Nastal poslední den vizovického maratónu! Člověk se ani nenadál a už ho od konce dělilo jen pár kapel, načež se všichni rozprchnou do svých měst a zbudou jen vzpomínky. K probuzení nám zahrála česko-ruská kapela z Prahy, DYMYTRY. Jejich psy-core, podpořený děsivým vzhledem masek predátorů od Národního divadla, se od loňska zvládl posunout z malého pódia na velkou stage a ještě i v tuto ranní hodinu přilákat spoustu fanoušků. Davu dokonce nijak viditelně nevadilo, když je zpěvák několikrát nazval sračkami. I když podle mého soudu toto označení zní o něco hůře než tradičně všemi propírané fuck. Ale proti gustu… Možná stojí za to podotknout, že za rok 2010 tato parta opravdu urazila dlouhou cestu. Vydala úspěšné album Neser! a vyhrála soutěž Wacken Metal Battle a zahrála na světoznámém festivalu v německém Wackenu. (Niviat)
Tak, Země se ještě jednou otočila okolo své osy a Moravu zalil proud slunečních paprsků, kterým v cestě nestály žádné mraky - a proto byl poslední den festivalu, stejně jako den předchozí, podobný obřímu grilu, nastavenému na pomalé opékání. Člověk si říká, že čím je starší, tím méně jsou pro něj čtyřdenní hudební maratony; při prvním ročníku před třemi lety jsme byli nabití energií i po příjezdu domů, letos na nás padala únava už od druhého dne a proto si poslední čtvrtina MoRu vybrala svou daň a my se zastavili jen na několik osvědčených kapel. (Tomáš)
Tou první z nich byli dánští MERCENARY, toho času po přerodu, kdy byli z kapely vyhozeni bubeník (ten byl nahrazen), klávesák a zpěvák "čistých" melodických linek - ti nahrazeni nebyli a vidím to jako veliký krok zpět, ostatně ani nové album "Metamorphosis", ze kterého kapela složila polovinu setlistu, mi moc nesedí. Jak jsem se na Dány těšil, o to větší pak bylo zklámání, když se na mě z pódia hrnul zvuk, kde klávesy byly nasamplovány a čistý zpěv byl docela strašný... když si člověk navíc připočítá čas, ve který Mercenary své představení rozbalili, vyjde mu po jednoduchém počítání podpruměrná podívaná, ze které jsem se radši odešel občerstvit mimo areál. (Tomáš)
Vedro a dlouhé trvání festivalu ničilo nejednoho účastníka proto jsem doslova zazdila vystoupení českých TÖRR a švédských STEELWING. Na sluníčko jsem se odvážila až při dánských melodic death metalových MERCENARY, kteří občas do své hudby zamíchají prvky power metalu (v dřívější době můžeme najít i prvky thrash metalu). Tento mix rozhodně přidává vystoupení na živosti a dynamice. Ovšem kruté sluneční paprsky si i zde vybraly daň v podobě mnohem menšího hloučku posluchačů. (Niviat)
Po britských EVILE přišla na řadu mnou očekávaná ruská ARKONA hrající pagan metal obohacený o tradiční nástroje. Texty čerpají z ruského folklóru a slovanské mytologie, která je okořeněna neuvěřitelným growlem v podání Mashi „Scream“ a je doplněn čistým, chvílemi až hýkavým zpěvem. Já se pekla na tribuně a bylo mi ještě větší vedro při pohledu na oděv muzikantů. Opravdu obdivuji, že dokázali toto vystoupení dohrát do konce. Zpěvačka občas zpívala falešně a v jejím projevu byla kolikrát dominantnější její komunikace s publikem a překrásná kožišina přes rameno doplňující oděv. Avšak fanoušci si jistě přišli na své, nemohla chybět hitovka „Slavsia Rus´!“ a vystoupení podle mě okořenila také skvěle zvládnutá hra na flétnu. (Niviat)
Аркона, u nás známá v latince jako ARKONA, se svezla na vzedmuté vlně folk-metalové popularity, ale narozdíl od jiných nešla cestou severských bojovníků a bohů, ale vzala to pěkně od podlahy, resp. od původu - jejich texty se dotýkají slovanské mytologie a hodně dělá i to, že zpěv je v libozvučné melodické ruštině. Po intru na pódium přihopsala Máša, oděná do černého, s typickou liškou kolem krku a rozpoutala peklo, na které by byli chvílemi krátcí i hoši (a dámy) ze čtvrteční Pagan Alliance - poskakovala, máchala hlavou, řvala, zpívala, tu growlingem, tu chvíli melodicky, občas si zabouchala na kožený "buben"... o hodinu později si na chvíli dala pauzu a po okamžiku člověku došlo, že je vlastně po vystoupení Arkony. Vlastně jsem do chvíle, než hudebníci vyběhli na pódium, od Arkony nikdy nic neslyšel, loni na plzeňském Metalfestu jsem je propásl, čehož po tomhle vystoupení docela lituji, opravdu šlo o jedno z nejlepších na letošním Masters. Prý se v naší zemi ukazují poměrně často, tak až budou mít opět cestu kolem, rád zavítám :-). (Tomáš)
Po sobotních Visions of Atlantis byla na programu další záležitost z podobné žánrové oblasti - DELAIN. Jak už je v Holandsku zvykem, i oni původně začínali spíše jako all-star projekt, kterého se účastnili mj. Marco Hietala (baskytara a zpěv), Ariën Van Weesenbeek (bicí) nebo staré známé tváře ženské strany metalu, Sharon den Adel a Liv Kristine. První album "Lucidity" mělo poměrně veliký úspěch a tak se projekt přetavil v kapelu a po vydání druhé desky, "April Rain", začala kapela pravidelně koncertovat a nevyhnuli se ani naší zemi, kam zavítali jako předskokani Sonaty Arcticy v roce 2009. Člověk od tohoto typu hudby očekává hodně klávesového šmrdlání a popového hlasu, ale v případě Delain platí tohle na deskách jen částečně a naživo skoro vůbec - klávesy se ztrácely v oparu ostrých kytar a bicích a ač se budu asi opakovat, opět šlo o jedno z nejlepších vystoupení letošního ročníku Masters. Skladby jako "Frozen", "Stay Forever" nebo "Virtue and Vice" byly v opepřenější verzi výborné, jen ty písně, ve kterých hostuje Marco, ztrácely trošku šťávu, především "Control the Storm". (Tomáš)
Jistou náhradou neúčinkující Sirenie mohla být nizozemská kapela DELAIN založená bývalým klávesákem skupiny Within Temptation. Ženský zpěv všeobecně nějak moc nevyhledávám, proto jsem se odebrala do ústranní čekat na další program. Půl šesté večer, pozvolna se ochlazuje (NE!) a v očekávání jsou němečtí industrial metaloví OOMPH!. Oproti mému minulému „setkání“ s touto bandou shodil zpěvák Dero Goi své tradiční bodlinky a outfit doplnili působivé černo bílé obleky. Ani jím nedokázal otřást pád na zem a suverénně pokračoval ve svém energickém a strhujícím vystoupení. To už nám však do konce zbývaly pouhopouhé tři kapely. (Niviat)
Po hopsavých Němcích vložili na posluchače nálož američtí thrash metaloví OVERKILL. Nekamenujte mě, ale thrash nepatří mezi mé oblíbené žánry, proto jsem odešla ulevit nohám před vystoupením mé odvěké srdcovky. Každý má jistě kapelu, na které začínal a která se mu vryla do srdce, pro mě jsou tímto vetknutým oštěpem němečtí power speed metaloví HELLOWEEN. Nakonec se však z mé strany konalo jedno velké zklamání, zvuk nevyvážený a Andi Deris mi chvíli připomínal lokomotivu bez páry. Upovídané pasáže o ničem a kolikrát až uši trhající výšky, takto jsem si svůj první koncert dýní nepředstavovala. Při odchodu jsem si vzpomněla na skvělé vystoupení ex-zpěváka Kiskeho, který byl vyhozen pro neshody. Loni vystoupil s Unisonic a to opravdu mělo šťávu a pro mě neopakovatelnou atmosféru. Zde se však ukázalo, že i velká hvězda se občas utne. (Niviat)
Ach můj Bože, nevyjevuj mi
kam hříšníci odcházejí
Ach Bože můj, neukazuj mi
buď milosrdný, ušetři mě
"Where the Sinners Go", Helloween
Nachýlil se večer... obloha potemněla... a vzduch prořízly dýně - a pro mě to znamenalo druhé zklámání dne - HELLOWEEN. Dobře, pochopím, že zvukařovi ujela ruka, pochopím, že Andi Deris nemá svůj den a hlasivky ho neposlouchají tak, jak by měly... ale k čemu proboha to okecávání a vykecávání? O tom přeci rockové koncerty nejsou a ani pozice headlinera neopravňuje skupinu k něčemu takovému - na takovéhle akce se lidé přicházejí vyblbnout, nabít se energií, upustit páru, no škoda slov. Strašné bylo i sólo na kytaru, kakofonie zvuků slitá do jedné koule, ale to přičítám na triko zvukařovi. Další mínus byl setlist - Helloween jsou přesně prototypem kapely, která má pár vynikajících a spoustu dobrých desek, ale stále těží jen z těch vynikajících - ano, mluvím o dvojici strážců, kteří tvoří léta minimálně polovinu setlistu, zatímco ta druhá se většinou skládá ze 2-3 nových skladeb (k čemu pak vydávat nové desky?) a většinou nějaké té "medley". Abych pravdu řekl, byl jsem z tohohle vystoupení tak otrávený, že jsem to v polovině zalomil a nepočkal jsem ani na mojí oblíbenou "I Want Out", kterou prý Andi dokázal zprznit neustálým opákováním refrénu... (Tomáš)
Pro některé MoR skončil posledními tóny Helloween, někteří si však ještě před poslední nocí ve spacáku s všelijakou havětí zaskotačili na TŘI SESTRY hrající punk pub rock kořeněný prazvláštním zpěvem frontmana Lou Fanánka Hagena. (Niviat)
A máme tu konec! Nostalgicky balíme stany a chystáme se zpět do všedních životů. V hlavě nám stále ještě zní písně předešlých dnů a máme hřejivý pocit, že se vracíme celí a se vším, co jsme si sebou dovezli. Tíží nás maximálně myšlenka, kdo asi bude na tom jubilejním desátém ročníku a pojedeme vůbec? (Niviat)
Tak. Devátý ročník Masters of Rock zapsán na stránky historie a člověk vyhlíží příští, jubilejní ročník; jak se říká, má se hledět vpřed, do budoucna, ale letošní MoR byl po loňské slabé sestavě příjemným vzpružením a díky Twisted Sister pořadatelé dokázali, že dokáží přivézt i opravdou mezinárodní hvězdu. Třeba jednou dojde i na ty Iron Maiden, které by si Daron přál a které prý leží ještě v možnostech areálu i financí. Tak třeba na tom desátém ročníku potkáte Eddieho... (Tomáš)
Tak, Země se ještě jednou otočila okolo své osy a Moravu zalil proud slunečních paprsků, kterým v cestě nestály žádné mraky - a proto byl poslední den festivalu, stejně jako den předchozí, podobný obřímu grilu, nastavenému na pomalé opékání. Člověk si říká, že čím je starší, tím méně jsou pro něj čtyřdenní hudební maratony; při prvním ročníku před třemi lety jsme byli nabití energií i po příjezdu domů, letos na nás padala únava už od druhého dne a proto si poslední čtvrtina MoRu vybrala svou daň a my se zastavili jen na několik osvědčených kapel. (Tomáš)
Tou první z nich byli dánští MERCENARY, toho času po přerodu, kdy byli z kapely vyhozeni bubeník (ten byl nahrazen), klávesák a zpěvák "čistých" melodických linek - ti nahrazeni nebyli a vidím to jako veliký krok zpět, ostatně ani nové album "Metamorphosis", ze kterého kapela složila polovinu setlistu, mi moc nesedí. Jak jsem se na Dány těšil, o to větší pak bylo zklámání, když se na mě z pódia hrnul zvuk, kde klávesy byly nasamplovány a čistý zpěv byl docela strašný... když si člověk navíc připočítá čas, ve který Mercenary své představení rozbalili, vyjde mu po jednoduchém počítání podpruměrná podívaná, ze které jsem se radši odešel občerstvit mimo areál. (Tomáš)
Vedro a dlouhé trvání festivalu ničilo nejednoho účastníka proto jsem doslova zazdila vystoupení českých TÖRR a švédských STEELWING. Na sluníčko jsem se odvážila až při dánských melodic death metalových MERCENARY, kteří občas do své hudby zamíchají prvky power metalu (v dřívější době můžeme najít i prvky thrash metalu). Tento mix rozhodně přidává vystoupení na živosti a dynamice. Ovšem kruté sluneční paprsky si i zde vybraly daň v podobě mnohem menšího hloučku posluchačů. (Niviat)
Po britských EVILE přišla na řadu mnou očekávaná ruská ARKONA hrající pagan metal obohacený o tradiční nástroje. Texty čerpají z ruského folklóru a slovanské mytologie, která je okořeněna neuvěřitelným growlem v podání Mashi „Scream“ a je doplněn čistým, chvílemi až hýkavým zpěvem. Já se pekla na tribuně a bylo mi ještě větší vedro při pohledu na oděv muzikantů. Opravdu obdivuji, že dokázali toto vystoupení dohrát do konce. Zpěvačka občas zpívala falešně a v jejím projevu byla kolikrát dominantnější její komunikace s publikem a překrásná kožišina přes rameno doplňující oděv. Avšak fanoušci si jistě přišli na své, nemohla chybět hitovka „Slavsia Rus´!“ a vystoupení podle mě okořenila také skvěle zvládnutá hra na flétnu. (Niviat)
Аркона, u nás známá v latince jako ARKONA, se svezla na vzedmuté vlně folk-metalové popularity, ale narozdíl od jiných nešla cestou severských bojovníků a bohů, ale vzala to pěkně od podlahy, resp. od původu - jejich texty se dotýkají slovanské mytologie a hodně dělá i to, že zpěv je v libozvučné melodické ruštině. Po intru na pódium přihopsala Máša, oděná do černého, s typickou liškou kolem krku a rozpoutala peklo, na které by byli chvílemi krátcí i hoši (a dámy) ze čtvrteční Pagan Alliance - poskakovala, máchala hlavou, řvala, zpívala, tu growlingem, tu chvíli melodicky, občas si zabouchala na kožený "buben"... o hodinu později si na chvíli dala pauzu a po okamžiku člověku došlo, že je vlastně po vystoupení Arkony. Vlastně jsem do chvíle, než hudebníci vyběhli na pódium, od Arkony nikdy nic neslyšel, loni na plzeňském Metalfestu jsem je propásl, čehož po tomhle vystoupení docela lituji, opravdu šlo o jedno z nejlepších na letošním Masters. Prý se v naší zemi ukazují poměrně často, tak až budou mít opět cestu kolem, rád zavítám :-). (Tomáš)
Po sobotních Visions of Atlantis byla na programu další záležitost z podobné žánrové oblasti - DELAIN. Jak už je v Holandsku zvykem, i oni původně začínali spíše jako all-star projekt, kterého se účastnili mj. Marco Hietala (baskytara a zpěv), Ariën Van Weesenbeek (bicí) nebo staré známé tváře ženské strany metalu, Sharon den Adel a Liv Kristine. První album "Lucidity" mělo poměrně veliký úspěch a tak se projekt přetavil v kapelu a po vydání druhé desky, "April Rain", začala kapela pravidelně koncertovat a nevyhnuli se ani naší zemi, kam zavítali jako předskokani Sonaty Arcticy v roce 2009. Člověk od tohoto typu hudby očekává hodně klávesového šmrdlání a popového hlasu, ale v případě Delain platí tohle na deskách jen částečně a naživo skoro vůbec - klávesy se ztrácely v oparu ostrých kytar a bicích a ač se budu asi opakovat, opět šlo o jedno z nejlepších vystoupení letošního ročníku Masters. Skladby jako "Frozen", "Stay Forever" nebo "Virtue and Vice" byly v opepřenější verzi výborné, jen ty písně, ve kterých hostuje Marco, ztrácely trošku šťávu, především "Control the Storm". (Tomáš)
Jistou náhradou neúčinkující Sirenie mohla být nizozemská kapela DELAIN založená bývalým klávesákem skupiny Within Temptation. Ženský zpěv všeobecně nějak moc nevyhledávám, proto jsem se odebrala do ústranní čekat na další program. Půl šesté večer, pozvolna se ochlazuje (NE!) a v očekávání jsou němečtí industrial metaloví OOMPH!. Oproti mému minulému „setkání“ s touto bandou shodil zpěvák Dero Goi své tradiční bodlinky a outfit doplnili působivé černo bílé obleky. Ani jím nedokázal otřást pád na zem a suverénně pokračoval ve svém energickém a strhujícím vystoupení. To už nám však do konce zbývaly pouhopouhé tři kapely. (Niviat)
Po hopsavých Němcích vložili na posluchače nálož američtí thrash metaloví OVERKILL. Nekamenujte mě, ale thrash nepatří mezi mé oblíbené žánry, proto jsem odešla ulevit nohám před vystoupením mé odvěké srdcovky. Každý má jistě kapelu, na které začínal a která se mu vryla do srdce, pro mě jsou tímto vetknutým oštěpem němečtí power speed metaloví HELLOWEEN. Nakonec se však z mé strany konalo jedno velké zklamání, zvuk nevyvážený a Andi Deris mi chvíli připomínal lokomotivu bez páry. Upovídané pasáže o ničem a kolikrát až uši trhající výšky, takto jsem si svůj první koncert dýní nepředstavovala. Při odchodu jsem si vzpomněla na skvělé vystoupení ex-zpěváka Kiskeho, který byl vyhozen pro neshody. Loni vystoupil s Unisonic a to opravdu mělo šťávu a pro mě neopakovatelnou atmosféru. Zde se však ukázalo, že i velká hvězda se občas utne. (Niviat)
Ach můj Bože, nevyjevuj mi
kam hříšníci odcházejí
Ach Bože můj, neukazuj mi
buď milosrdný, ušetři mě
"Where the Sinners Go", Helloween
Nachýlil se večer... obloha potemněla... a vzduch prořízly dýně - a pro mě to znamenalo druhé zklámání dne - HELLOWEEN. Dobře, pochopím, že zvukařovi ujela ruka, pochopím, že Andi Deris nemá svůj den a hlasivky ho neposlouchají tak, jak by měly... ale k čemu proboha to okecávání a vykecávání? O tom přeci rockové koncerty nejsou a ani pozice headlinera neopravňuje skupinu k něčemu takovému - na takovéhle akce se lidé přicházejí vyblbnout, nabít se energií, upustit páru, no škoda slov. Strašné bylo i sólo na kytaru, kakofonie zvuků slitá do jedné koule, ale to přičítám na triko zvukařovi. Další mínus byl setlist - Helloween jsou přesně prototypem kapely, která má pár vynikajících a spoustu dobrých desek, ale stále těží jen z těch vynikajících - ano, mluvím o dvojici strážců, kteří tvoří léta minimálně polovinu setlistu, zatímco ta druhá se většinou skládá ze 2-3 nových skladeb (k čemu pak vydávat nové desky?) a většinou nějaké té "medley". Abych pravdu řekl, byl jsem z tohohle vystoupení tak otrávený, že jsem to v polovině zalomil a nepočkal jsem ani na mojí oblíbenou "I Want Out", kterou prý Andi dokázal zprznit neustálým opákováním refrénu... (Tomáš)
Pro některé MoR skončil posledními tóny Helloween, někteří si však ještě před poslední nocí ve spacáku s všelijakou havětí zaskotačili na TŘI SESTRY hrající punk pub rock kořeněný prazvláštním zpěvem frontmana Lou Fanánka Hagena. (Niviat)
A máme tu konec! Nostalgicky balíme stany a chystáme se zpět do všedních životů. V hlavě nám stále ještě zní písně předešlých dnů a máme hřejivý pocit, že se vracíme celí a se vším, co jsme si sebou dovezli. Tíží nás maximálně myšlenka, kdo asi bude na tom jubilejním desátém ročníku a pojedeme vůbec? (Niviat)
Tak. Devátý ročník Masters of Rock zapsán na stránky historie a člověk vyhlíží příští, jubilejní ročník; jak se říká, má se hledět vpřed, do budoucna, ale letošní MoR byl po loňské slabé sestavě příjemným vzpružením a díky Twisted Sister pořadatelé dokázali, že dokáží přivézt i opravdou mezinárodní hvězdu. Třeba jednou dojde i na ty Iron Maiden, které by si Daron přál a které prý leží ještě v možnostech areálu i financí. Tak třeba na tom desátém ročníku potkáte Eddieho... (Tomáš)
