Zírám tu na nějaké staré promo materiály bavorské kapely Equilibrium, jež své folk metalové růžky poprvé na světlo světa vytrčila před necelou dekádou, a uvědomuji si, jak ten čas letí. Přitom vzpomínám také na jejich 5 let starý debut, jenž, jakmile byl mnohými posluchači objeven, se ihned stal synonymem pro zábavnou, leč příjemnou směsici všeho germánského, čirou esencí papundekel klávesově – balastického metalu, jehož lyrika byla naplněna příběhy o Nibelunzích. Inu, folk metal..
Také minulé album „Sagas“ neudělalo kapele žádnou ostudu, a ačkoliv si již tehdy pár fanoušků smutně postěžovalo, že se jedná stále o to (Otto, na ja, sicher) samé v bledě bavorském, já nechápal jejich výtky, jelikož kapela ten zábavový metal hrála a hraje pořád stejně a nikdy se o žádný vývoj ani nepokusila. To prostě není jejich styl. A já nezájem o jakýkoliv posun v jejich případě také zcela chápu a vypalovačky typu „Blut im Auge“, „Ruf in den Wind“ či waikiki šílenost „Unbesiegt“ si sem tam rád poslechnu dodnes.
Od té doby ovšem v moři času nastaly dva slapové jevy, Equilibrium hlásí ze svých řad snahu o znovuzrození s novými členy (z kapely odešel původní vokalista Helge Stang a bicmen Manuel Di Camillo, jenž Rekreatur ještě stihl nabubnovat) a také novým materiálem , nazvaným prozaicky „Rekreatur“, na němž se toho ale paradoxně mnoho nemění. Za vše snad lze zmínit skutečnost, že nový vokál Roberta Dahna se nachází daleko od black metalových bažin, předvádí klasickou deathově folk metalovou práci, kterou dobře znáte třeba z takových Be'lakor či tvrdších pasáží alb minulých. To koneckonců jasně vyplývá z líně plynoucí „Verbrannte Erde“, v níž na světlo vyplynou hlavní změny ve směřování kapely. Ono přes všechny ty rozjuchané středověké melodie, power metalové vyhrávky a sóla nelze přehlédnout, že nám to tu nějak měkne před ušima, kdysi tvrdí teutonští rytíři si na svá brnění přilepují cejch Nuclear Blast a zařazují se do nejnovějšího katalogu metalu pro každou příležitost.
No abych se neunáhlil, je pravda, že sem tam se objeví i duch raných nahrávek kapely (sympatická blbost „Die Affeninsel“), ovšem v takovém případě si nelze nevšimnout, že všechny riffy, klávesové kudrlinky a koneckonců i frázování tu od této kapely již jednou byly. Právě ve výše zmíněné mi k dokonalé kopii již chybí jen Oldfieldovské sólo a je dokonáno – Der Sturm Zwei je na světě.
Ale ačkoliv by se sestřelovací recenze přímo nabízela, jelikož Rekreatur nepřináší vůbec nic nového a bonus CD k digipacku se z převážné části sestává z akusticky přehraných starších věcí kapely, já přesto nemohu tomuto prvotnímu svodu zcela podlehnout. Co totiž chtít po kapele, která celou svou kariéru hraje německý papundekel metal?? Progresi? Něco navíc?
Vždyť ta legrační folk metalová kravina, kterou představuje odlehčená „Der Wassermann“ musela dříve či později přijít a je vskutku zajímavé sledovat, že v časech, kdy se náš vesmír opět zvolna propadá do temnot, jsou tito Němci schopní přijít s tak optimisticky znějícím albem, jakým Rekreatur bezesporu je.
Pravda závěrečná čtvrtina nahrávky je originální a šokující asi jako poslední díla Stevena Spielberga, ale zatraceně, pokřtít v hudbě třináctiminutový instrumentální kolos jakožto „Kurzes Epos“ je prostě donebevolající nadhled, který mimochodem cítím z celé nahrávky. Vlastně mám vůbec ten pocit, že Equilibrium se s tím jak čas letí posunují nejen mezi NB katalogové bahýnko, ale v mnohém také na jimi v současné době uvolněném veselo-folk metalovém trůně zastupují Finntroll, ačkoliv v podstatě jen symbolicky.
Já prostě při nejlepší vůli nemohu Equilibrium sestřelit a ačkoliv nehrají nic nového a „all-star sestava“ je ta tam (kapele píše materiál vlastně výhradně René Berthiaume, čili není co řešit), přesto bude i nové album skvělým party štychem, jenž mnohé zachmuřené brootal metalisty zdrtí a nadhledisty naopak nenáročně pobaví. Já osobně se nacházím někde mezi těmito dvěma kategoriemi, ale novinku Bavoráků jsem si užil, asi podobně, jako si nyní ujíždíme na guilty pleasures, které jsme v televizi vídávali jako malí/menší. 68% a díky za dobrou náladu. Ganz gut gemacht! Jo a obal CD naprostý standard - texty, fota členů kapely a fotka kováře na vnitřní vsádce
Verdikt: Slabší, leč stále důstojný následník Sagas.
Čas: 62:17
Také minulé album „Sagas“ neudělalo kapele žádnou ostudu, a ačkoliv si již tehdy pár fanoušků smutně postěžovalo, že se jedná stále o to (Otto, na ja, sicher) samé v bledě bavorském, já nechápal jejich výtky, jelikož kapela ten zábavový metal hrála a hraje pořád stejně a nikdy se o žádný vývoj ani nepokusila. To prostě není jejich styl. A já nezájem o jakýkoliv posun v jejich případě také zcela chápu a vypalovačky typu „Blut im Auge“, „Ruf in den Wind“ či waikiki šílenost „Unbesiegt“ si sem tam rád poslechnu dodnes.
Od té doby ovšem v moři času nastaly dva slapové jevy, Equilibrium hlásí ze svých řad snahu o znovuzrození s novými členy (z kapely odešel původní vokalista Helge Stang a bicmen Manuel Di Camillo, jenž Rekreatur ještě stihl nabubnovat) a také novým materiálem , nazvaným prozaicky „Rekreatur“, na němž se toho ale paradoxně mnoho nemění. Za vše snad lze zmínit skutečnost, že nový vokál Roberta Dahna se nachází daleko od black metalových bažin, předvádí klasickou deathově folk metalovou práci, kterou dobře znáte třeba z takových Be'lakor či tvrdších pasáží alb minulých. To koneckonců jasně vyplývá z líně plynoucí „Verbrannte Erde“, v níž na světlo vyplynou hlavní změny ve směřování kapely. Ono přes všechny ty rozjuchané středověké melodie, power metalové vyhrávky a sóla nelze přehlédnout, že nám to tu nějak měkne před ušima, kdysi tvrdí teutonští rytíři si na svá brnění přilepují cejch Nuclear Blast a zařazují se do nejnovějšího katalogu metalu pro každou příležitost.
No abych se neunáhlil, je pravda, že sem tam se objeví i duch raných nahrávek kapely (sympatická blbost „Die Affeninsel“), ovšem v takovém případě si nelze nevšimnout, že všechny riffy, klávesové kudrlinky a koneckonců i frázování tu od této kapely již jednou byly. Právě ve výše zmíněné mi k dokonalé kopii již chybí jen Oldfieldovské sólo a je dokonáno – Der Sturm Zwei je na světě.
Ale ačkoliv by se sestřelovací recenze přímo nabízela, jelikož Rekreatur nepřináší vůbec nic nového a bonus CD k digipacku se z převážné části sestává z akusticky přehraných starších věcí kapely, já přesto nemohu tomuto prvotnímu svodu zcela podlehnout. Co totiž chtít po kapele, která celou svou kariéru hraje německý papundekel metal?? Progresi? Něco navíc?
Vždyť ta legrační folk metalová kravina, kterou představuje odlehčená „Der Wassermann“ musela dříve či později přijít a je vskutku zajímavé sledovat, že v časech, kdy se náš vesmír opět zvolna propadá do temnot, jsou tito Němci schopní přijít s tak optimisticky znějícím albem, jakým Rekreatur bezesporu je.
Pravda závěrečná čtvrtina nahrávky je originální a šokující asi jako poslední díla Stevena Spielberga, ale zatraceně, pokřtít v hudbě třináctiminutový instrumentální kolos jakožto „Kurzes Epos“ je prostě donebevolající nadhled, který mimochodem cítím z celé nahrávky. Vlastně mám vůbec ten pocit, že Equilibrium se s tím jak čas letí posunují nejen mezi NB katalogové bahýnko, ale v mnohém také na jimi v současné době uvolněném veselo-folk metalovém trůně zastupují Finntroll, ačkoliv v podstatě jen symbolicky.
Já prostě při nejlepší vůli nemohu Equilibrium sestřelit a ačkoliv nehrají nic nového a „all-star sestava“ je ta tam (kapele píše materiál vlastně výhradně René Berthiaume, čili není co řešit), přesto bude i nové album skvělým party štychem, jenž mnohé zachmuřené brootal metalisty zdrtí a nadhledisty naopak nenáročně pobaví. Já osobně se nacházím někde mezi těmito dvěma kategoriemi, ale novinku Bavoráků jsem si užil, asi podobně, jako si nyní ujíždíme na guilty pleasures, které jsme v televizi vídávali jako malí/menší. 68% a díky za dobrou náladu. Ganz gut gemacht! Jo a obal CD naprostý standard - texty, fota členů kapely a fotka kováře na vnitřní vsádce
Verdikt: Slabší, leč stále důstojný následník Sagas.
Čas: 62:17
Seznam skladeb:
- In Heiligen Hallen
- Der Ewige Sieg
- Verbrannte Erde
- Die Affeninsel
- Der Wassermann
- Aus Ferner Zeit
- Fahrtwind
- Wenn Erdreich Bricht
- Kurzes Epos
