Před koncertem jsem se z nostalgie zastavil v malebné rockové hospůdce o čtyřech stolech zvané Woodstock, kde jsem se zakecal se svým krajanem z podhůří Šumavy a byť byl třikrát starší než já, byla to fajnová rozprava. Proto jsem taky nestihl začátek koncertu, o který jsem – jelikož jsem ani neměl v plánu psát tenhle report – nijak extra nestál.
Do nedaleké Folimanky jsem dorazil přesně, když dohrála první kapela, takže jsem si akorát stačil dojít pro pivo. Tamní monopolní struktury způsobily, že jste získali desítku gambáč za pětatřicet korun a ještě jste u toho museli poslouchat dámu, která měla výčep na starosti a nezapomněla s rukama v kapsách své pingly při každém novém kelímku poučovat, že už se blíží risce a aby mysleli na to, že tam přece přišli vydělat nějakou tu škváru. Při tý nestoudně vysoký ceně by si přitom z každýho sudu odnesli 100 procent a ani by nemuseli točit podmíráky. Zavzpomínal jsem na Woodstock a svijanský máz za krásných a lidových pětadvacet.
Na druhou stranu musím pochválit kluky z ochranky, kteří sice nezvykle poctivě hlídali náramky, ale na druhou stranu byli slušní a neobtěžovali zbytečným osaháváním. Taky když jsem se omylem vyskytl ve VIP zóně, mě nikdo sprostě nevykopl, ale v naprosté slušnosti upozornil, že já VIP nejsem (samozřejmě jen barvou náramku). Třeba gorily z Edenu by si z nich mohly vzít příklad, až příště budou chlapům strkat nenasytné pařáty do slipů.
Nezjistil jsem, která kapela hrála jako první, nicméně druzí se na pódiu ozdobeném skoro až pohádkovými rekvizitami objevili ENSIFERUM. Jedna z trojice kapel, které mi před lety prošly (a někdy i opakovaně procházely) rukama a které dnes nejsem skoro schopen vzájemně rozlišit: Ensiferum, Turisas a Korpiklaani. Všechny je spojuje jakýsi folk s příchutí diska. Takoví Finntroll si jedou dejme tomu black a vynalézavě a poměrně citlivě do něj komponují spíše folklórní než folkové vlivy. Zmíněná trojice hraje prostě takovou hopsačku za využití harmonik a kdovíčeho. Pravda je, že se to na koncerty docela hodí, protože s jednoduchými rytmickými songy a tématikou á la Kabát dokáží nažhavit většinu publika. Přesně tak tomu bylo i v případě Ensiferum, kteří mě hudbou ani trochu neoslovili, ale zato byli sympatičtí a vytvořili přátelskou atmosféru. K jejich škodě měli poměrně špatně nazvučeno, takže jejich výkonu jasně dominoval zpěv a bicí – byť Janne Parviainen za nimi se skutečně činil.
CHILDREN OF BODOM si kromě obří plachy, která snad neměla konce a snad na ní ani nebyl nikdo s kosou, přivezli k oživení atmosféry taky několik rozcupovaných pláten, které při koncertě vlály z nosné konstrukce a míhaly se v oblacích páry. Další novinkou byly dvoje klávesy, takže se Janne mohl při koncertě protahovat pobíháním z jednoho konce pódia na druhý. Stejně mu to ale nestačilo a kromě hraní stíhal ještě natáčet publikum kamerou a zdobit si oba dva nástroje podprsenkami, které po něm vrhaly místní dívky. A že jich tam už má!
Na loňském Brutalu pro mě Finové představovali jeden z nejpříjemnějších momentů, protože jsem ani nedoufal, že by zanevřeli na nové songy z nepovedených alb Are You Dead Yet? a Blooddrunk. Tentokrát už tomu tak nebylo a prostor pro staré a nové fláky byl spíše vyvážený. Jak by ne, když tahle teď už trochu výnosná firmička chystá novou desku. Zaznělo tudíž i několik zbrusu nových písní, které na rozdíl od posledních dvou alb působily opravdu jako pokus o nabrání nového směru – byť možná ne správného – a ne jako sebevykradačství dávných klenotů. Rozhodně na nich docela přitvrdili, například Janne dostal prostor pro věšení prádla, jelikož klávesy v nich příliš prostoru nedostávaly oproti hutnějším kytarám a opravdu našláplým bicím. Alexi si samozřejmě vyhradil spoustu místa pro nějaká ta sóla a vyhrávky. Jinak klávesy to místy odnášely se zvukem, ale většinu doby se mi z kotle zdálo vše, jak má být. Bodom už ale přece jenom nejsou ta jedinečná kapela. Tak trochu klesají po pyramidě k jejím širšímu konci, což bylo patrné i na koncertě. Hala byla sice zaplněná, nicméně mi tam chybělo trochu víc nadšení a energie. Obyčejná záležitost.
Do nedaleké Folimanky jsem dorazil přesně, když dohrála první kapela, takže jsem si akorát stačil dojít pro pivo. Tamní monopolní struktury způsobily, že jste získali desítku gambáč za pětatřicet korun a ještě jste u toho museli poslouchat dámu, která měla výčep na starosti a nezapomněla s rukama v kapsách své pingly při každém novém kelímku poučovat, že už se blíží risce a aby mysleli na to, že tam přece přišli vydělat nějakou tu škváru. Při tý nestoudně vysoký ceně by si přitom z každýho sudu odnesli 100 procent a ani by nemuseli točit podmíráky. Zavzpomínal jsem na Woodstock a svijanský máz za krásných a lidových pětadvacet.
Na druhou stranu musím pochválit kluky z ochranky, kteří sice nezvykle poctivě hlídali náramky, ale na druhou stranu byli slušní a neobtěžovali zbytečným osaháváním. Taky když jsem se omylem vyskytl ve VIP zóně, mě nikdo sprostě nevykopl, ale v naprosté slušnosti upozornil, že já VIP nejsem (samozřejmě jen barvou náramku). Třeba gorily z Edenu by si z nich mohly vzít příklad, až příště budou chlapům strkat nenasytné pařáty do slipů.
Nezjistil jsem, která kapela hrála jako první, nicméně druzí se na pódiu ozdobeném skoro až pohádkovými rekvizitami objevili ENSIFERUM. Jedna z trojice kapel, které mi před lety prošly (a někdy i opakovaně procházely) rukama a které dnes nejsem skoro schopen vzájemně rozlišit: Ensiferum, Turisas a Korpiklaani. Všechny je spojuje jakýsi folk s příchutí diska. Takoví Finntroll si jedou dejme tomu black a vynalézavě a poměrně citlivě do něj komponují spíše folklórní než folkové vlivy. Zmíněná trojice hraje prostě takovou hopsačku za využití harmonik a kdovíčeho. Pravda je, že se to na koncerty docela hodí, protože s jednoduchými rytmickými songy a tématikou á la Kabát dokáží nažhavit většinu publika. Přesně tak tomu bylo i v případě Ensiferum, kteří mě hudbou ani trochu neoslovili, ale zato byli sympatičtí a vytvořili přátelskou atmosféru. K jejich škodě měli poměrně špatně nazvučeno, takže jejich výkonu jasně dominoval zpěv a bicí – byť Janne Parviainen za nimi se skutečně činil.
CHILDREN OF BODOM si kromě obří plachy, která snad neměla konce a snad na ní ani nebyl nikdo s kosou, přivezli k oživení atmosféry taky několik rozcupovaných pláten, které při koncertě vlály z nosné konstrukce a míhaly se v oblacích páry. Další novinkou byly dvoje klávesy, takže se Janne mohl při koncertě protahovat pobíháním z jednoho konce pódia na druhý. Stejně mu to ale nestačilo a kromě hraní stíhal ještě natáčet publikum kamerou a zdobit si oba dva nástroje podprsenkami, které po něm vrhaly místní dívky. A že jich tam už má!
Na loňském Brutalu pro mě Finové představovali jeden z nejpříjemnějších momentů, protože jsem ani nedoufal, že by zanevřeli na nové songy z nepovedených alb Are You Dead Yet? a Blooddrunk. Tentokrát už tomu tak nebylo a prostor pro staré a nové fláky byl spíše vyvážený. Jak by ne, když tahle teď už trochu výnosná firmička chystá novou desku. Zaznělo tudíž i několik zbrusu nových písní, které na rozdíl od posledních dvou alb působily opravdu jako pokus o nabrání nového směru – byť možná ne správného – a ne jako sebevykradačství dávných klenotů. Rozhodně na nich docela přitvrdili, například Janne dostal prostor pro věšení prádla, jelikož klávesy v nich příliš prostoru nedostávaly oproti hutnějším kytarám a opravdu našláplým bicím. Alexi si samozřejmě vyhradil spoustu místa pro nějaká ta sóla a vyhrávky. Jinak klávesy to místy odnášely se zvukem, ale většinu doby se mi z kotle zdálo vše, jak má být. Bodom už ale přece jenom nejsou ta jedinečná kapela. Tak trochu klesají po pyramidě k jejím širšímu konci, což bylo patrné i na koncertě. Hala byla sice zaplněná, nicméně mi tam chybělo trochu víc nadšení a energie. Obyčejná záležitost.
