První kapelou večer byli sympatičtí CASEY JONES. Hned při prvním hrábnutí do strun se vprostřed Matrix klubu vytvořil zuřivý moshpit, do kterého se zapojovalo více a více lidí. Evidentně překvapená kapela rozbalila typický energický hardcore a lidi šíleli. Zpěvák Josh James i jeho spoluhráči si koncert plně užívali a sršeli nadšením. Moshpit neustal až do konce jejich půlhodinového setu, a Josh Praze uznale věnoval imaginární cenu "Best Circle Pit Award 2011". CASEY JONES zavítali do České Republiky vůbec poprvé, ale našlo se mnoho lidí, kteří znali jejich texty. I to pasovalo kapelu na jednu z nejlepších koncertů, co se prvních kapel týče.
Následovali deathcoroví NASTY. Jejich koncert skvěle rozjetou atmosféru večera poměrně přibrzdil, jelikož se svou tvorbou diametrálně liší od Casey Jones. Zpěvák se objevil s malou hiphopovou čepičkou, za kterou by se nemusel stydět ani Eminem. Zatímco otvírák kapely byl rychlý, energický hardcore, NASTY do nás pumpovali hluboký, houpavý deathcore. Na pomalou, drtivou smršť se žádný circle pit nekonal, zato se v kotli objevilo pár 'karatistů', kteří opravdu budili respekt. NASTY se nedočkali moc vlídného přijetí. I přesto, že následující kapely je vychvalovaly do nebes.
Třetí kapelou byli hardcoroví BANE. Musím hned na úvod říct, že to byla kapela která mě zaujala nejméně. Bezpáteřní hardcore s nepříliš barevným vokálem. Zpěvák Aaron využíval možnosti zpívat a pařit s fanoušky pod pódiem, a ti mu to opláceli nadšenými ovacemi. Mě ale BANE moc nezaujali a tak jsem se jen bavil pohledem na moshující kotel.
Po deváté hodině už pódium ovládli první headlineři večera, floridští EVERGREEN TERRACE. Přiběhla sympatická pětice chlapíků a začal můj zatím nejlepší klubový koncert. Kapela skvěle a hravě kombinuje výtečné melodické pasáže s čistým zpěvem kytaristy Craiga, a drtivý, syrový hardcore. Hrdinou večera se stal sympatický Josh James, který zahodil mikrofon od CASEY JONES a chopil se kytary u 'Evergreenů'. Zkušeně si pohrával s davem i zpěvák formace Andrew Carey. Kapela čerpala hlavně ze svých nejúspěšnějších desek "Wolfpack" a "Almost Home". Nemohly chybět pecky Where There Is Fire We Will Carry Gasoline, Mario Speedwagon, Enemy Sex nebo Almost Home. Nebyl to ale jen hudební um a kvalitní, chytlavé písně, které v mých očích udělaly koncert dokonalým. Panovala tak přátelská atmosféra, jako kdybyste seděli v putyce s partou svých nejlepších kamarádů. Kapela rozdávala úsměvy, bavila sebe i všechny v prvních řadách. Fanoušci to opláceli salty z podia, drsným moshem a bezchybným odříkáváním známých textů. Nejvíce se to projevilo při coveru profláklé písně Mad World od Tears For Fears (známá spíše od Garyho Julese), kde Andrew nechával zpívat kohokoliv, kdo na sebe upoutal jeho pozornost. Největší peklo ale nastalo při závěrečném hitu Chaney can't quite riff like Helmet's Page Hamilton. Po úvodních tónech mohl zpěvák Andrew odejít do zákulisí na kafe, protože text křičeli všichni v prvních třech řadách a na mikrofon jsme se vrhli jako slepice po flusu. Závěr této písně patřil opět fanouškům. Andrew nás všechny pozval na pódium, kde se kolem mikrofonu vytvořila lidská pyramida a řvali jsme refrén. Aby toho nebylo málo, Andrew na nás všechny skočil a párty dosáhla bodu lambda. Po koncertě se kapela zdržela na místě a přestože byli všichni mokří a unavení, věnovali fanouškům každou minutu. Sám jsem si od Craiga vyprosil trsátko. Dal mi ho s takovou ochotou, jako kdyby mi ho snad dlužil. Po koncertě jsme všechny mohli najít pobíhat po klubu, a dle očekávání, fotka nebo podpis nebyl problém. Ba i víc. Sám od sebe si se mnou začal Craig povídat jak se starým přítelem. Dokonce mi nabídl i z láhve Jim Beamu, kterou si s sebou nesl. Takto vstřícné chování kapely k fanouškům bylo opravdu velice příjemné a jen tak se nevidí. O to cennější toto setkání bylo. Koncert EVERGREEN TERRACE můžu s klidným srdcem označit za nejlepší klubový koncert, na kterém jsem byl.
Večer ale ještě nebyl u konce. Na svou show se připravovali headlineři UNEARTH. Na ně jsem před koncertem slyšel samé superlativy a tak jsem byl dost zvědavý. Proklatě vysoko nasazená laťka od Evergreen Terrace se ale bude velmi těžko překonávat. Velká škoda, že před hlavní kapelou večera mnoho lidí odešlo (zcela nepochopitelně). Nicméně stále na UNEARTH zůstalo dost pařby chtivých lidí. Kapelu podpořila hvězdná postava, a sice Justin Foley z Killswitch Engage. Ten tedy poháněl moderní technickou metalcore show s brutálním vokálem Trevora Phippse. Kotel vřel a spoustu lidí předvádělo své corové taneční prvky. Karatistické chvaty ale nejsou mnohými lidmi vítané. Bezohlednost takto "tančících" lidí je často bezmezná, což okusil i jeden z pařících. Několikrát jsem si už říkal, že někdo od nich dostat rukou do hlavy, nedopadne dobře. Chlapík asi do hlavy dostal, skácel se na zem a bylo po něm. Ve čtyřech jsme ho odnesli na lavičku, vytáhli zapadnutý jazyk a čekali až se probere k životu. Naštěstí se tak stalo a vše dopadlo dobře. V takových chvílích ale člověku řádně zatrne. UNEARTH jako poslední kapela předvedli kvalitní, líbivou show (užili si ji i členové Evergeen Terrace), a i po jejím konci se na pódium vydali fanoušci pro trofeje a přátelský pokec. Žel, UNEARTH mě nebavili tolik jako jejich floridští kolegové, nicméně předvedený moderní technický metalcore v čele s písněmi Zimbie Autopilot, My Will Be Done nebo Giles měl prostě grády.
Původně jsem na Hell on Earth neměl vůbec vyrazit, a kdybych tak neudělal, o hodně bych přišel. Skvělé koncerty kapel Casey Jones, Evergreen Terrace a Unearth, doplněné omáčkou Bane a Nasty, vytvořily skvělý čtvrteční večer. Důležitý faktor sehrál i zmíněný přátelský přístup všech kapel. Myslím, že takto by měl vypadat každý klubový koncert. Kapely by měly udržovat kontakt s lidmi i mimo stage. Nelze nezmínit vzájemné chválení se kapel navzájem (zejména Nasty), což poukazovalo na fakt, že v průbehu turné musela vzniknout pevná přátelství. Všichni také vyjádřili úžas nad tím, v jak krásném městě v tento večer hráli. Z Matrixu jsem odcházel nadšen a plný nových zážitků.
Následovali deathcoroví NASTY. Jejich koncert skvěle rozjetou atmosféru večera poměrně přibrzdil, jelikož se svou tvorbou diametrálně liší od Casey Jones. Zpěvák se objevil s malou hiphopovou čepičkou, za kterou by se nemusel stydět ani Eminem. Zatímco otvírák kapely byl rychlý, energický hardcore, NASTY do nás pumpovali hluboký, houpavý deathcore. Na pomalou, drtivou smršť se žádný circle pit nekonal, zato se v kotli objevilo pár 'karatistů', kteří opravdu budili respekt. NASTY se nedočkali moc vlídného přijetí. I přesto, že následující kapely je vychvalovaly do nebes.
Třetí kapelou byli hardcoroví BANE. Musím hned na úvod říct, že to byla kapela která mě zaujala nejméně. Bezpáteřní hardcore s nepříliš barevným vokálem. Zpěvák Aaron využíval možnosti zpívat a pařit s fanoušky pod pódiem, a ti mu to opláceli nadšenými ovacemi. Mě ale BANE moc nezaujali a tak jsem se jen bavil pohledem na moshující kotel.
Po deváté hodině už pódium ovládli první headlineři večera, floridští EVERGREEN TERRACE. Přiběhla sympatická pětice chlapíků a začal můj zatím nejlepší klubový koncert. Kapela skvěle a hravě kombinuje výtečné melodické pasáže s čistým zpěvem kytaristy Craiga, a drtivý, syrový hardcore. Hrdinou večera se stal sympatický Josh James, který zahodil mikrofon od CASEY JONES a chopil se kytary u 'Evergreenů'. Zkušeně si pohrával s davem i zpěvák formace Andrew Carey. Kapela čerpala hlavně ze svých nejúspěšnějších desek "Wolfpack" a "Almost Home". Nemohly chybět pecky Where There Is Fire We Will Carry Gasoline, Mario Speedwagon, Enemy Sex nebo Almost Home. Nebyl to ale jen hudební um a kvalitní, chytlavé písně, které v mých očích udělaly koncert dokonalým. Panovala tak přátelská atmosféra, jako kdybyste seděli v putyce s partou svých nejlepších kamarádů. Kapela rozdávala úsměvy, bavila sebe i všechny v prvních řadách. Fanoušci to opláceli salty z podia, drsným moshem a bezchybným odříkáváním známých textů. Nejvíce se to projevilo při coveru profláklé písně Mad World od Tears For Fears (známá spíše od Garyho Julese), kde Andrew nechával zpívat kohokoliv, kdo na sebe upoutal jeho pozornost. Největší peklo ale nastalo při závěrečném hitu Chaney can't quite riff like Helmet's Page Hamilton. Po úvodních tónech mohl zpěvák Andrew odejít do zákulisí na kafe, protože text křičeli všichni v prvních třech řadách a na mikrofon jsme se vrhli jako slepice po flusu. Závěr této písně patřil opět fanouškům. Andrew nás všechny pozval na pódium, kde se kolem mikrofonu vytvořila lidská pyramida a řvali jsme refrén. Aby toho nebylo málo, Andrew na nás všechny skočil a párty dosáhla bodu lambda. Po koncertě se kapela zdržela na místě a přestože byli všichni mokří a unavení, věnovali fanouškům každou minutu. Sám jsem si od Craiga vyprosil trsátko. Dal mi ho s takovou ochotou, jako kdyby mi ho snad dlužil. Po koncertě jsme všechny mohli najít pobíhat po klubu, a dle očekávání, fotka nebo podpis nebyl problém. Ba i víc. Sám od sebe si se mnou začal Craig povídat jak se starým přítelem. Dokonce mi nabídl i z láhve Jim Beamu, kterou si s sebou nesl. Takto vstřícné chování kapely k fanouškům bylo opravdu velice příjemné a jen tak se nevidí. O to cennější toto setkání bylo. Koncert EVERGREEN TERRACE můžu s klidným srdcem označit za nejlepší klubový koncert, na kterém jsem byl.
Večer ale ještě nebyl u konce. Na svou show se připravovali headlineři UNEARTH. Na ně jsem před koncertem slyšel samé superlativy a tak jsem byl dost zvědavý. Proklatě vysoko nasazená laťka od Evergreen Terrace se ale bude velmi těžko překonávat. Velká škoda, že před hlavní kapelou večera mnoho lidí odešlo (zcela nepochopitelně). Nicméně stále na UNEARTH zůstalo dost pařby chtivých lidí. Kapelu podpořila hvězdná postava, a sice Justin Foley z Killswitch Engage. Ten tedy poháněl moderní technickou metalcore show s brutálním vokálem Trevora Phippse. Kotel vřel a spoustu lidí předvádělo své corové taneční prvky. Karatistické chvaty ale nejsou mnohými lidmi vítané. Bezohlednost takto "tančících" lidí je často bezmezná, což okusil i jeden z pařících. Několikrát jsem si už říkal, že někdo od nich dostat rukou do hlavy, nedopadne dobře. Chlapík asi do hlavy dostal, skácel se na zem a bylo po něm. Ve čtyřech jsme ho odnesli na lavičku, vytáhli zapadnutý jazyk a čekali až se probere k životu. Naštěstí se tak stalo a vše dopadlo dobře. V takových chvílích ale člověku řádně zatrne. UNEARTH jako poslední kapela předvedli kvalitní, líbivou show (užili si ji i členové Evergeen Terrace), a i po jejím konci se na pódium vydali fanoušci pro trofeje a přátelský pokec. Žel, UNEARTH mě nebavili tolik jako jejich floridští kolegové, nicméně předvedený moderní technický metalcore v čele s písněmi Zimbie Autopilot, My Will Be Done nebo Giles měl prostě grády.
Původně jsem na Hell on Earth neměl vůbec vyrazit, a kdybych tak neudělal, o hodně bych přišel. Skvělé koncerty kapel Casey Jones, Evergreen Terrace a Unearth, doplněné omáčkou Bane a Nasty, vytvořily skvělý čtvrteční večer. Důležitý faktor sehrál i zmíněný přátelský přístup všech kapel. Myslím, že takto by měl vypadat každý klubový koncert. Kapely by měly udržovat kontakt s lidmi i mimo stage. Nelze nezmínit vzájemné chválení se kapel navzájem (zejména Nasty), což poukazovalo na fakt, že v průbehu turné musela vzniknout pevná přátelství. Všichni také vyjádřili úžas nad tím, v jak krásném městě v tento večer hráli. Z Matrixu jsem odcházel nadšen a plný nových zážitků.
