NEAERA - Forging the Eclipse

Když Tobias Buck opouštěl deathmetalovou formaci Malzan, aby založil ke coreu mnohem více inklinující „bohyni“ Neaeru, asi nečekal, že se z jeho kdysi bočního projektu časem stane opravdu velké jméno a to nejen na německé scéně. Ono se není čemu divit, jak debut „The Rising Tide of Oblivion“, ale hlavně naprosto dokonale vybroušený hudební klenot „Let The Tempest Come“, jenž spojoval brutalitu, melodie, low growly s neobvykle vysokými coreovými harshi a hlavně neuvěřitelně nosnými riffy, jež z díla vytvořily jedno z mých dosud nejoblíbenějších alb žánru.

Poté ovšem přišla tak trochu stagnace, zatímco „Armamentarium“ z 2007mého přineslo větší příklon k deathmetalovému zvuku na úkor metalcoreového vyznění nahrávky, následující řadovka „Omnicide - Creation Unleashed“ to své stvoření pojala snad až moc zkrátkovitě a fans prostě museli začít nespokojeně brblat. Nedivím se, brblal jsem též, jelikož jsme od této münsterské formace byli vždycky zvyklí na úplně jinou kvalitu. Neaera si však přesto za svými nahrávkami stojí, letos navazuje  „Forging The Eclipse“, se kterým v médiích slibovala „vrátit se ke kořenům“ (bože, bože...) Avšak to, co se na albu strhne ihned po doznění ruchového intra s tklivým klavírem, je přesně ono.

Koná se návrat někam k Tempestu, mohutný výkop bicí dvojšlapky, nástup Benjaminova harshe, thrashující kytarové pasáže, které jakoby z okna (jedeš, šotku?) vypadly svým starším sestrám, šlapající rytmika, všemožné slidy a naprosto přirozený flow skladby, jehož síla je u této formace pověstná. Neaera má opět kule, kapela šlape do pedálů, pohrává si s posluchačem a sází do něj jeden zábavný riff za druhým. Konečně opět něco na letní skotačení, chtělo by se dodat. Stejně tak dvojka „In Defiance“ je opět klasickou prací, ohlížející se zpět do roku 2006 a já mám radost, že právě tahle banda, jež se rozhodně řadí k mým oblíbencům a k níž mám velké sympatie, to do posluchače opět posílá jako zamlada.

Svěží mix death metalu švédské školy a výbušného metalcoreu netradičního přístupu – toť „Forging The Eclipse“ a pořád to zatraceně funguje. Vychutnáte si posmutnělé kytary v „Eight Thousand Sorrows Deep“, které občas zahrají až na poněkud disharmonickou notu, naprosto skvělé rozvíjení nápadů ve druhé polovici válu „Arise Black Vengeance“ mi vhání slzičku do očí, jelikož jsem na kluky jaksepatří pyšný. Návrat jako hrom.

Ačkoliv by škarohlíd mohl brečet, že nová deska je vlastně pouze vzata přes kopírák a některé fláky znějí až podezřele jako z Armamentaria (viz „Rubikon“), já bych mu na to řekl, že právě tento semknutý sound, tato zvukohradba je přirozeným stavem této německé formace a je tím elementem, jenž mnohým přijde nejvíce inspirativní. Když se k tomu ještě přidají nosné riffy, jako je tomu naštěstí v tomto případě, je mírné šlápnutí vedle s minulou řadovkou zapomenuto a i náročnější posluchač si rochní.

Co se zvuku týče, je naprosto libový, všechny nástroje jsou skvěle slyšet, bicí znějí velmi moderně se všemi těmi gravity blasty, kytary řežou a basové party jsou nenápadné, ale sem tam se vynoří ze spodku a rozehrají svou vlastní taškařici. Již u Armamentaria jsem zaznamenal některé poznámky ohledně údajné přeprodukce, ale dle mého názoru to k tomuto modernímu spolku patří a těžko po nich chtít, aby měnili svůj trademarkový sound, jenž ještě před třemi roky zahustili.

Samozřejmě nechybí typická vybrnkávka, jakýsi předěl mezi poslední čtvrtinou alba, obstaraný tentokrát poměrně nenápadným intermezzem „Certitude“, které dle mého názoru oproti minulým řadovkám trochu ztrácí. Naštěstí zbytek toho „opravdového“ alba je stále v duchu toho, co jsme prozatím měli možnost slyšet a breakdowny v takové „Exaltation“ dají circle pitům na živých akcích co proto.

„Forging The Eclipse“ je prostě přesně takovým albem, jaké bychom od kapely mohli očekávat. Jejich sound je zde opět dobře patrný a na rozdíl od minulé řadovky jsou riffy dobře napsané, byť už jsme je měli tu možnost slyšet na albu předminulém a dále do minulosti. Celkově bych snad přeci jen očekával větší překvapení, jelikož přehrávat znovu již slyšené, přestože ve finále to zní naprosto skvěle, není cesta, jak se zapsat do análů tvrdé hudby napořád. I tak povedený návrat ke kořenům, na kterém se rozhodně dá stavět. 7,5/10.