Na debut „Tomorrow's Dead Days“ finské formace z Espoo - Enthrope jsem se, přiznávám, těšil jako malý kluk. Spojení atmosférických synth pasáží společně s výlety do kosmických dálek prostřednictvím kytarových pasáží a opravdu skvělého growlingu(!) Miiky Partonena (Grayscale) bylo přesně to, co jsem již od letos představeného singlu „Moon Chains Descent“ netrpělivě vyhlížel a když se posléze album zastavilo v mém přehrávači, byl jsem nadšen. Po tom debaklu, který předvedli Ikuinen Kaamos jsem totiž na melodickým doomem nasáklý death metal typicky finského střihu byl jaksepatří nažhaven a předesílám – jsem docela spokojen.
Kvintet muzikantů totiž přesně ví, jak sestavit opravdu podařenou melodicko-metalovou skládačku, ve které do sebe jak synthy, tak kytary Janiho a Villeho (hm, netypická finská jména) bez problémů zapadnou a když se do toho přidá ještě hromující Mikka, je posluchač, jenž má již plné zuby v kruhu se poslední roky točících Opeth a ještě stále patřičně uspokojen poslední (mimochodem výbornou a mnou dodnes čas od času poslouchanou) řadovkou In Mourning, poměrně příjemně překvapen a kapelu svým souhlasným přikyvováním hlavy jaksepatří odmění.
Jen co odeznívá boží úvodní opus „Cloud Six“, z mračen se spustí déšť a náladotvorné ženské vokály ve stylu finské melodické školy. Ještě před pár měsíci bych se na kapelu zlobil, jelikož takhle se v roce 2009 hrálo poměrně často, ovšem po mém roztrpčení z některých jinak skutečně velice nadějných severských formací (namátkou můžeme za příklad vzít In Vain) nakonec Enthrope ještě rád přivítám a po prvních dvou skvěle odvedených, leč v žánrových mantinelech trochu sevřených kompozicích přátelsky poplácám po ramenou. „The Last Lunation“ je totiž útvarem, jenž nejen splňuje všechny teoretické předpoklady dobrého melodic doom/deathu, ale ještě k rutině přidává jakýsi vlastní názor, jenž z prvního poslechu sice není patrný, ale tím více se v těch dalších pomalu, ale přeci jen vynořuje.
„Moon Chains Descent“ již svým epickým úvodem připomíná Noumenu, která se cestou srazila se švédskou školou prog deathu a ihned jak se ke growlingu přidají skvěle odvedené clean vokály, víte, že jste se nespletli a jakákoliv melodic death metalová teplota je Enthrope zcela cizí. Jsem strašně rád, že se na mne z nahrávky čas od času vynoří zákoutí mnou oblíbeného a zcela nedoceněného one-man projektu The Fall Of Every Season, protože tím Enthrope získávají další body k dobru a přiznejme si to, po takto nabouchaných úvodních patnácti minutách by už zbytek nahrávky museli hodně zbodat, abych je zbodal i já.
„Illumination Paradox“ pak odkazuje na tradici klávesovými party podbarvovaného melodic deathu, při němž kapela zabrousí i do poněkud veselejších a melodičtějších kytarových vod, přičemž posluchače jednoznačně trochu zamrzí, že harsh jakoby tentokrát do podkladu příliš nepatřil a mašinérie melodeathu mu ne tak úplně svědčila. V obvyklé melodoom/deathové rovině se však Mikka cítí jako doma a nelze říci, že by jeho vokál „Paradox“ nějak pohřbíval. Jinak pro mne jakožto již poměrně otrlého posluchače všech možných i nemožných severských death metalových inkarnací je skladba kompilací již slyšeného, ačkoliv zlom, který přichází někde v polovině skladby je vinou skvělých synthů a šeptaných vokálů v tradici Insomnium opravdu parádní a konec skladby naprostou hudební lahůdkou pro všechny skandinávské maniaky. Značná bezprostřednost a přístupnost celého kompletu navíc nevyžaduje neustálou pozornost, proto „Tomorrow's Dead Days“ skvěle poslouží i jako podklad ke každodenním činnostem, jako je třeba konzumace polévky v senátní jídelně za asistence národní honorace, či observace bandzonů metalových kapel a následná imaginativní publikace jejich hudební produkce.
Že předchozí větu mozek brát nechce? Akce a reakce. Kde jsem to byl – aha, ano. Ačkoliv kytarovou melodii „End It All“ jsem již měl tu možnost slyšet v „No Compliance“ od Delain, zbytek skladby jednoduše potvrzuje hypotézu, že hudba Enthrope je postavena na bytelně vystavěných základech a pokud by do budoucna sehnala jen o stupeň lepší vokál, měla by automaticky namířeno do horních pater severského metalového undergroundu.
Skvělá bicí mašinérie Mikko Mustonena, hravé party obou kytaristů, vyrovnaná basová exhibice Juha Sorsy i vynikající growl, ovšem kdyby ten „harsh“ byl lepší, vůbec nic by se nestalo a kapela by jedině získala. Vybrnkávačka, jež přichází ve druhé polovině válu, je totiž opět naprostou lahůdkou a když se k tomu přidají ultra melodické kytarové vyhrávky, má člověk chuť poslat kapelu někam do výšin a vlepit celému osazenstvu obrovského hudlana. Heterosexuálního samozřejmě. Na druhou stranu kvalit svého hlavního konkurenta – tedy In Mourning recenzovaný spolek nedosahuje, na to jim chybí správná porce rafinovanosti, jelikož, přiznejme si, materiál „Tomorrow's Dead Days“ je sice umně vystavěný a s gustem zahraný, ovšem ve výsledku zoufale uniformní a všechny jeho zákruty dokáže posluchač rozlousknout již při prvním poslechu. To rozhodně není nějaký průšvih, spíše jen malinký fousek na jinak opravdu kvalitním metalovém debutu, jenž mnohé ostatní kapely mohou jen tiše závidět. Mladí Finové přišli, své naposlouchané vzory dokonale napodobili a, jak jsem koneckonců psal výše, i nějaký ten svůj hudbonázor k dobrému přihodili.
Když hoši nechají v předposlední „The Desolate“ zpívat Suvi Grym z finských Vanguard, musím uznat, že Enthrope mají našlápnuto skutečně mohutně. Teď už se jen zbavit silné závislosti na jakési až přehnané melodické líbivosti, sáhnout do progressivu a plnými hrstmi vytáhnout neoposlouchané postupy. Věřím, že posluchačům, kterým se toho hlavou neprožene takové kvantum jako nám bláznivým recenzentům se bude deska líbit a její poslech si budou jen mlsně vychutnávat.
Já ze své pozice přeci jen zůstanu poněkud studeným čumákem a kapelu oštempluji osmičkou s tím, že album se sice hezky poslouchá, ale více vlastního ksichtu a nápadů by neškodilo. Ačkoliv zrovna toto album má pár opravdu neuvěřitelných momentů. To zase ano.
Čas: 52:18
Seznam skladeb:
Kvintet muzikantů totiž přesně ví, jak sestavit opravdu podařenou melodicko-metalovou skládačku, ve které do sebe jak synthy, tak kytary Janiho a Villeho (hm, netypická finská jména) bez problémů zapadnou a když se do toho přidá ještě hromující Mikka, je posluchač, jenž má již plné zuby v kruhu se poslední roky točících Opeth a ještě stále patřičně uspokojen poslední (mimochodem výbornou a mnou dodnes čas od času poslouchanou) řadovkou In Mourning, poměrně příjemně překvapen a kapelu svým souhlasným přikyvováním hlavy jaksepatří odmění.
Jen co odeznívá boží úvodní opus „Cloud Six“, z mračen se spustí déšť a náladotvorné ženské vokály ve stylu finské melodické školy. Ještě před pár měsíci bych se na kapelu zlobil, jelikož takhle se v roce 2009 hrálo poměrně často, ovšem po mém roztrpčení z některých jinak skutečně velice nadějných severských formací (namátkou můžeme za příklad vzít In Vain) nakonec Enthrope ještě rád přivítám a po prvních dvou skvěle odvedených, leč v žánrových mantinelech trochu sevřených kompozicích přátelsky poplácám po ramenou. „The Last Lunation“ je totiž útvarem, jenž nejen splňuje všechny teoretické předpoklady dobrého melodic doom/deathu, ale ještě k rutině přidává jakýsi vlastní názor, jenž z prvního poslechu sice není patrný, ale tím více se v těch dalších pomalu, ale přeci jen vynořuje.
„Moon Chains Descent“ již svým epickým úvodem připomíná Noumenu, která se cestou srazila se švédskou školou prog deathu a ihned jak se ke growlingu přidají skvěle odvedené clean vokály, víte, že jste se nespletli a jakákoliv melodic death metalová teplota je Enthrope zcela cizí. Jsem strašně rád, že se na mne z nahrávky čas od času vynoří zákoutí mnou oblíbeného a zcela nedoceněného one-man projektu The Fall Of Every Season, protože tím Enthrope získávají další body k dobru a přiznejme si to, po takto nabouchaných úvodních patnácti minutách by už zbytek nahrávky museli hodně zbodat, abych je zbodal i já.
„Illumination Paradox“ pak odkazuje na tradici klávesovými party podbarvovaného melodic deathu, při němž kapela zabrousí i do poněkud veselejších a melodičtějších kytarových vod, přičemž posluchače jednoznačně trochu zamrzí, že harsh jakoby tentokrát do podkladu příliš nepatřil a mašinérie melodeathu mu ne tak úplně svědčila. V obvyklé melodoom/deathové rovině se však Mikka cítí jako doma a nelze říci, že by jeho vokál „Paradox“ nějak pohřbíval. Jinak pro mne jakožto již poměrně otrlého posluchače všech možných i nemožných severských death metalových inkarnací je skladba kompilací již slyšeného, ačkoliv zlom, který přichází někde v polovině skladby je vinou skvělých synthů a šeptaných vokálů v tradici Insomnium opravdu parádní a konec skladby naprostou hudební lahůdkou pro všechny skandinávské maniaky. Značná bezprostřednost a přístupnost celého kompletu navíc nevyžaduje neustálou pozornost, proto „Tomorrow's Dead Days“ skvěle poslouží i jako podklad ke každodenním činnostem, jako je třeba konzumace polévky v senátní jídelně za asistence národní honorace, či observace bandzonů metalových kapel a následná imaginativní publikace jejich hudební produkce.
Že předchozí větu mozek brát nechce? Akce a reakce. Kde jsem to byl – aha, ano. Ačkoliv kytarovou melodii „End It All“ jsem již měl tu možnost slyšet v „No Compliance“ od Delain, zbytek skladby jednoduše potvrzuje hypotézu, že hudba Enthrope je postavena na bytelně vystavěných základech a pokud by do budoucna sehnala jen o stupeň lepší vokál, měla by automaticky namířeno do horních pater severského metalového undergroundu.
Skvělá bicí mašinérie Mikko Mustonena, hravé party obou kytaristů, vyrovnaná basová exhibice Juha Sorsy i vynikající growl, ovšem kdyby ten „harsh“ byl lepší, vůbec nic by se nestalo a kapela by jedině získala. Vybrnkávačka, jež přichází ve druhé polovině válu, je totiž opět naprostou lahůdkou a když se k tomu přidají ultra melodické kytarové vyhrávky, má člověk chuť poslat kapelu někam do výšin a vlepit celému osazenstvu obrovského hudlana. Heterosexuálního samozřejmě. Na druhou stranu kvalit svého hlavního konkurenta – tedy In Mourning recenzovaný spolek nedosahuje, na to jim chybí správná porce rafinovanosti, jelikož, přiznejme si, materiál „Tomorrow's Dead Days“ je sice umně vystavěný a s gustem zahraný, ovšem ve výsledku zoufale uniformní a všechny jeho zákruty dokáže posluchač rozlousknout již při prvním poslechu. To rozhodně není nějaký průšvih, spíše jen malinký fousek na jinak opravdu kvalitním metalovém debutu, jenž mnohé ostatní kapely mohou jen tiše závidět. Mladí Finové přišli, své naposlouchané vzory dokonale napodobili a, jak jsem koneckonců psal výše, i nějaký ten svůj hudbonázor k dobrému přihodili.
Když hoši nechají v předposlední „The Desolate“ zpívat Suvi Grym z finských Vanguard, musím uznat, že Enthrope mají našlápnuto skutečně mohutně. Teď už se jen zbavit silné závislosti na jakési až přehnané melodické líbivosti, sáhnout do progressivu a plnými hrstmi vytáhnout neoposlouchané postupy. Věřím, že posluchačům, kterým se toho hlavou neprožene takové kvantum jako nám bláznivým recenzentům se bude deska líbit a její poslech si budou jen mlsně vychutnávat.
Já ze své pozice přeci jen zůstanu poněkud studeným čumákem a kapelu oštempluji osmičkou s tím, že album se sice hezky poslouchá, ale více vlastního ksichtu a nápadů by neškodilo. Ačkoliv zrovna toto album má pár opravdu neuvěřitelných momentů. To zase ano.
Čas: 52:18
Seznam skladeb:
- Cloud Six
- The Last Lunation
- Moon Chains Descent
- Illumination Paradox
- Enemy Within
- End It All
- Dead Sun Fragment
- The Desolate
- Stars Of Nhagrad
