Tak tohle je nahrávka, která mě hned při prvním poslechu šokovala. Nemaje potuchy „vo co gou“ jsem nejdříve začal listovat bookletem – podle titulního coveru jsem čekal doom metal. Ale když jsem spatřil fotku kapely, začal jsem pochybovat o tom, jestli má promotér představu o zaměření Fobie... Z fotky totiž kouká pět nakrátko ostříhaných a učesaných chlapíků v bílých košilích a tmavých vestách. Jak ze škatulky, jak ze třicátých let minulého století a jak z nějaké jazzové nebo swingové kapely.
Nu což, CD jsem vložil do přehrávače, stiskl tlačítko s šipkou a za poslechu prvních tónů se začetl do přiloženého letáku. Ten sliboval „atmospheric death / black experimental musical art“, ale to už jsem přeladil ze zraku na sluch. Ono totiž po úvodu, který obstarávají zatěžkané doommetalové riffy a hrubý řev, se záhy začínají dít věci. Stále v doom duchu, ale sludge střídají melodické kytarové vyhrávky, přidává se drsný, takřka deathmetalový, zpěv, ale i když je to zajímavé, stále víceméně konvenční... dokud nedojde na zmražení všeho, co se dosud hrálo. Minimalistická pasáž, v níž zní klávesy a vybrnkávání na kytaru, zcela mění náladu desetiminutové (!) skladby. Druhý rozjezd je v duchu melancholie, čistého procítěného vokálu a krásných melodií, aby se znovu trochu zvýšily obrátky a zpěv pokročil k expresivnímu řevu a následně ke skřehotu. Stále se něco děje, člověk neví, čeho se dřív chytit a čemu věnovat pozornost. A ještě není všem překvapením konec – zpěvák jde do další, lehce teatrální polohy. Tím pádem je zřejmé, že o čistý death / black metal nejde ani náhodou.
Tohle dílo je mnohem, mnohem barevnější, multižánrové, extravagantní, experimentální a co já vím jaké ještě. S druhou Ethics nejprve přichází nádherné melodie a znovu ten procítěný zpěv, ale netrvá to dlouho a je tu razantní přitvrzení, death metal ve středním tempu, spousta kytarových kudrlinek... těžko popsatelné, ale dokonalé. Představte si mix Opeth, Moonspell, Anathemy, Vulture Industries, Paradise Lost, Tiamat, Vreid a Rotting Christ – aspoň přibližně tak zní hudba řeckého kvintetu. Po chytlavém úseku vždy nastupuje pasáž těžší a složitější, po zdánlivě uspávacím tempu přichází zrychlení a přitvrzení. A když už se zdá, že žádné další překvapení nehrozí, objevují se vážnohudební motivy. Zdá se vám to všechno jako kočkopes, produkt šíleného vědce nebo dort od pejska a kočičky? V podstatě máte pravdu a jen na vašem vkusu záleží, zda máte rádi neotřelé a netradiční chutě nebo ne. Já jsem jednoznačně na straně Ethereal Blue, kteří mě okouzlili a zaujali natolik, že jsem uvažoval i o nejvyšším hodnocení. Nakonec jsem bodík ubral za několik fádnějších pasáží, které mi přišly o fous delší, než by bylo zdrávo.
S kvalitou hudební náplně koresponduje výborný zvuk ze studia Reaction v Ahénách i graficky hezky provedený booklet.
Seznam skladeb:
Čas: 54:27
www.etherealblue.org
www.coprorecords.co.uk/casket
Nu což, CD jsem vložil do přehrávače, stiskl tlačítko s šipkou a za poslechu prvních tónů se začetl do přiloženého letáku. Ten sliboval „atmospheric death / black experimental musical art“, ale to už jsem přeladil ze zraku na sluch. Ono totiž po úvodu, který obstarávají zatěžkané doommetalové riffy a hrubý řev, se záhy začínají dít věci. Stále v doom duchu, ale sludge střídají melodické kytarové vyhrávky, přidává se drsný, takřka deathmetalový, zpěv, ale i když je to zajímavé, stále víceméně konvenční... dokud nedojde na zmražení všeho, co se dosud hrálo. Minimalistická pasáž, v níž zní klávesy a vybrnkávání na kytaru, zcela mění náladu desetiminutové (!) skladby. Druhý rozjezd je v duchu melancholie, čistého procítěného vokálu a krásných melodií, aby se znovu trochu zvýšily obrátky a zpěv pokročil k expresivnímu řevu a následně ke skřehotu. Stále se něco děje, člověk neví, čeho se dřív chytit a čemu věnovat pozornost. A ještě není všem překvapením konec – zpěvák jde do další, lehce teatrální polohy. Tím pádem je zřejmé, že o čistý death / black metal nejde ani náhodou.
Tohle dílo je mnohem, mnohem barevnější, multižánrové, extravagantní, experimentální a co já vím jaké ještě. S druhou Ethics nejprve přichází nádherné melodie a znovu ten procítěný zpěv, ale netrvá to dlouho a je tu razantní přitvrzení, death metal ve středním tempu, spousta kytarových kudrlinek... těžko popsatelné, ale dokonalé. Představte si mix Opeth, Moonspell, Anathemy, Vulture Industries, Paradise Lost, Tiamat, Vreid a Rotting Christ – aspoň přibližně tak zní hudba řeckého kvintetu. Po chytlavém úseku vždy nastupuje pasáž těžší a složitější, po zdánlivě uspávacím tempu přichází zrychlení a přitvrzení. A když už se zdá, že žádné další překvapení nehrozí, objevují se vážnohudební motivy. Zdá se vám to všechno jako kočkopes, produkt šíleného vědce nebo dort od pejska a kočičky? V podstatě máte pravdu a jen na vašem vkusu záleží, zda máte rádi neotřelé a netradiční chutě nebo ne. Já jsem jednoznačně na straně Ethereal Blue, kteří mě okouzlili a zaujali natolik, že jsem uvažoval i o nejvyšším hodnocení. Nakonec jsem bodík ubral za několik fádnějších pasáží, které mi přišly o fous delší, než by bylo zdrávo.
S kvalitou hudební náplně koresponduje výborný zvuk ze studia Reaction v Ahénách i graficky hezky provedený booklet.
Seznam skladeb:
- Mother Grief
- Ethics
- John Wood
- Passion
- The Letter
- Goliadkin
Čas: 54:27
www.etherealblue.org
www.coprorecords.co.uk/casket
