Švédská smrtka The Crown byla rozhodně jednou z těch formací, jež měly především na počátku 00’s na celosvětovou metalovou scénu nepochybně velký vliv. Není se čemu divit, jelikož jejich havraním harshem nasáklý thrashing melodic death metal stál ve své době opravdu za to a fanoušky milované fošny „Hell Is Here“, „Deathrace King“ či s Thomasem Lindbergem nakroucený majstrštyk „Crowned in Terror“ jsou záležitostmi, na které se jen těžko zapomíná. Konečně ani následný úkrok zpět ve formě „Possessed 13“ a přetočení CIT s původním pěvcem Johanem Linstrandem (reedice, kterou posléze mnoho fanoušků, často příznivců vynikajícího Lindergova vokálu hodnotí jako chybu) nebyl vůbec špatný, ovšem poté se formace 2004 na celých šest let odmlčela.
Na samotném konci první desetiletky 21. století se pak The Crown znovu vracejí na scénu v takřka původní sestavě, tedy s výjimkou ve formě Jonase Stålhammara, jenž se usazuje na vratké pozici vokalisty. Stručný úvod ve formě Sabbatovských kytarových hrátek a už to jede. Přechod jak od Bolt Thrower a špinavá harsho/growlem nasycená thrashojízda může začít.
„Doomsday King“ je skladba, jež všem fanouškům, kteří kapele vydrželi býti věrni i v jejím více jak půl dekády dlouhém klimakteriu opět připomene staré dobré časy špinavého neurvalého thrash/deathu, který se tu valil před více jak devatenácti lety a byl… vynikající. Co mne rozhodně překvapilo je druhá polovina válu, přinášející ultra melodické sólo, podtrhující jinak výbušnou metalovou směs. Okamžitě si na Jonasův krákorák zvykám a ačkoliv Lindberg to není, stejně svůj účel plní více než dobře. Jsem opravdu rád, že Marko Tervonen při svém melouchu v Angel Blake nezapomněl na death metalovou lásku a opět předvádí práci, na kterou jsme od něj zvyklí nejen z The Crown, ale třeba i žánrově a kdysi i personálně spřízněných Impious. Pohodové old-school thrashové riffy zabalené do výbušného rouhačského death metalového hávu.
Fakt mne neskutečně baví ty jejich zdvojené vokály, Angel Of Death 1839, pro kapelu naprosto typické kytarové plochy se správným „bubu“ efektem a hlavně chirurgicky přesně odkopané party Janne Saarenpääeho, jenž kdysi tloukl live shows i tulipánům z God Dethroned. Neuvěřitelná jízda navíc nepolevuje, přichází ultra melodická vypalovačka „Age Of Iron“, jež má naprosto všechno, co jsme v průběhu dekád na metalu žrali a stále žereme – když se zadaří. Rychlá sóla, tah na branku, melodické slidy a vyhrávky, stabilně kvalitní vokál a rytmiku na úrovni.
A protože je kapela bezesporu ze staré školy, rozhodne se ihned v následující „The Tempter And The Bible Black“ jízdu zastavit a držet se ověřené šablony strukturování alba na rychlé a pomalé pasáže. Z čista jasna se skladba změní v rockovými party podmalovávanou středně tempovku, ve které se mihnou mnou bůhvíproč neustále protěžovaní The Haunted, resp. rockovější polohy, kterýchžto záchvěvy jsme měli od kapely již v minulosti možnost slyšet, ačkoliv rozhodně důmyslněji maskované.
Zatímco následující „Soul Slasher“ je spíše průměrnou rychlo tempou záležitostí, jejíž melodie jsem navíc již nejednou slyšel jinde, v poslední čtvrtině alba začíná poněkud přituhovat, to když si banda střihne hc/punkovými rytmy inspirovanou „Through Eyes Of Oblivion“ s dobrými sypačkami, instantní klasickou thrash/deathovou hymnu, jejíž rozjezd je ideálním startem bezuzdného moshpitu koncertního obecenstva s opět hard rockem inspirovanými přechody, soustředěným výkonem Jonase, konečně trochu výraznějšími basovými party Magnuse Olsfelta, jenž se bohužel tentokrát poněkud ztrácí v podkladu – částečně i vinou velmi silně vytažených bicích, zejména virblu.
Dost kočkování, pánové se rozhodli své návratové album uzavřít dvěma majestátními monumenty, které dohromady čítají něco málo přes 12 minut. Ten první z nich, „From The Ashes I Shall Return“ snad tak trochu bohužel opět sází na valivá střední tempa, čímž ve finále téměř tři čtvrtě hodiny trvající nahrávku dost zpomaluje, což si ovšem ostřílení harcovníci po nějakých dvou minutách uvědomí a nasadí k rychlejším a nenávistnějším kytarovým výpadům, které posluchače musí jednoznačně potěšit.
Přesto však s novým albem této svého času legendy nejsem zcela spokojen, řekl bych, že právě i velkou měrou kvůli rozhodnutí implementovat šest minut dlouhé, sice správně pošukané a disharmonické kusy, ovšem nelze předstírat, že songy nejsou určeny především fanouškům, jež rádi sledují texty kapel, protože co se muzikální stránky týče, ty tří až čtyř minutové vypalovačky jdou těmto Švédům i po letech stále nejlépe.
Tím bych snad nechtěl říci, že by kapela neměla na víc, koneckonců úplně poslední melodie kotouče, jež se mi tu zrovna odírají o hlavu se mne snaží přesvědčit o opaku, jenže první polovina alba, ve které se neexperimentuje a kapela to do posluchače posílá jako za starých časů je prostě o mnoho lepší. No dost brblání, závěrečný verdikt zní: „Sedm a půl“ s tím, že si to ještě několikrát přetočím a kdybych třeba změnil názor, dám vědět. Za první polovinu ale jednoznačně devět. Leč...
Čas: 44:07
Seznam skladeb:
Na samotném konci první desetiletky 21. století se pak The Crown znovu vracejí na scénu v takřka původní sestavě, tedy s výjimkou ve formě Jonase Stålhammara, jenž se usazuje na vratké pozici vokalisty. Stručný úvod ve formě Sabbatovských kytarových hrátek a už to jede. Přechod jak od Bolt Thrower a špinavá harsho/growlem nasycená thrashojízda může začít.
„Doomsday King“ je skladba, jež všem fanouškům, kteří kapele vydrželi býti věrni i v jejím více jak půl dekády dlouhém klimakteriu opět připomene staré dobré časy špinavého neurvalého thrash/deathu, který se tu valil před více jak devatenácti lety a byl… vynikající. Co mne rozhodně překvapilo je druhá polovina válu, přinášející ultra melodické sólo, podtrhující jinak výbušnou metalovou směs. Okamžitě si na Jonasův krákorák zvykám a ačkoliv Lindberg to není, stejně svůj účel plní více než dobře. Jsem opravdu rád, že Marko Tervonen při svém melouchu v Angel Blake nezapomněl na death metalovou lásku a opět předvádí práci, na kterou jsme od něj zvyklí nejen z The Crown, ale třeba i žánrově a kdysi i personálně spřízněných Impious. Pohodové old-school thrashové riffy zabalené do výbušného rouhačského death metalového hávu.
Fakt mne neskutečně baví ty jejich zdvojené vokály, Angel Of Death 1839, pro kapelu naprosto typické kytarové plochy se správným „bubu“ efektem a hlavně chirurgicky přesně odkopané party Janne Saarenpääeho, jenž kdysi tloukl live shows i tulipánům z God Dethroned. Neuvěřitelná jízda navíc nepolevuje, přichází ultra melodická vypalovačka „Age Of Iron“, jež má naprosto všechno, co jsme v průběhu dekád na metalu žrali a stále žereme – když se zadaří. Rychlá sóla, tah na branku, melodické slidy a vyhrávky, stabilně kvalitní vokál a rytmiku na úrovni.
A protože je kapela bezesporu ze staré školy, rozhodne se ihned v následující „The Tempter And The Bible Black“ jízdu zastavit a držet se ověřené šablony strukturování alba na rychlé a pomalé pasáže. Z čista jasna se skladba změní v rockovými party podmalovávanou středně tempovku, ve které se mihnou mnou bůhvíproč neustále protěžovaní The Haunted, resp. rockovější polohy, kterýchžto záchvěvy jsme měli od kapely již v minulosti možnost slyšet, ačkoliv rozhodně důmyslněji maskované.
Zatímco následující „Soul Slasher“ je spíše průměrnou rychlo tempou záležitostí, jejíž melodie jsem navíc již nejednou slyšel jinde, v poslední čtvrtině alba začíná poněkud přituhovat, to když si banda střihne hc/punkovými rytmy inspirovanou „Through Eyes Of Oblivion“ s dobrými sypačkami, instantní klasickou thrash/deathovou hymnu, jejíž rozjezd je ideálním startem bezuzdného moshpitu koncertního obecenstva s opět hard rockem inspirovanými přechody, soustředěným výkonem Jonase, konečně trochu výraznějšími basovými party Magnuse Olsfelta, jenž se bohužel tentokrát poněkud ztrácí v podkladu – částečně i vinou velmi silně vytažených bicích, zejména virblu.
Dost kočkování, pánové se rozhodli své návratové album uzavřít dvěma majestátními monumenty, které dohromady čítají něco málo přes 12 minut. Ten první z nich, „From The Ashes I Shall Return“ snad tak trochu bohužel opět sází na valivá střední tempa, čímž ve finále téměř tři čtvrtě hodiny trvající nahrávku dost zpomaluje, což si ovšem ostřílení harcovníci po nějakých dvou minutách uvědomí a nasadí k rychlejším a nenávistnějším kytarovým výpadům, které posluchače musí jednoznačně potěšit.
Přesto však s novým albem této svého času legendy nejsem zcela spokojen, řekl bych, že právě i velkou měrou kvůli rozhodnutí implementovat šest minut dlouhé, sice správně pošukané a disharmonické kusy, ovšem nelze předstírat, že songy nejsou určeny především fanouškům, jež rádi sledují texty kapel, protože co se muzikální stránky týče, ty tří až čtyř minutové vypalovačky jdou těmto Švédům i po letech stále nejlépe.
Tím bych snad nechtěl říci, že by kapela neměla na víc, koneckonců úplně poslední melodie kotouče, jež se mi tu zrovna odírají o hlavu se mne snaží přesvědčit o opaku, jenže první polovina alba, ve které se neexperimentuje a kapela to do posluchače posílá jako za starých časů je prostě o mnoho lepší. No dost brblání, závěrečný verdikt zní: „Sedm a půl“ s tím, že si to ještě několikrát přetočím a kdybych třeba změnil názor, dám vědět. Za první polovinu ale jednoznačně devět. Leč...
Čas: 44:07
Seznam skladeb:
- Doomsday King
- Angel Of Death 1839
- Age Of Iron
- The Tempter And The Bible Black
- Soul Slasher
- Blood O.D
- Through Eyes Of Oblivion
- Desolation Domain
- From The Ashes I Shall Return
- He Who Rises In Might- From Darkness to Light
