Jakoby to bylo včera, kdy letitá (v dobrém slova smyslu) formace Colp vtrhla na českou scénu se svou legendární od svých předchozích alb stylově poněkud odlišnou fošnou „Submissive“ a svým sludgem nasáklým „math“ thrashcorem způsobila neskutečné peklo. Colp byli v televizi, rádiu, CDčka se (v rámci možností) prodávala a český metalový/coreový fanoušek, jenž se dosud nestačil plně oklepat z imanentního dopadu vizionářského metalu švédských techniků Meshuggah prostě zíral. Tři čtvrtě dekády poté se snad i ten poslední tech nadšenec z Meshuggah již oklepal (viďte mjc kucí), mezitím přišel metalcore, deathcore, indie core, emo core a bůhví jaký ještě core a zvláště v zahraničí si ve všech těchto stylech (nemluvě o sludgei) člověk těch tech polyrytmů, podivných zlomů a moderních kalkulaček užije dosyta. Jakoby se snad matematický zvuk, který byl kdysi produkován jen malou hrstkou vyvolených (a správně pošahaných) profesorů zažral metalu pod kůži a nechtěl se za žádnou cenu pustit.
Českobudějovičtí však neusínají, naopak. Ve dvoutisícím sedmém vydávají LP „Fake“ a o rok později i EP „Ultimate“, přičemž se neustále přidržují toho svého nasludgeovaného „math“ thrashcoru, jenž z nich kdysi udělal alespoň v naší kotlince celkem uznávanou (minimálně známou) veličinu. Já mohu za sebe s klidným svědomím říci, že jen málokdy se mi hlavou honí takové kvantum různých myšlenek a slovních spojení, jako při poslechu letošního, v historii kapely již pátého, dlouhohrajícího štychu „Masquerade“. Asi první sousloví by bylo „nabouchaný zvuk“, který tentokrát pod vedením Reny vylezl nikoliv z Dodovy Haciendy, ale Loco studia a musím dodat – zní to skutečně dobře.
Ono ten první track o albu často leccos napoví (proto jej my a nejen my hudební pisálci tak často akcentujeme) a „Zodiac circle“ toho napovídá skutečně hodně. Málokterá česká kapela zní tak soustředěně jako Colp a právě tahle skladba, kdy vlastně polovinu její stopáže jen čekáte, kdy se do vás pustí další dávka skutečně úctyhodné riffáže je tím, co od pořádného sludge/coru čekám a v případě jedničky se mi přesně toho dostává. Navazuje thrashující nezmar „Harsh light“ v němž jsou již kytary podladěny do té míry, že struny jaksi nedrží na krcích, což ovšem kapele ani v nejmenším nevadí. „Refrén“ je navíc tím pravým pro všechny milovníky mosh pitů a bezuzdného vymlacování palice.
Prozatím jednoznačná výhra. „Blood lines“ mne také baví, přesně do té doby, než se pánové rozhodnou pozvat do své tvorby jakousi slečnu s dosti iritujícím hlasem. Podrobnosti nebudu zkoumat, zajímavé je, že od té chvíle, co se její hlásek na albu objeví, to jde se skladbou od desíti k pěti. Vše navíc zabíjí rockové sólo, které prostě k nabouchanému mathcoreovému podkladu nepasuje. Vůbec jsem to vlastně nestihl a nevidím jediný důvod, proč jej tam poněkud násilně strkat. V tomto případě by snad bylo příhodnější frknout disharmonický úlet či basovou exhibici a jede se dál. Naopak často se znovu vynořující riffový motiv mne naprosto rozsekává a spojení tohohle druhu melodiky v lead kytarách a počítavé rytmiky podkladu je přesně ten směr, jenž bych chtěl u Colp slyšet častěji. Ono to totiž panáčkové opravdu funguje!
Čtyřka „A Portrait“ se pak může pyšnit disharmonickou vsuvkou s reverbovanými kytarami, ovšem jinak je to opravdu vál jaksi bez chuti a zápachu. To „Fatal Blunder“ je naopak se svými vždy na pár sekund se zjevujícími parádně zefektovanými kytarami, doprovázenými melodickými podklady vysloveně skvělá. A nahrávka ihned zase o něco pestřejší a paradoxně mnohem údernější. Paste i Rajče ty kytary obsluhovat prostě umějí, problém je, že jakoby zapomínají na to, že heslem moderní doby je ozvláštňování tracků všemožnými technickými úlety, vychytávkami a laskominami, aby si i ten nejnáročnější mrmlal (čti: „buznící recenzent“) přišel na své.
Něco podobného rozhodně lze říci i o poslední desce nedávno recenzovaných dánských Mnemic, rozhodně však ne o „Maškarádě“. Možná i proto jsem s recenzí na toto album tak dlouho otálel, jelikož místo reje groteskně oblečených lidí jsem se dočkal jen několika notně okoukaných komtes v šedivých teplákových soupravách. Ne, teď už ale opravdu trochu přeháním..
Ano můžeme s klidem říci, že nové album je rozhodně pokud ne rovnou nejvíce, tak minimálně druhým nejvíce pestrým albem Colp.
Otázka je, jestli to v dnešní době všech těch technických drtiček, které se na nás valí ze všech stran a nabízejí různé hooky, slidy a mozek neustále překvapující kalkulačkovou rytmiku, to vše v často ďábelské rychlosti, bude pestré dostatečně. Já si dovolím tvrdit, že šok, jaký jsme společně zažili v roce 2003 se ze strany Colp již nikdy nebude opakovat, pokud pánové nepřijdou s něčím opravdu novým a šokujícím. Na české poměry poměrně dobré, ale jak říká klasik, „nejsme tu sami“.
Jo a mimochodem – pokud kapela natočí příště celou desku ve stylu „Case Closed“, má zatraceně vyhráno! Skvělá kalkulačka, slidy, zvukové efekty, dvě polohy zpěvu, backing vokály, tovární bicí.. Takhle nějak bych si to představoval, pánové!
Čas: 40:07
Seznam skladeb:
www.myspace.com/colp
Českobudějovičtí však neusínají, naopak. Ve dvoutisícím sedmém vydávají LP „Fake“ a o rok později i EP „Ultimate“, přičemž se neustále přidržují toho svého nasludgeovaného „math“ thrashcoru, jenž z nich kdysi udělal alespoň v naší kotlince celkem uznávanou (minimálně známou) veličinu. Já mohu za sebe s klidným svědomím říci, že jen málokdy se mi hlavou honí takové kvantum různých myšlenek a slovních spojení, jako při poslechu letošního, v historii kapely již pátého, dlouhohrajícího štychu „Masquerade“. Asi první sousloví by bylo „nabouchaný zvuk“, který tentokrát pod vedením Reny vylezl nikoliv z Dodovy Haciendy, ale Loco studia a musím dodat – zní to skutečně dobře.
Ono ten první track o albu často leccos napoví (proto jej my a nejen my hudební pisálci tak často akcentujeme) a „Zodiac circle“ toho napovídá skutečně hodně. Málokterá česká kapela zní tak soustředěně jako Colp a právě tahle skladba, kdy vlastně polovinu její stopáže jen čekáte, kdy se do vás pustí další dávka skutečně úctyhodné riffáže je tím, co od pořádného sludge/coru čekám a v případě jedničky se mi přesně toho dostává. Navazuje thrashující nezmar „Harsh light“ v němž jsou již kytary podladěny do té míry, že struny jaksi nedrží na krcích, což ovšem kapele ani v nejmenším nevadí. „Refrén“ je navíc tím pravým pro všechny milovníky mosh pitů a bezuzdného vymlacování palice.
Prozatím jednoznačná výhra. „Blood lines“ mne také baví, přesně do té doby, než se pánové rozhodnou pozvat do své tvorby jakousi slečnu s dosti iritujícím hlasem. Podrobnosti nebudu zkoumat, zajímavé je, že od té chvíle, co se její hlásek na albu objeví, to jde se skladbou od desíti k pěti. Vše navíc zabíjí rockové sólo, které prostě k nabouchanému mathcoreovému podkladu nepasuje. Vůbec jsem to vlastně nestihl a nevidím jediný důvod, proč jej tam poněkud násilně strkat. V tomto případě by snad bylo příhodnější frknout disharmonický úlet či basovou exhibici a jede se dál. Naopak často se znovu vynořující riffový motiv mne naprosto rozsekává a spojení tohohle druhu melodiky v lead kytarách a počítavé rytmiky podkladu je přesně ten směr, jenž bych chtěl u Colp slyšet častěji. Ono to totiž panáčkové opravdu funguje!
Čtyřka „A Portrait“ se pak může pyšnit disharmonickou vsuvkou s reverbovanými kytarami, ovšem jinak je to opravdu vál jaksi bez chuti a zápachu. To „Fatal Blunder“ je naopak se svými vždy na pár sekund se zjevujícími parádně zefektovanými kytarami, doprovázenými melodickými podklady vysloveně skvělá. A nahrávka ihned zase o něco pestřejší a paradoxně mnohem údernější. Paste i Rajče ty kytary obsluhovat prostě umějí, problém je, že jakoby zapomínají na to, že heslem moderní doby je ozvláštňování tracků všemožnými technickými úlety, vychytávkami a laskominami, aby si i ten nejnáročnější mrmlal (čti: „buznící recenzent“) přišel na své.
Něco podobného rozhodně lze říci i o poslední desce nedávno recenzovaných dánských Mnemic, rozhodně však ne o „Maškarádě“. Možná i proto jsem s recenzí na toto album tak dlouho otálel, jelikož místo reje groteskně oblečených lidí jsem se dočkal jen několika notně okoukaných komtes v šedivých teplákových soupravách. Ne, teď už ale opravdu trochu přeháním..
Ano můžeme s klidem říci, že nové album je rozhodně pokud ne rovnou nejvíce, tak minimálně druhým nejvíce pestrým albem Colp.
Otázka je, jestli to v dnešní době všech těch technických drtiček, které se na nás valí ze všech stran a nabízejí různé hooky, slidy a mozek neustále překvapující kalkulačkovou rytmiku, to vše v často ďábelské rychlosti, bude pestré dostatečně. Já si dovolím tvrdit, že šok, jaký jsme společně zažili v roce 2003 se ze strany Colp již nikdy nebude opakovat, pokud pánové nepřijdou s něčím opravdu novým a šokujícím. Na české poměry poměrně dobré, ale jak říká klasik, „nejsme tu sami“.
Jo a mimochodem – pokud kapela natočí příště celou desku ve stylu „Case Closed“, má zatraceně vyhráno! Skvělá kalkulačka, slidy, zvukové efekty, dvě polohy zpěvu, backing vokály, tovární bicí.. Takhle nějak bych si to představoval, pánové!
Čas: 40:07
Seznam skladeb:
- Zodiac circle
- Harsh Light
- Blood lines
- A Portrait
- Fatal Blunder
- Manhunt
- An Evidence
- Unmasked
- Sacrifice/Always The Same
- Crime&Penalty
- Case Closed
- Bonus Track
www.myspace.com/colp
