentální. Pravda, délka instrumentálních pasáží je proti stylovým souputníkům výrazně delší, ale zpěv nechybí. THE WOUNDED KINGS mi v tomto směru připomínají jinou partu ze švédské stáje I Hate – RISE AND SHINE. Obě kapely spojuje záliba v sedmdesátých létech a také osoba za mikrofonem – ne tedy, že by v obou kapelách zpívala stejná žena, ale v obou případech jde o zpěv poměrně netypický, možná až těžko stravitelný. Sharie Neyland je prostě... jiná. Jiná, než většina metalových zpěvandulí. Žádné operní výšky, natož pokus o chroptění, ale přesto je její výraz velmi zajímavý, netradiční a svérázný. Jako kdyby si předtím, než přistoupila k mikrofonu, dala jointa a řádně přihnula z láhve (úsměv). Její hluboký hlas má ale cosi do sebe, jen je třeba si na něj zvyknout. A to není zrovna jednoduché.
Ostatně poslední větu předposledního souvětí a poslední větu (v obou případech minulého odstavce) lze s klidem napasovat na celý materiál, který určitě není na jeden poslech. Ani na dva...
Pochvalu zaslouží plný a dobře čitelný zvuk, obal pak potěší nihilisty a misantropy, protože kromě lebky a několika svící na něm nic jiného nenajdou.
Seznam skladeb:
Čas: 41:10
www.myspace.com/thewoundedkings2
www.ihate.se
Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsem dosud nevěnoval pozornost vokálům. Správně, nevěnoval, ale nemusíte se bát, že by tahle podivná muzika byla ryze instrumentální. Pravda, délka instrumentálních pasáží je proti stylovým souputníkům výrazně delší, ale zpěv nechybí. THE WOUNDED KINGS mi v tomto směru připomínají jinou partu ze švédské stáje I Hate – RISE AND SHINE. Obě kapely spojuje záliba v sedmdesátých létech a také osoba za mikrofonem – ne tedy, že by v obou kapelách zpívala stejná žena, ale v obou případech jde o zpěv poměrně netypický, možná až těžko stravitelný. Sharie Neyland je prostě... jiná. Jiná, než většina metalových zpěvandulí. Žádné operní výšky, natož pokus o chroptění, ale přesto je její výraz velmi zajímavý, netradiční a svérázný. Jako kdyby si předtím, než přistoupila k mikrofonu, dala jointa a řádně přihnula z láhve (úsměv). Její hluboký hlas má ale cosi do sebe, jen je třeba si na něj zvyknout. A to není zrovna jednoduché.
Ostatně poslední větu předposledního souvětí a poslední větu (v obou případech minulého odstavce) lze s klidem napasovat na celý materiál, který určitě není na jeden poslech. Ani na dva...
Pochvalu zaslouží plný a dobře čitelný zvuk, obal pak potěší nihilisty a misantropy, protože kromě lebky a několika svící na něm nic jiného nenajdou.
Seznam skladeb:
- The Cult of Souls
- Gates of Oblivion
- Return of the Sorcerer
- In The Chapel Of The Black Hand
Čas: 41:10
www.myspace.com/thewoundedkings2
www.ihate.se
