Omnium Gatherum jsou spolkem, na nějž všichni vůkol kvůli posledním deskám dštili jen oheň a síru a spílali těm, kteří v jejich tvorbě viděli i něco pozitivního. Já jsem se však nikdy k tomuto táboru odsuzovačů tak zcela nepřidal, jelikož všechna alba Omnium Gatherum byla vlastně takovými experimenty kam až kapela může se zvukem a aranžemi zajít. To, že se jim zvláště v poslední době nedařilo své nahrávky patřičně vyvážit hity bylo způsobeno právě touto touhou po experimentování a přiznám se, že v tomto případě je lepší si i trochu nabít hubu, než-li hrát na jistotu a zůstávat v marastu veskrze průměrného melodic death metalu (kam se ovšem OG často paradoxně vnímáním své tvorby masami řadí).
Vzhledem k tomu, že tuto smečku sleduji velice sporadicky a neřadím se nikam do zástupu jejích fanoušků mohu s poklidem prohlásit, že oznámení nového alba „New World Shadows“ naplánovaného na letošek jsem sledoval jen tak koutkem oka a soustředil se na pro mne mnohem zajímavější (samozřejmě širšímu publiku spíše neznámější) muziku. Přesto, jak teď poslouchám promo verzi, jež si ke mně našla cestu až z mrazivého severu (takové klišé..), mohu říci, že poprvé od prvotiny této sebranky snad smím trochu troufale prohlásit, že má skutečně našlápnuto na nějaký větší posluchačský úspěch.
Je obrovským paradoxem, že jako otevírák si formace, která má valit jakž takž tradiční (ačkoliv jak jsme si v úvodu řekli, není to tak docela pravda) melodic death metal vybere přes devět minut trvající kolos „Everfields“, jenž je takovým etalonem finského posmutnělého metalu s typicky obrovským melodickým fondem. Neuvěřitelný je zejména krystalicky čistý zvuk, na kterém se podílel jakýsi Dan Swanö (hah), jenž se mimochodem na albu nachází i v pozici guest vokalisty.
Zajímavé je, že onen devíti minutový behemoth není ani náhodou nezkrotnou příšerou, jejíž nohy si ujíždějí, kam se jim zlíbí, naopak, Omnium Gatherum konečně třímají otěže pevně ve svých rukou a monstrum řídí přesně tam, kam chtějí. Člověk se nevyhne srovnání s Insomnium (ehm na albu se blýskne i frontman těchto talentovaných a mnou téměř za všech okolností (kromě posledního alba tedy) tlačených Finů Niilo Sevänen), s nimiž koneckonců Omnium odjeli i ono na stránkách našeho plátku (nějakým magorem) před nějakým tím časem reportované tour – a je mi trochu jasné, že co do atmosféry si kapela od svých kolegů krajanů leccos vypůjčila. Jakoby snad banda chtěla dokázat, že už jsou také staršími pány a to jejich juchání za doprovodu veselého death metálu je už tak neuspokojuje. Proto má skladba dosti znatelný melancholický dospělácký nádech, člověk samozřejmě slyší také vlivy Amorphis, kteří ve Finsku stále platí za obrovskou inspiraci a ono se není čemu divit.
Ihned jakmile výborně zvládnutá úvodní kompozice odezní, na její místo nastoupí již klasičtější mdm kousek – totiž v rychlejších tempech odvedený štych „Ego“ – klasický melodický death ve stylu Omnium, samozřejmě ze zadních řad podpořený optimisticky laděnými klávesovými pasážemi Aapo Koivisty, jenž se v polovině zlomí v naprosto výbornou breakovanou jízdu s prvky progu s low growly maskota kapely Jukky Pelkonena, jehož hrdlo by přece jen chtělo ještě trochu seštelovat. Nic proti, zní to celkem pěkně, ale na nejlepší vokalisty v žánru asi Jukka nikdy mít nebude, za což dle mého názoru ani tak nemůže nějakým svým nezájmem či nedostatkem cviku, spíše jde o tělesné dispozice – je to škoda, ale holt každý jsme byli nějak obdařeni.
Ovšem zářez, který mne skutečně dostal (a to ihned při prvním průletu nahrávkou) je až titulní trojka „New World Shadows“ s výbornými melodickými „trylky“, skvěle odvedenými kytarovými pasážemi Markuse Vanhaly a hlavně vždy přesnými bicími Jarmo Pikky, jemuž tímto vzdávám holt. Ne že by se snad v rámci tvorby OG musel pouštět do nějakých zabijáckých rychlostí, ale vyšlapáno má hoch vskutku dobře a i na novém albu předvádí, že to prostě v nohách má. Jako jasné plus pak beru clean vokály ve druhé půlce skladby – přičemž si samozřejmě všímám, že mne ony druhé poloviny válů berou jednoznačně více než-li ty první. Jak chorusy tak melodická vokální sóla jsou prostě skvělá (Swanö, co dodat..) – ovšem přiznám se, že mi ten lead clean trochu až připomněl Howarda Jonese z sofistikovanějšími metalisty (přiznejme si - právem) nenáviděných Killswitch Engage. Skutečně – druhá polovina válu je pro fanouška melodic death metalu něčím jako pravým požehnáním a vy na chvíli zapomenete, že se nacházíte na nahrávce většinou částečně i vlivem svých experimentů maximálně mírně nadprůměrných Omnium Gatherum.
Jakoby si následná „Soul Journeys“ nechtěla utrhnout ostudu, zůstává v rovině dospěláckého metalu s jednou naprosto úchvatnou čistými vokály podpořenou melancholickou pasáží par excellence, na které jsme zvyklí od objektivně mnohem lepších a lépe hodnocených kapel. Strašně se mi líbí kytarová práce, jež neustále někam posouvána, přičemž spodky jsou neuvěřitelné, bicí, ačkoliv nejsou příliš „zmodernizované“ různými efekty majícími posluchači ustřelit hlavu hlasitostí a hlavně zvukem bass drum triggerů, dokáží společně s nenápadnou, přesto v podkladu vždy přesně umístěnou basou (mezihry v čistých intermezzech jsou naprosto skvělé a myslím že bych je řešil víceméně stejně!) – ve výsledku tedy další vál, který u mne má jednoznačné plus.
Někam k debutu se vracíme s „Nova Flame“, což je opět klasický melodic death metalový kousek ne nepodobný třeba mému super oblíbenému válu „Son's Thoughts“ z debutu, jako vždy se v půlce nachází break a ačkoliv jinde by mne asi stále stejná struktura songů po čase začala přinejmenším nudit, u této desky tomu tak není. Omnium jakoby pracovali stylem nádech-výdech – první polovina skladeb je jakýmsi hlubokým nádechem před skokem do vody, jenž je posléze proveden v polovinách druhých. A to je přesně to, co v melodic death metalu mám rád a ačkoliv se můžeme dohadovat o tom, že si tuto jistě fungující formulku zapůjčili od svých u kritiky rozhodně úspěšnějších kolegů Inso a dalších žánrových zástupců, v jejich případě má dostatek vlastního ksichtu, aby jim to přemýšlející posluchač blahosklonně odpustil.
Rád bych se v krátkosti také zmínil o zajímavém kousku s opětovnými nástřely prog metalu – totiž o „An Infinite Mind“, v níž se nachází hodně zajímavá kytarová práce s melodickou exhibicí trochu připomínající konec „Wastrel“, následný zlom je pak zajímavým a u formace dosud neslyšeným postupem, jenž by pánové klidně mohli používat častěji. Samozřejmě musím opět zvýraznit dokonalost kytarových ploch, které se podívají až někam do vod v současné době s velkou pompou nastoupivšího post/doom metalu (jakkoliv to ve výsledku zní jak rytmicky překalkulovaná akustická pasáž z „A Thin Line Between Love and Hate" od Mejdnů -
). A to je přesně to, o čem mluvím – onen zdánlivě tradiční melodic death metal finského střihu vlastně tak úplně tradiční nikdy nebyl a nová nahrávka, která se konečně z poupěte rozvila v nádherný květ tuto mou tezi jen dokazuje.
Ano z nové nahrávky této kapely mám jednoznačně dobrý pocit a přesto, že se opět nepodařilo kvalitou vyrovnat starším nahrávkám jejich finských souputníků (a v současnosti už dalo by se říci – i spolupracovníků) věřím, že nové album bude velice kladně přijato, jelikož kapelu ukazuje v mnohem dospělejším světle – pokud se příště Omnium ještě oprostí od snahy naservírovat fandům dostatek jednoduchých (až laciných) rychlých skladeb, aby se mohl Jukka na koncertech dosyta vyparoháčovat /opilí návštěvníci vyblbnout a ještě zapracují na onom prog feelingu, bude příští nahrávka již trefou do černého a Omnium se tak konečně více jak 14 let od svého založení dočkají vstupu mezi velké a jaksepatří respektované veličiny melodic death metalové scény. Metropolitní deska „New World Shadows“ rozhodně leccos naznačuje. 7,5
Čas: 51:42
Seznam skladeb:
Vzhledem k tomu, že tuto smečku sleduji velice sporadicky a neřadím se nikam do zástupu jejích fanoušků mohu s poklidem prohlásit, že oznámení nového alba „New World Shadows“ naplánovaného na letošek jsem sledoval jen tak koutkem oka a soustředil se na pro mne mnohem zajímavější (samozřejmě širšímu publiku spíše neznámější) muziku. Přesto, jak teď poslouchám promo verzi, jež si ke mně našla cestu až z mrazivého severu (takové klišé..), mohu říci, že poprvé od prvotiny této sebranky snad smím trochu troufale prohlásit, že má skutečně našlápnuto na nějaký větší posluchačský úspěch.
Je obrovským paradoxem, že jako otevírák si formace, která má valit jakž takž tradiční (ačkoliv jak jsme si v úvodu řekli, není to tak docela pravda) melodic death metal vybere přes devět minut trvající kolos „Everfields“, jenž je takovým etalonem finského posmutnělého metalu s typicky obrovským melodickým fondem. Neuvěřitelný je zejména krystalicky čistý zvuk, na kterém se podílel jakýsi Dan Swanö (hah), jenž se mimochodem na albu nachází i v pozici guest vokalisty.
Zajímavé je, že onen devíti minutový behemoth není ani náhodou nezkrotnou příšerou, jejíž nohy si ujíždějí, kam se jim zlíbí, naopak, Omnium Gatherum konečně třímají otěže pevně ve svých rukou a monstrum řídí přesně tam, kam chtějí. Člověk se nevyhne srovnání s Insomnium (ehm na albu se blýskne i frontman těchto talentovaných a mnou téměř za všech okolností (kromě posledního alba tedy) tlačených Finů Niilo Sevänen), s nimiž koneckonců Omnium odjeli i ono na stránkách našeho plátku (nějakým magorem) před nějakým tím časem reportované tour – a je mi trochu jasné, že co do atmosféry si kapela od svých kolegů krajanů leccos vypůjčila. Jakoby snad banda chtěla dokázat, že už jsou také staršími pány a to jejich juchání za doprovodu veselého death metálu je už tak neuspokojuje. Proto má skladba dosti znatelný melancholický dospělácký nádech, člověk samozřejmě slyší také vlivy Amorphis, kteří ve Finsku stále platí za obrovskou inspiraci a ono se není čemu divit.
Ihned jakmile výborně zvládnutá úvodní kompozice odezní, na její místo nastoupí již klasičtější mdm kousek – totiž v rychlejších tempech odvedený štych „Ego“ – klasický melodický death ve stylu Omnium, samozřejmě ze zadních řad podpořený optimisticky laděnými klávesovými pasážemi Aapo Koivisty, jenž se v polovině zlomí v naprosto výbornou breakovanou jízdu s prvky progu s low growly maskota kapely Jukky Pelkonena, jehož hrdlo by přece jen chtělo ještě trochu seštelovat. Nic proti, zní to celkem pěkně, ale na nejlepší vokalisty v žánru asi Jukka nikdy mít nebude, za což dle mého názoru ani tak nemůže nějakým svým nezájmem či nedostatkem cviku, spíše jde o tělesné dispozice – je to škoda, ale holt každý jsme byli nějak obdařeni.
Ovšem zářez, který mne skutečně dostal (a to ihned při prvním průletu nahrávkou) je až titulní trojka „New World Shadows“ s výbornými melodickými „trylky“, skvěle odvedenými kytarovými pasážemi Markuse Vanhaly a hlavně vždy přesnými bicími Jarmo Pikky, jemuž tímto vzdávám holt. Ne že by se snad v rámci tvorby OG musel pouštět do nějakých zabijáckých rychlostí, ale vyšlapáno má hoch vskutku dobře a i na novém albu předvádí, že to prostě v nohách má. Jako jasné plus pak beru clean vokály ve druhé půlce skladby – přičemž si samozřejmě všímám, že mne ony druhé poloviny válů berou jednoznačně více než-li ty první. Jak chorusy tak melodická vokální sóla jsou prostě skvělá (Swanö, co dodat..) – ovšem přiznám se, že mi ten lead clean trochu až připomněl Howarda Jonese z sofistikovanějšími metalisty (přiznejme si - právem) nenáviděných Killswitch Engage. Skutečně – druhá polovina válu je pro fanouška melodic death metalu něčím jako pravým požehnáním a vy na chvíli zapomenete, že se nacházíte na nahrávce většinou částečně i vlivem svých experimentů maximálně mírně nadprůměrných Omnium Gatherum.
Jakoby si následná „Soul Journeys“ nechtěla utrhnout ostudu, zůstává v rovině dospěláckého metalu s jednou naprosto úchvatnou čistými vokály podpořenou melancholickou pasáží par excellence, na které jsme zvyklí od objektivně mnohem lepších a lépe hodnocených kapel. Strašně se mi líbí kytarová práce, jež neustále někam posouvána, přičemž spodky jsou neuvěřitelné, bicí, ačkoliv nejsou příliš „zmodernizované“ různými efekty majícími posluchači ustřelit hlavu hlasitostí a hlavně zvukem bass drum triggerů, dokáží společně s nenápadnou, přesto v podkladu vždy přesně umístěnou basou (mezihry v čistých intermezzech jsou naprosto skvělé a myslím že bych je řešil víceméně stejně!) – ve výsledku tedy další vál, který u mne má jednoznačné plus.
Někam k debutu se vracíme s „Nova Flame“, což je opět klasický melodic death metalový kousek ne nepodobný třeba mému super oblíbenému válu „Son's Thoughts“ z debutu, jako vždy se v půlce nachází break a ačkoliv jinde by mne asi stále stejná struktura songů po čase začala přinejmenším nudit, u této desky tomu tak není. Omnium jakoby pracovali stylem nádech-výdech – první polovina skladeb je jakýmsi hlubokým nádechem před skokem do vody, jenž je posléze proveden v polovinách druhých. A to je přesně to, co v melodic death metalu mám rád a ačkoliv se můžeme dohadovat o tom, že si tuto jistě fungující formulku zapůjčili od svých u kritiky rozhodně úspěšnějších kolegů Inso a dalších žánrových zástupců, v jejich případě má dostatek vlastního ksichtu, aby jim to přemýšlející posluchač blahosklonně odpustil.
Rád bych se v krátkosti také zmínil o zajímavém kousku s opětovnými nástřely prog metalu – totiž o „An Infinite Mind“, v níž se nachází hodně zajímavá kytarová práce s melodickou exhibicí trochu připomínající konec „Wastrel“, následný zlom je pak zajímavým a u formace dosud neslyšeným postupem, jenž by pánové klidně mohli používat častěji. Samozřejmě musím opět zvýraznit dokonalost kytarových ploch, které se podívají až někam do vod v současné době s velkou pompou nastoupivšího post/doom metalu (jakkoliv to ve výsledku zní jak rytmicky překalkulovaná akustická pasáž z „A Thin Line Between Love and Hate" od Mejdnů -
). A to je přesně to, o čem mluvím – onen zdánlivě tradiční melodic death metal finského střihu vlastně tak úplně tradiční nikdy nebyl a nová nahrávka, která se konečně z poupěte rozvila v nádherný květ tuto mou tezi jen dokazuje. Ano z nové nahrávky této kapely mám jednoznačně dobrý pocit a přesto, že se opět nepodařilo kvalitou vyrovnat starším nahrávkám jejich finských souputníků (a v současnosti už dalo by se říci – i spolupracovníků) věřím, že nové album bude velice kladně přijato, jelikož kapelu ukazuje v mnohem dospělejším světle – pokud se příště Omnium ještě oprostí od snahy naservírovat fandům dostatek jednoduchých (až laciných) rychlých skladeb, aby se mohl Jukka na koncertech dosyta vyparoháčovat /opilí návštěvníci vyblbnout a ještě zapracují na onom prog feelingu, bude příští nahrávka již trefou do černého a Omnium se tak konečně více jak 14 let od svého založení dočkají vstupu mezi velké a jaksepatří respektované veličiny melodic death metalové scény. Metropolitní deska „New World Shadows“ rozhodně leccos naznačuje. 7,5
Čas: 51:42
Seznam skladeb:
- Everfields
- Ego
- New World Shadows
- Soul Journeys
- Nova Flame
- An Infinite Mind
- Watcher Of The Skies
- The Distance
- Deep Cold
