SYMFONIA – In Paradisum

Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, praví známé pořekadlo. Další zas říká, že výjimka potvrzuje pravidlo. V hudební osobnosti Tima Tolkkiho se obě lidové moudrosti pojí, míchají a výsledkem je už třetí Tolkkiho kapela, která se od předchozích dvou (Stratovarius a Revolution Renaissance) liší v podstatě jen kosmetickými změnami - i ta lilie ve znaku tu je. Tentokrát si Timo vzal k srdci poučku, že známá jména vydělávají a do Symfonie angažoval přední tváře power metalové scény - tenhle chladný kalkul v podstatě potvrdil i v rozhovoru. Jak dopadl debut skupiny, která je mnohými považována za all star projekt odpadlíků od slavných kapel?

Pro začátek by se slušelo představit jednotlivé členy kapely. Zpěvákem se stal známý brazilský matador Andre Matos, který má (ne)štěstí, že u žádné kapely nevydržel déle, než tři studiová alba, ať už jde o začátky ve Viperu, angažmá v Angře nebo vlastní sólový projekt, který ale podle posledních zpráv rozhodně neuložil k ledu. Jeho výškařský projev je dost charakteristický a nezaměnitelný i kvůli exhibicím, které občas předvede. Kytary se samozřejmě ujal Tolkki, jehož rukopis je už za léta, kdy působí na scéně, dost známý a také třímá skladatelské otěže, o které se občas podělí s Matosem. Pro basové dunění byl angažován bývalý Tolkkiho spoluhráč ze Stratovarius, toho času odpadlík od Evergrey, Jari Kainulainen, klapkohraní zase připadlo Mikku Härkinovi, známému především pro působení v Sonatě Arctice nebo v nedávném projektu Cain's Offering. Trošku smutnou kapitolou je Uli Kusch, který se Symfonií nahrál debut - pak následovalo vleklé zranění ruky, které před několika dny vyústilo v odchod Kuschiho z kapely a bicích se tak ujal Alex Landenburg.

Deska "In Paradisum" obsahuje všechny ingredience z Tolkkiho kuchyně namícháné ve správném poměru, navíc lehce okořeněné brazilskou teatrálností. Typické klávesové a kytarové jízdy, kombinace cemballa s hutným elektrickým overdrivem šmrncuté tu a tam sbory a sólováním. Ano, když si člověk odmyslí tu hvězdnou sestavu, možná by ani nepoznal, že nejde o další řadovku Stratovarius (kteří se mimochodem svým posledním dílem od své typické tvorby poměrně vzdálili), ale přeci jen, pár odlišností tu najdeme. Zásadním je odlišně pojatý Matosův zpěv, ten má totiž větší hlasový rozsah než Kotipelto a dokáže svůj projev zabarvit do nejrůznějších odstínů, od jemně baladických popěvků po hrubě znějící, který zde bohužel moc neuplatňuje. Možná bych vytknul i klávesová sóla, která nejedou podle standardní kuchařky, ale dokážou posluchače překvapit - především v úvodní "Fields of Avalon". Tolkkiho práce s kytarou je řemeslně dobře odvedená práce a bicí jsou v rámci žánru co do kompozice v průměru.

Samostatnou kapitolou je pojetí jednotlivých skladeb. Jde o typický power metal, ať už mluvíme o "Fields of Avalon", ," Walk In Neon", kde Matos dost potrápil hlasivky nebo dvojici "Forevermore" a "Pilgrim Road", kde slyším vliv Matosových skladatelských postupů (riff druhé jmenované mi hodně vzdáleně přípomíná klávesy v předělávce Garyho Moora "Over the Hills and Far Away" od Nightwish). "Alayna" obsahuje špetku progresivních postupů s krásnými vyhrávkami na španělce, naopak titulní píseň je tím, čemu se říká epická skladba - majestátní sbory v úvodu podpořené syntezátorovými smyčci, pomalá gradace a jakási depresivní mezihra s mluvenými pasážemi, které mi přípomínají zpovědi dětí z brazilských slumů (ale to je určitě jen můj dojem). Tahle skladba je pro mě spolu s hymnickou "Come by the Hills" vrcholem alba a byl bych rád, kdyby ji hráli i na nadcházejícím turné. A nechybí ani sladkobolná balada "Don't Let Me Go", která je na můj vkus příliš přeslazená. Zvuk je vynikající, žádný nástroj není upozaděn, jen zpěvákův hlas mi přijde místy unavený. Celkově jde o nadprůměrnou desku, která neurazí, ale bohužel ani příliš nepřekvapí.

Seznam skladeb:

Čas: 55:24

www.symfonia.fi