DEAD SHAPE FIGURE – The Disease Of St. Vitus

O slovo se v poslední čtvrtině minulého roku přihlásili také finští thrash/death metalisté Dead Shape Figure, jejichž jméno bylo svého času v metalových médiích poměrně často viděným pojmem. Od časů prvního alba „The Grand Karoshi“, které ze studia vylezlo v roce 2008 se chlapci v prvních vteřinách po roztočení kotouče vůbec nezměnili a stále tlačí moderně znějící thrash s obrovským melodic death metalovým záběrem, zajímavě a roztomile šíleným vokálem blázna Galziho Kallia, kdy na pozadí neustále zuří na kytarách bitva mezi starým a novým metalovým přístupem.

Všechny riffy, které Dead Shape Figure představí, (třeba hned v takové „Suicide Continental“) jsou takovou rekapitulací toho, co se událo na poli thrash/death s příklonem k hc za posledních deset let. Když do toho ke konci Mohkis vytáhne z rukávu nefalšovanou asi třívteřinovou sypačku, chápete, že na novém albu DSF se budete bavit podobně jako v případě žánrově spřízněných kolegů z německého Braunschweigu Dew-Scented. Prostě naprosto zničující jízda mírně hácéčkovaným thrash/deathem, ve kterém se na nic nehraje, povedený riff střídá další povedený riff, bicí neustále šlapou do pedálů a Galzi střídá svůj harsh/growl s občasnými čistými vokály, které do celkového vyznění jinak buldozerující nahrávky příliš nezapadají. 

Dostává mne druhá polovina válu „Seraphim“, kdy se přestane zpívat a kapela si instrumentálně vyhrává, rockový riff střídá báječné melodické sólo jako ze starých Megadeth, je očividné, že tito Finové jsou podobní hudební blázni jako jejich krajané Waltari, a ačkoliv bezprostředně nekombinují nekombinovatelné, ten správně úchylný hudební nadhled tam posluchač dříve či později prostě pocítí.

Což se mimochodem hezky ukazuje i v „Face On The Nails“, která je tak nějak mimochodem vtipná jak textově, tak hlavně prostřednictvím vokálů, které mne na tomhle albu začínají bavit – hlavně spojení moderně znějícího, zvukově výborně ošetřeného thrash/deathu a rockových sól ze staré školy je to, co je u DSF tolik svěží a odlišuje sebranku od jiných obdobně zaměřených spolků.

Je očividné, že tvorba kapely od debutu přeci jen doznala určitých změn, pánové si našli čas si nad materiálem sednout a došlo jim, že chtějí směřovat stále více do finského rocku, přestože tentokrát v těch thrash/deathových vodách alespoň částečně zůstávají. The Disease Of St. Vitus mi tedy hodně připomíná poslední desku Italů Destrage, kteří také experimentují se zdánlivě k sobě nepadnoucími hudebními styly, přesto lze říci, že v případě DSF jde o spojení vkusné, podpořené výbornými muzikantskými výkony, kteří si nějakou tu úchylárnu sem tam mohou dovolit. Přesto bych album nemohl s klidem doporučit zájemcům o opravdu vážný thrash/death, pro ně jsou určeny jiné spolky. DSF hledá hudební duše s pořádnou porcí nadhledu, kteří jim za dobře odvedené a nacvičené vály prominou jakousi nevážnost, s níž se ke své tvorbě staví.  
 
Odměnou jim budiž šlapavá „Ambestar“ s notně old-school thrashovými riffy, bublající basou Neissuse a bicími, zahranými s obrovským nadhledem, odkazem na Arch Enemy páchnoucí „Idiopolis“, výbornou mezihrou opatřená středně tempá „Shrouds“ s finským narativem ()

Perkele, deska Dead Shape Figure je občas sice naprosto mešuge, notně ironická, ale hudebně minimálně nadprůměrná a svým zaměřením výborně zapadá do žánru melodického thrash/deathu kde nikde nevíte, co si na vás zrovna muzikanti vymyslí. Jen si pořád nejsem jist, na jaké publikum DSF vlastně míří. Recenzent s určitým nadhledem je ochoten jim jejich drobný výsměch vlastní poměrně dobré a hlavně pestré muzice tolerovat, jak na tom ovšem bude fanoušek?