Než se pustím do reportu na tuto akcičku, chci napsat, že jsem vskutku netušil do čeho jdu. Víc jak 6 hodin Hard Coru jsem ještě v životě nezažil. Rovnou napíšu, že to stálo za to. Díky dobře naplánovanému časovému harmonogramu jsem stihnul shlédnout všechny účinkující kapely na obou pódiích. Takže začneme...
Do holešovického Abatonu jsem dorazil něco po 17.00 hod. s obavami, že nestíhám první kapely, leč tato hodina byla pouze dobou otvírací a navíc nedorazila partička Gospel Of The Futures, takže start patřil pódiu X. Zde se všem příchozím představila německá kapela Under Siege a musím napsat, že mě fakt dostala. Příjemný skočný HC s thrashovými výpady do napolo zaplněného sálu měl skutečný drive. Kapela hrála skladby z obou svých alb, takže se fanoušci dočkali pecek jako Kill Trartons, Into the world, jakož i titulní skladby z alba After the Flood. Nechyběly ani skladby z alba Ciphos. Skupina působila velmi svěže a byla radost na ni pohledět. Velmi akční zpěvák využíval možnosti, které mu nabízel jeho bezdrátový mikrofon, a tak byl na pódiu takřka k neudržení. Skvělé, pro mě osobně první vrchol večera. Škoda jen, že hráli jako první.
V mezičase na pódiu XX dozvučila pražská skupina !ÚL, o které jsem nikdy nic neslyšel, a tak jsem pospíchal, abych z jejich setu viděl, co možná nejvíce. Mladá kapela (ve svých řadách měla baskytaristku) svou muzikou otevřela programovou strukturu tohoto druhého pódia. Šlo totiž o zběsilý mix grind coru, punku, metalu, HC a já nevím čeho ještě. Dominující však zůstával punk mixlý grindem. Zajímavé byly především dvojjazyčné úvody jednotlivých skladeb, pro našinec i "cizáky" :-), které byly vždy po zásluze odměněny potleskem. Dozvěděli jsme se tak o tom, že vlastně žijeme pouze v iluzi svobody, kterou nám společnost umožňuje, že není absolutní svobody - skladba Orwel měl pravdu / byl optimista. V nové písni jsme se pak mohli společně zamyslet nad lidskou cestou životem, na které je obtížné dospět k něčemu konstruktivnímu - zajímavé, leč hudebně méně výrazné někdy až začátečnické.
Jsme opět na hlavní scéně a zde se do strun opřela skupina SUNRISE z Polska. Do maskáčů narvaní chlapíci hrnuli svůj death/thrash metalový set k fanouškům takovým způsobem, že basákovu hned v úvodu praskla struna. Nicméně na šíleném rotujícím kotli tato drobnůstka nebyla znát. Zpěvák často namířil svůj mikrofon k hlavám fanoušků, kteří skákali jeden přes druhého, aby si do něj zařvali. Basák natáhl strunu a mohlo se pokračovat. Kotel pod pódiem zesílil a začalo se skákat i z pódia. Výjimkou nebylo ani 5 skokanů přistávajících do jednoho místa ve vteřinových intervalech. Fakt maso! Kapela Sunrise hrála místy i docela melodicky, což mě příjemě překvapilo. Nicméně moc mi nesednul zpěvákův vokál, ale to je věc názoru - prostě mě přišlo, že by se k této hudbě hodil jiný, možná hlubší. Ze skladeb které kapelka zahrála můžu jmenovat např. Drian The Cup nebo Once We Swore.
Pomalu přecházím do přízemí, kde začíná hrát slovenská kapela ABHORRENCE. Jejich energické vystoupení otevřelo ukecané intro z alba Burial Of Evil a skladba A punishment for every crime představila zajímavý death metal mixlý HC (v hudbě i vokálu). Celý set měl tah na branku a střílel jeden gól za druhým. Mezi jisté bodování patřily skladby jako False Reality nebo závěrečná akustická instrumentálka R.I.P. Škoda jen, že jejich vystoupení srážel na kolena zvuk, který přehnal zvuk baskytary do takové hlasitosti, která byla na hranici prahu bolesti. Skupina se tak mohla stát pro někoho neposlouchatelná. Představila se další zajímavá partička a já už směřoval k hornímu pódiu.
Zde akorát dozvučila americká kapela CHAMPION, která hrála svůj Straight Edge hard core, na jaký jsme u kapel z USA zvyklí. Jde o HC s důrazem na své punkové kořeny, které dozajista převažovaly. Ze skladeb, které ten večer zazněly vybírám např. Inside, Assume nebo Youth Crew. Fans se dobře bavili, ale já ne. Nebylo to špatné, jen mám asi raději více metalové party.
Jenomže není metal jako metal. Na extrémějším spodním pódiu hrála česká kapela ALAMOGORDO, jejíž hudba měla nejblíže k death/blacku, ale vůbec na mě nezapůsobila. Místy mě i nudila. Nic se tam nedělo (alespoň pro mě). Navíc zpěvákovy mumlavé a téměř neslyšitelné úvody dávali jen matně tušit o čem že tato kapela je a co se bude hrát. Jediné, co mě zaujalo, byl zarostlý bubeník, který vykukoval za bicí soustavou, jako roztomilý čertík a byl nesmírně akční.
Místo tohoto setu jsem šel raději na čumendu do prostoru mezi pódii, kde byla spousta stolečků, kde se vařily nejrůznější čaje, prodávaly mikiny a cédéčka a voněl sójový guláš. Na zeď zde pak byly promítány nejrůznější filmy, které zasahovaly od berlínských antiglobalizačních demonstrací, přes druhou světovou válku až po koncerty HC kapel.
A jsme opět na hlavním pódiu. Zde začíná své vystoupení další punk-HC banda z USA. Tato partička nese jméno THE PROMISE a pochází z New Yorku. I když hraje podobnou hudbu jako předchozí Amíci Champion, jejich set měl "koule". Což vycítili i všichni ve velkém sále a nedali kapele vydechnout. Neúnavní skokani a pogisté rozdávali svou energii vystupujícím muzikantům, kteří jim na oplátku hráli jako by měli vypustit duši. Samozřejmě došlo na skladby z debutního materiálu My True Love?. Holt NY Straight Edge hard core má něco do sebe.
Měl jsem pocit, že už nemůžu dál, ale zvědavost mi nedala a vyrázil jsem o poschodí níže, kde začínala hrát německá kapela JULITH KRISHUN. Tahle parta však stála za to. Další vrchol večera - pro mě na 100%. Úchvatné pojetí extrémní hudby v čele s extrémním zpěvákem, který po druhé skladbě skočil mezi diváky a zde pařil a řval a zpíval až do konce vystoupení. Pódium mu bylo totiž malé. Tolik energie v jedné osobě se málokdy vidí. Na pódiu tak vznikl prostor pro pohlednou baskytaristku a zpívajícího kytaristu. Kapela hrála především ze svého vinilového LP a tak nechyběly skladby jako Slaved By War, What We Hate či Luge. Muzika se pohybovala po okrajích všech žánrů, ale carcassácký vokál a rychlé bubny evokovaly především experimentální grind core. Nevím co dodat. Ta kapela byla dobrá.
A hurá zpátky na Áčko. No vida, další vrchol večera. Mix deathu, thrashe a HC v podobě belgických LIAR byl vskutku nápaditý a dobře zahraný. Hned první skladba Deathwish ukázala, že si tito chlapíci neberou servítky a hrají pěkně od podlahy (ale promyšleně). Navíc schopný frontman skvěle komunikoval s publikem a odvážný kytarista vyzkoušel jaké to je být nesen na rukou fans, když přes něj skáčí další a další nadšení pódioví skokani. Další nadupané písně jako Steel vs. Steel, Nemesis, Natural Order či přídavková Invictus byly oslavou death/thrash metalové kultury (chvílemi jako bych zaslechl SLAYER). Superrrrrrr.
A jsme opět na malém pódiu. To okupuje poslední kapela večera (na této scéně) BRIDGE TO SOLACE, jejichž kulatý zpěvák do mikrofonu pronesl, zda jsme viděli Liar, že jsou skvělí a já mu musel dát za pravdu. Nicméně koncertní čas této maďarské kapely rovněž stál za to. Písně nepostrádaly drive ani melodiku. Kapela hrála rychle a přehledně. Navíc se zlepšil i zvuk, který byl tento fest na Béčku zbytečně "přehulený". Kapela Bridge To Solace se pohybuje na hranici mezi styly jako thrash, hc, hard punk, death a jim podobné a paradoxně vyzněla na této scéně nejměkčeji. To ale rozhodně nevadilo. Nářezů už bylo až, až. Skladby z alba Of Bitterness And Hope zněly skvěle a daleko agresivněji. Zajímavé bylo střídání čistých a řvavých zpěvů v How Long Do We Have To Bear Our Fucking Crosses? jakož i v dalších skladbách. Také musím vyzdvihnout nadaného sólového kytaristu. Pěkné vystoupení...
Z Maďarska se přeneseme opět na hlavní scénu a opět do Německa, odkud pochází závěrečná bandička Heaven Shell Burn, která představila především skladby z novinkového alba Antigone. Hudebně se kapela asi nejvíce blížila death metalu (hlavně v podobě growlingu zpěváka). Jinak jí nebyly cizí ani jiné metalové odnože a samozřejmě i hard corové.
Skvělá akcička. Poděkování patří všem pořadatelům, protože byla skvěle zorganizovaná a už se těším na HIT THE PIT fest III. - věřím, že bude.
Fotky spáchal Honza Samánek
