V západočeské skupině Positive Mind se sešli muzikanti známí z působení v Agnus Dei, Space Jam Group či Support Lesbiens. Původně metalicko – coreový band zamířil po příchodu J.J.Šimona do méně ortodoxních vod a nedávno se přihlásil o pozornost velkoryse pojatým počinem Silence Gives Consent. Proč velkoryse? Komplet obsahuje jednak CD, jednak DVD, přičemž oba nosiče jsou zabaleny ve vkusných digipackových krabičkách s vloženými informačními brožurkami a protože tohle vše si kapela vydala vlastními silami.
Před pár dny jste vydali na dnešní dobu parádní sadu dvou nosičů v jednom přebalu. Není to dnes trochu luxus, když doba hmotným nosičům nepřeje a všichni jen stahují empétrojky?
Právě protože doba nepřeje hmotným nosičům. Fanouškům jsme připravili parádní boxík obsahující vše, od studiové desky, přes texty s úžasnými malbami po DVD s živým koncertem a s precizním zvukem i střihem. Za luxus dnes naopak považujem vydávat CD kopii s jednostránkovým obalem obsahující tracklist a jednu špatnou fotku kapely. To jsou vyhozený prachy.
V jakém nákladu váš počin vlastně vyšel, kde a za kolik ho můžou fanoušci pořídit?
První edice je samozřejmě 1000 ks a cenu udržujeme na koncertech za 219 Kč, v krámech a e-shopech do 250 Kč. Když za sebou nemáš vydavatelství a neplatíš navíc jejich marži, v klidu se dostaneš na ceny totožné s cenou 2 parádních filmů z edice časopisu Reflex, které jsou taky balené do supr zpracovaných digipacků.
Je jasné, že celá tahle paráda něco stála a při vší úctě k vaší kapele mi návratnost vložených financí přijde nepravděpodobná. Šli jste do tohoto projektu s tímto vědomím nebo si myslíte, že se vložené investice přece jen vrátí?
Je to dobře spočítané, to mi věř. Celý prodej včetně proma má jasně narýsovaný marketingový plán se čtyřmi verzemi vývoje prodeje. Zkušenosti hovoří o tom, že bez jasného plánu nelze prodávat ani brambory v síti malých zelinářských obchodů, natož deska. Proto jsme dopředu zdatně kalkulovali. Navíc, deska je narozdíl od brambor dlouhodobá investice.
Pojďme k muzice. Neznám sice vaše předešlé nahrávky, ale dočetl jsem se, že po tvém příchodu se kapela „odklonila od původního newyorkského hard core k emotivnějším polohám s pokročilým dynamickým aranžováním a širším žánrovým rozpětím, čímž přispěla k obtížnější žánrové zařaditelnosti“. Souhlasím, jednoznačné zařazení možné není. Nemáte s tím trochu problém?
My s tím problém nemáme. Tedy ani já, ani ostatní z kapely nechtěli hrát jasně škatulkovanou muziku.
Co třeba píšete na plakáty?
Píšeme tam Justice core – což vzniklo původně jako prdel: je to core přísnej, ale spravedlivej. Později to začali používat naši fanoušci a zjistili jsme, že to vlastně nemá daleko k pravdě. Je tam od každé polohy core-žánru trochu a my se jen snažíme, aby jedna z těch poloh nepřevažovala nad druhou a vše bylo jasně a spravedlivě rozděleno rovným dílem mezi všechny odstíny, které tam chceme mít.
Jak bys muziku popsal někomu, kdo nemá tušení o vaší existenci?
Dal bych mu do ruky desku a řek: poslouchej a pak mi pomož říct, co to vlastně hrajeme. Přísně, ale spravedlivě!
Z koncertního záznamu z roku 2008 je jasné, že většinu skladeb jste hráli na koncertech podstatně dříve, než došlo k jejich zvěčnění ve studiu. Testovali jste skladby a případně je upravovali podle reakcí fanoušků? Nebo je za plus mínus roční prodlevou něco jiného?
Popravdě řečeno, spíš jsme se s tou nahrávkou dlouho mazlili. Nechtěli jsme ji pustit ven odfláknutou. Jednak jsem perfekcionalista a v místech, kde zvukař a co-producent desky Michal Rajtmajer říkal, to už je dobrý, já řikal, ne, pojďme to udělat ještě líp. A druhak jsme nechtěli vydávat živák, který má totožnou energii a naprosto stejné aranže jako na desce.
Ten bezmála dvouletý odstup od záznamu pak vytváří sympatickou komparaci mezi verzemi ze studia a z koncertu. Jasně, ani jedna skladba není diametrálně odlišná od svého živého záznamu, ale v každé písni jsme postupem času přišli na jiné aranže a k mnoha skladbám jsme udělali jiný text. Ty malé rozdíly mezi živou a studiovou verzí je pak radost poslouchat – aspoň nás to tak baví u jinejch kapel, jejichž živáky a studiové alba vlastníme ve sbírce. Totožné aranžmá trochu nudí. Na koncertech však v současnosti hrajeme studiové verze. Jsou logicky vyzrálejší a tím pádem i propracovanější.
V úplně (pro mě) neznámém studiu jste pořídili výborný zvuk. Zdá se, že dnes je pořízení kvalitního soundu hračkou, z kdejakého, často i domácího studia, lezou poslouchatelné nahrávky – souhlasíš?
Skoro vůbec to není o studiu, ale o zvukaři, který v něm snímá a posléze mixuje.
Proč jste si vybrali zrovna studio Michala Rajtmajera? V Plzni je přece mnohem známější studio...
Právě osobnost Michala Rajtmajera, užasného muzikanta a podle nás parádního zvukaře byl ten důvod, proč jsme tam šli. Jeho studio je na první pohled totální punk a i jeho přístup k natáčení je ryze punkovej, nicméně přes všechny ty pijatiky a kocoviny, v nichž se točilo, se vyloupl zvuk, který bychom na plzeňsku stěží kde jinde udělali.
Mimochodem, má Michal něco společného s bratry Rajtmajerovými z Extrabandu?
Mišus je synem pana Rajtmajera, jenž Extraband založil. Hrál i v jeho comebacku, což zvládl jako bravurní multiinstrumentalista levou zadní. Ale i tahle etapa, jakkoliv veselá, je pryč. Momentálně doplnil sestavu Made By The Fire na druhou kytaru. Což odstartovalo novou etapu téhle úžasné plzeňské kapely, pro nikoho nepochopitelnou, pro mne zcela osvěžující etapu Mejdů!
Vaše texty jsou o hodně závažných věcech. V bookletu je uvedeno, že jsou kolektivním dílem kapely. Jak vznikají? Kdo přináší témata?
Témata, a dost často i základ textu, nosí zpěvák Henry. Pak ke mně chodí domů a celý noci to spolu ve dvou vybrušujeme, skoro vždycky až do rána. Hrozně se s tím sereme, věty různě přehazujeme a zkoušíme nejlepší frázování, aniž bychom se vzdalovali ději nebo významu textu. Je to hrozná dřina, ale stojí za to. Několikrát jsme se velkoryse zhádali a házeli po sobě slovníkama, ale díky této dřině se prakticky celá deska rýmuje. A nemyslím si, že to jsou hloupé rýmovačky typu say – way nebo cry – eye, což je neduh českých kapel. Hodně z nich neposlouchám pro naprosto stupidní básnické obraty a ještě hloupější rýmovačky. Přitom je to tak snadné: více píle přináší více ovoce.
Můžeme teď konkrétně? Třeba hned úvodní příběh židovského atleta, jehož sen o startu na olympiádě se kvůli nástupu fašismu v Německu v roce 1938 rozplynul. Druhá věc Lack of vigilance je o vzrůstající nacistické mládeži v Evropě. Další fašistické zlo je obsaženo v Justical Interlude, kde jste použili citáty z filmu Vyšší princip... Snažíte se takhle upozornit na nebezpečí fašismu?
Jsme součástí kampaně Good Night White Pride. Důvod je jasný. Nejenom že se neztotožňujeme s fašistickými a nacistickými myšlenkami, ale ani s rasistickými a xenofobními tendecemi, s nimiž lidstvo zápasí už od nepaměti. V některých etapách méně, momentálně více.
Přirozeně se bojíme vizuálně i behaviárně odlišným bytostem. Máme to podle všeho ve zvířecí krvi. To si musíme přiznat. Nicméně jako lidstvo už jsme dospěli do té úrovně, že se právě tomuhle primitivnímu strachu musíme naučit postavit. Jinak se tu v dnešním multikulturním světě pozabíjíme navzájem.
Musíme si zvyknout na to, že někdo vypadá a chová se jinak. Musíme mezi sebou najít konzensus. A pokud někdo překračuje zákon dané země, nelze ho primitivně házet do jednoho pytle s nálepkou rasa, barva pleti, sexuální určení, víra. Je to hrozně zjednodušující a podobné nálepky jsou nespravedlivé vůči těm, kteří zákon nepřekračují. Musíme soudit každého jako objektivního jedince bez předsudků – za než z pravidla nemůže.
Jinak nás právě tenhle strach z odlišnosti zahubí.
Proto jsme hned prvními dvěma skladbami na albu zaútočili proti rasisticky smýšlejícím lidem. Jsou to hlupáci a nevzdělanci!
Proč zrovna film Vyšší princip? Máte k tomu filmu nějaký vztah nebo jste jen chtěli dokreslit předchozí skladbu něčím konkrétním, týkajícím se justičních omylů a zločinů? Myslíš, že posluchači poznají odkud je citováno?
Jádrem filmu není ani tak justiční omyl, jako nesmyslná nacistická poprava 3 studentů těsně před maturitou. Vykresluje další fázi náckovských tendencí – tedy tu, kdy už jsou podobně smýšlející jedinci u moci. Zabití někoho jiného pak pro ně představuje jen lék jejich vnitřních frustrací. Klasický Drdovo román to popisuje nádherně a pan režisér Krejčík to břitce zpracoval. Je to vynikající černobílý film a my, jako hlubocí milovníci české kinematografie, jsme potřebovali těmi samply podtrhnout, jak to za 2.světové války bylo. Všem vřele doporučuji Vyšší princip shlédnout, jakkoliv to není veselý film na páteční odpoledne. Na tohle by si ale měl najít čas každý a prožít si ho!
O Lost Kids říká Henry na koncertu, že když písničku psal, tak mu bylo do breku z určitých věcí, které se kolem dějí, ve světě i v České republice... Téma dětí ulice, dětí zlomených, které ztratily rodiny... Myslíš, že je u nás situace tak vážná jako někde v rozvojových zemích? Kam s touhle skladbou míříte?
Latinská Amerika a jejich slumy plné dětí se střelnými zbraněmi. Afrika, kde války vedou desetileté zhulené děti. Školy, do nichž po ránu nastoupí dva žáci a postřílí několik svých spolužáků. Je jasné, že pokud si mají děti na něco hrát, ať to nejsou hry na válku s pistolema v ruce. Civilizace v tomhle stadiu by měla dětem zbraně z ruky okamžitě brát a nahrazovat je jinými, kreativnějšími hračkami. Dětem zbraně do ruky prostě nepatří. Neuvědomují si cenu života.
Není trochu škoda, že tak závažné texty jsou v angličtině? Nepřemýšleli jste někdy o zpěvu v mateřštině?
Ne. Kdo hledá, najde.
Dali jste si záležet i na bookletech, do toho k CD použili obrazy Václava Maliny, které působí trochu znepokojujícím dojmem (ostatně vaše hudba taky). Jak jste se k malíři takového formátu dostali?
Byli jsme tímto špičkovým malířem osloveni a to se neodmítá. Jeho jméno je významně zapsáno v dějinách české výtvarné tvorby druhé poloviny 20.století, což je pro nás – cucáky ve srovnání s ním – čest.
Slyšel vaší tvorbu nebo mu bylo „jedno“ k jaké muzice se jeho obrazy dostanou?
Mohli jsme si libovolně vybrat v jeho ateliéru. Byl hrozně milej a při diskuzích nad jednotlivými dvoumetrovými plátnami byl sám překvapen, jaké jim dáváme významy nebo co v nich vidíme. Kreslí značně abstrakně a musíš na jeho obraz koukat déle, než se ti otevře. Když se to ale stane, rozleje se ti v těle nádherný pocit: já to v tom vidím! Já na to koukam jeho očima! A možná taky ne! V tom nás jeho tvorba hrozně bavila.
Selekci jsme pak udělali my společně s grafikem coveru desky Dmitrijem Bjelovem. Trval na tom, že na dvojstraně musí k sobě 2 obrazy nějak přilnout, aniž by to byl tryptych nebo původní záměr autora. Musí zapadat tak, jak by normálně nezapadaly. Poslechli jsme ho a teď jsme s výsledkem spokojeni.
Co chcete vyjádřit názvem alba (kdo mlčí, souhlasí / ticho znamená souhlas)? A co titulní fotkou na obalu (dvě děti obklopené dospělými s přelepenými ústy)?
Název alba vyjadřuje, že nemůžete jen tak mlčet, když vedle vás někdo říká, že všichni cikáni nechtějí pracovat, všichni islamisté jsou teroristi a holokaust neexistoval. Pokud jste aspoň trochu vzdělaní, víte, že jsou to primitivní nesmysly, jejichž nositel by se měl vrátit zpátky do páté třídy a zopakovat si minimálně dějepis a občanskou nauku.
Jenže pokud během takové diskuze mlčíte a jasně takovému rétorovi neřeknete: sorry, ale tohle není můj názor, považuje to on oprávněně za souhlas.
Proto jsou český hospody plný skrytých rasistů a málokdo si troufne u piva polemizovat. Ale je nutné hned v zárodku podobně blbého názoru nesouhlasit. Neměl by se dál rozvíjet. Dějiny poukazují, že to pak vždy rozroste do obřích rozměrů.
Momentálně jedete turné na podporu alba. V plánu máte přes 30 koncertů – to znamená hraní takřka každý víkend, často i dva dny po sobě. Baví vás takhle časté koncertování, třeba i na akcích, které úplně nespadají do vašeho směru (sraz hokejových fanoušků, pivní slavnosti)?
Hele baví. Koncert pro 300 jak pro 30! Rádi hrajem jak klasické klubové akce nebo festivalové, jako bizarní akce typu pivní slavnosti nebo sraz hokejových fanoušků v Litvínově, což je letos největší bizzare, který jsme absolvovali.
Hoši si nás tam pozvali a pak na nás v dresech svých hokejových klubů skákali. Chudáci, bylo 40 stupňů horko, oni měli už asi třetí den standardně 2 promile v krvi. Přesto pařili jak kdyby na pódiu nestála kapela v kraťasech, ale Jágr dělal rozjezdy na branku plnou Hašků a Vokounů. Byl to vlastně docela netradiční zážitek.
Navíc milujeme malebnou Českou republiku, vždycky se rádi podíváme do míst, kde normálně nežijeme. Po koncertech pak vykazujeme známky turismu. V Litvínově to třeba byla zastávka na užasné vyhlídce z hradu Hněvín – což je jedna z nejkrásnějších vyhlídek v Čechách. A že jsme jich pár viděli!“
Kromě koncertů – jaké máte plány na nejbližší období? Chystáte kromě bizarního merchandise (svítilna, nářadí – úsměv) nějaké další překvapení?
Teď je období hraní, takže hrajeme, sic můžeme. Na říjen a listopad máme ještě nějaké volné termíny, tak se je snažíme zaplnit. Když ne, uděláme si příjemně oddychový podzim. Mně by se hodil. Po půlročním natáčení, kdy jsem se prakticky ani nezastavil – z role muzikanta plynule přešel do role producenta a pak vydavatele, což se odrazilo v tom, že jsem od září minulého roku neměl zcela volný víkend. Volnější podzim bych si docela naordinoval. Krom toho, mám rozepsaných cirka 12 nových věcí, z čehož 4 jsou zdárnými adepty na další desku. Ale musím mít volné víkendy, kdy na nich lze pracovat. Prostě: raknrol to neni prdel, jak tvrdí klasik Tomáš Hájíček. Musíme s ním jen souhlasit! Justice core už totiž vůbec ne!
http://bandzone.cz/positivemind
www.positivemind.cz
Před pár dny jste vydali na dnešní dobu parádní sadu dvou nosičů v jednom přebalu. Není to dnes trochu luxus, když doba hmotným nosičům nepřeje a všichni jen stahují empétrojky?
Právě protože doba nepřeje hmotným nosičům. Fanouškům jsme připravili parádní boxík obsahující vše, od studiové desky, přes texty s úžasnými malbami po DVD s živým koncertem a s precizním zvukem i střihem. Za luxus dnes naopak považujem vydávat CD kopii s jednostránkovým obalem obsahující tracklist a jednu špatnou fotku kapely. To jsou vyhozený prachy.
V jakém nákladu váš počin vlastně vyšel, kde a za kolik ho můžou fanoušci pořídit?
První edice je samozřejmě 1000 ks a cenu udržujeme na koncertech za 219 Kč, v krámech a e-shopech do 250 Kč. Když za sebou nemáš vydavatelství a neplatíš navíc jejich marži, v klidu se dostaneš na ceny totožné s cenou 2 parádních filmů z edice časopisu Reflex, které jsou taky balené do supr zpracovaných digipacků.
Je jasné, že celá tahle paráda něco stála a při vší úctě k vaší kapele mi návratnost vložených financí přijde nepravděpodobná. Šli jste do tohoto projektu s tímto vědomím nebo si myslíte, že se vložené investice přece jen vrátí?
Je to dobře spočítané, to mi věř. Celý prodej včetně proma má jasně narýsovaný marketingový plán se čtyřmi verzemi vývoje prodeje. Zkušenosti hovoří o tom, že bez jasného plánu nelze prodávat ani brambory v síti malých zelinářských obchodů, natož deska. Proto jsme dopředu zdatně kalkulovali. Navíc, deska je narozdíl od brambor dlouhodobá investice.
Pojďme k muzice. Neznám sice vaše předešlé nahrávky, ale dočetl jsem se, že po tvém příchodu se kapela „odklonila od původního newyorkského hard core k emotivnějším polohám s pokročilým dynamickým aranžováním a širším žánrovým rozpětím, čímž přispěla k obtížnější žánrové zařaditelnosti“. Souhlasím, jednoznačné zařazení možné není. Nemáte s tím trochu problém?
My s tím problém nemáme. Tedy ani já, ani ostatní z kapely nechtěli hrát jasně škatulkovanou muziku.
Co třeba píšete na plakáty?
Píšeme tam Justice core – což vzniklo původně jako prdel: je to core přísnej, ale spravedlivej. Později to začali používat naši fanoušci a zjistili jsme, že to vlastně nemá daleko k pravdě. Je tam od každé polohy core-žánru trochu a my se jen snažíme, aby jedna z těch poloh nepřevažovala nad druhou a vše bylo jasně a spravedlivě rozděleno rovným dílem mezi všechny odstíny, které tam chceme mít.
Jak bys muziku popsal někomu, kdo nemá tušení o vaší existenci?
Dal bych mu do ruky desku a řek: poslouchej a pak mi pomož říct, co to vlastně hrajeme. Přísně, ale spravedlivě!
Z koncertního záznamu z roku 2008 je jasné, že většinu skladeb jste hráli na koncertech podstatně dříve, než došlo k jejich zvěčnění ve studiu. Testovali jste skladby a případně je upravovali podle reakcí fanoušků? Nebo je za plus mínus roční prodlevou něco jiného?
Popravdě řečeno, spíš jsme se s tou nahrávkou dlouho mazlili. Nechtěli jsme ji pustit ven odfláknutou. Jednak jsem perfekcionalista a v místech, kde zvukař a co-producent desky Michal Rajtmajer říkal, to už je dobrý, já řikal, ne, pojďme to udělat ještě líp. A druhak jsme nechtěli vydávat živák, který má totožnou energii a naprosto stejné aranže jako na desce.
Ten bezmála dvouletý odstup od záznamu pak vytváří sympatickou komparaci mezi verzemi ze studia a z koncertu. Jasně, ani jedna skladba není diametrálně odlišná od svého živého záznamu, ale v každé písni jsme postupem času přišli na jiné aranže a k mnoha skladbám jsme udělali jiný text. Ty malé rozdíly mezi živou a studiovou verzí je pak radost poslouchat – aspoň nás to tak baví u jinejch kapel, jejichž živáky a studiové alba vlastníme ve sbírce. Totožné aranžmá trochu nudí. Na koncertech však v současnosti hrajeme studiové verze. Jsou logicky vyzrálejší a tím pádem i propracovanější.
V úplně (pro mě) neznámém studiu jste pořídili výborný zvuk. Zdá se, že dnes je pořízení kvalitního soundu hračkou, z kdejakého, často i domácího studia, lezou poslouchatelné nahrávky – souhlasíš?
Skoro vůbec to není o studiu, ale o zvukaři, který v něm snímá a posléze mixuje.
Proč jste si vybrali zrovna studio Michala Rajtmajera? V Plzni je přece mnohem známější studio...
Právě osobnost Michala Rajtmajera, užasného muzikanta a podle nás parádního zvukaře byl ten důvod, proč jsme tam šli. Jeho studio je na první pohled totální punk a i jeho přístup k natáčení je ryze punkovej, nicméně přes všechny ty pijatiky a kocoviny, v nichž se točilo, se vyloupl zvuk, který bychom na plzeňsku stěží kde jinde udělali.
Mimochodem, má Michal něco společného s bratry Rajtmajerovými z Extrabandu?
Mišus je synem pana Rajtmajera, jenž Extraband založil. Hrál i v jeho comebacku, což zvládl jako bravurní multiinstrumentalista levou zadní. Ale i tahle etapa, jakkoliv veselá, je pryč. Momentálně doplnil sestavu Made By The Fire na druhou kytaru. Což odstartovalo novou etapu téhle úžasné plzeňské kapely, pro nikoho nepochopitelnou, pro mne zcela osvěžující etapu Mejdů!
Vaše texty jsou o hodně závažných věcech. V bookletu je uvedeno, že jsou kolektivním dílem kapely. Jak vznikají? Kdo přináší témata?
Témata, a dost často i základ textu, nosí zpěvák Henry. Pak ke mně chodí domů a celý noci to spolu ve dvou vybrušujeme, skoro vždycky až do rána. Hrozně se s tím sereme, věty různě přehazujeme a zkoušíme nejlepší frázování, aniž bychom se vzdalovali ději nebo významu textu. Je to hrozná dřina, ale stojí za to. Několikrát jsme se velkoryse zhádali a házeli po sobě slovníkama, ale díky této dřině se prakticky celá deska rýmuje. A nemyslím si, že to jsou hloupé rýmovačky typu say – way nebo cry – eye, což je neduh českých kapel. Hodně z nich neposlouchám pro naprosto stupidní básnické obraty a ještě hloupější rýmovačky. Přitom je to tak snadné: více píle přináší více ovoce.
Můžeme teď konkrétně? Třeba hned úvodní příběh židovského atleta, jehož sen o startu na olympiádě se kvůli nástupu fašismu v Německu v roce 1938 rozplynul. Druhá věc Lack of vigilance je o vzrůstající nacistické mládeži v Evropě. Další fašistické zlo je obsaženo v Justical Interlude, kde jste použili citáty z filmu Vyšší princip... Snažíte se takhle upozornit na nebezpečí fašismu?
Jsme součástí kampaně Good Night White Pride. Důvod je jasný. Nejenom že se neztotožňujeme s fašistickými a nacistickými myšlenkami, ale ani s rasistickými a xenofobními tendecemi, s nimiž lidstvo zápasí už od nepaměti. V některých etapách méně, momentálně více.
Přirozeně se bojíme vizuálně i behaviárně odlišným bytostem. Máme to podle všeho ve zvířecí krvi. To si musíme přiznat. Nicméně jako lidstvo už jsme dospěli do té úrovně, že se právě tomuhle primitivnímu strachu musíme naučit postavit. Jinak se tu v dnešním multikulturním světě pozabíjíme navzájem.
Musíme si zvyknout na to, že někdo vypadá a chová se jinak. Musíme mezi sebou najít konzensus. A pokud někdo překračuje zákon dané země, nelze ho primitivně házet do jednoho pytle s nálepkou rasa, barva pleti, sexuální určení, víra. Je to hrozně zjednodušující a podobné nálepky jsou nespravedlivé vůči těm, kteří zákon nepřekračují. Musíme soudit každého jako objektivního jedince bez předsudků – za než z pravidla nemůže.
Jinak nás právě tenhle strach z odlišnosti zahubí.
Proto jsme hned prvními dvěma skladbami na albu zaútočili proti rasisticky smýšlejícím lidem. Jsou to hlupáci a nevzdělanci!
Proč zrovna film Vyšší princip? Máte k tomu filmu nějaký vztah nebo jste jen chtěli dokreslit předchozí skladbu něčím konkrétním, týkajícím se justičních omylů a zločinů? Myslíš, že posluchači poznají odkud je citováno?
Jádrem filmu není ani tak justiční omyl, jako nesmyslná nacistická poprava 3 studentů těsně před maturitou. Vykresluje další fázi náckovských tendencí – tedy tu, kdy už jsou podobně smýšlející jedinci u moci. Zabití někoho jiného pak pro ně představuje jen lék jejich vnitřních frustrací. Klasický Drdovo román to popisuje nádherně a pan režisér Krejčík to břitce zpracoval. Je to vynikající černobílý film a my, jako hlubocí milovníci české kinematografie, jsme potřebovali těmi samply podtrhnout, jak to za 2.světové války bylo. Všem vřele doporučuji Vyšší princip shlédnout, jakkoliv to není veselý film na páteční odpoledne. Na tohle by si ale měl najít čas každý a prožít si ho!
O Lost Kids říká Henry na koncertu, že když písničku psal, tak mu bylo do breku z určitých věcí, které se kolem dějí, ve světě i v České republice... Téma dětí ulice, dětí zlomených, které ztratily rodiny... Myslíš, že je u nás situace tak vážná jako někde v rozvojových zemích? Kam s touhle skladbou míříte?
Latinská Amerika a jejich slumy plné dětí se střelnými zbraněmi. Afrika, kde války vedou desetileté zhulené děti. Školy, do nichž po ránu nastoupí dva žáci a postřílí několik svých spolužáků. Je jasné, že pokud si mají děti na něco hrát, ať to nejsou hry na válku s pistolema v ruce. Civilizace v tomhle stadiu by měla dětem zbraně z ruky okamžitě brát a nahrazovat je jinými, kreativnějšími hračkami. Dětem zbraně do ruky prostě nepatří. Neuvědomují si cenu života.
Není trochu škoda, že tak závažné texty jsou v angličtině? Nepřemýšleli jste někdy o zpěvu v mateřštině?
Ne. Kdo hledá, najde.
Dali jste si záležet i na bookletech, do toho k CD použili obrazy Václava Maliny, které působí trochu znepokojujícím dojmem (ostatně vaše hudba taky). Jak jste se k malíři takového formátu dostali?
Byli jsme tímto špičkovým malířem osloveni a to se neodmítá. Jeho jméno je významně zapsáno v dějinách české výtvarné tvorby druhé poloviny 20.století, což je pro nás – cucáky ve srovnání s ním – čest.
Slyšel vaší tvorbu nebo mu bylo „jedno“ k jaké muzice se jeho obrazy dostanou?
Mohli jsme si libovolně vybrat v jeho ateliéru. Byl hrozně milej a při diskuzích nad jednotlivými dvoumetrovými plátnami byl sám překvapen, jaké jim dáváme významy nebo co v nich vidíme. Kreslí značně abstrakně a musíš na jeho obraz koukat déle, než se ti otevře. Když se to ale stane, rozleje se ti v těle nádherný pocit: já to v tom vidím! Já na to koukam jeho očima! A možná taky ne! V tom nás jeho tvorba hrozně bavila.
Selekci jsme pak udělali my společně s grafikem coveru desky Dmitrijem Bjelovem. Trval na tom, že na dvojstraně musí k sobě 2 obrazy nějak přilnout, aniž by to byl tryptych nebo původní záměr autora. Musí zapadat tak, jak by normálně nezapadaly. Poslechli jsme ho a teď jsme s výsledkem spokojeni.
Co chcete vyjádřit názvem alba (kdo mlčí, souhlasí / ticho znamená souhlas)? A co titulní fotkou na obalu (dvě děti obklopené dospělými s přelepenými ústy)?
Název alba vyjadřuje, že nemůžete jen tak mlčet, když vedle vás někdo říká, že všichni cikáni nechtějí pracovat, všichni islamisté jsou teroristi a holokaust neexistoval. Pokud jste aspoň trochu vzdělaní, víte, že jsou to primitivní nesmysly, jejichž nositel by se měl vrátit zpátky do páté třídy a zopakovat si minimálně dějepis a občanskou nauku.
Jenže pokud během takové diskuze mlčíte a jasně takovému rétorovi neřeknete: sorry, ale tohle není můj názor, považuje to on oprávněně za souhlas.
Proto jsou český hospody plný skrytých rasistů a málokdo si troufne u piva polemizovat. Ale je nutné hned v zárodku podobně blbého názoru nesouhlasit. Neměl by se dál rozvíjet. Dějiny poukazují, že to pak vždy rozroste do obřích rozměrů.
Momentálně jedete turné na podporu alba. V plánu máte přes 30 koncertů – to znamená hraní takřka každý víkend, často i dva dny po sobě. Baví vás takhle časté koncertování, třeba i na akcích, které úplně nespadají do vašeho směru (sraz hokejových fanoušků, pivní slavnosti)?
Hele baví. Koncert pro 300 jak pro 30! Rádi hrajem jak klasické klubové akce nebo festivalové, jako bizarní akce typu pivní slavnosti nebo sraz hokejových fanoušků v Litvínově, což je letos největší bizzare, který jsme absolvovali.
Hoši si nás tam pozvali a pak na nás v dresech svých hokejových klubů skákali. Chudáci, bylo 40 stupňů horko, oni měli už asi třetí den standardně 2 promile v krvi. Přesto pařili jak kdyby na pódiu nestála kapela v kraťasech, ale Jágr dělal rozjezdy na branku plnou Hašků a Vokounů. Byl to vlastně docela netradiční zážitek.
Navíc milujeme malebnou Českou republiku, vždycky se rádi podíváme do míst, kde normálně nežijeme. Po koncertech pak vykazujeme známky turismu. V Litvínově to třeba byla zastávka na užasné vyhlídce z hradu Hněvín – což je jedna z nejkrásnějších vyhlídek v Čechách. A že jsme jich pár viděli!“
Kromě koncertů – jaké máte plány na nejbližší období? Chystáte kromě bizarního merchandise (svítilna, nářadí – úsměv) nějaké další překvapení?
Teď je období hraní, takže hrajeme, sic můžeme. Na říjen a listopad máme ještě nějaké volné termíny, tak se je snažíme zaplnit. Když ne, uděláme si příjemně oddychový podzim. Mně by se hodil. Po půlročním natáčení, kdy jsem se prakticky ani nezastavil – z role muzikanta plynule přešel do role producenta a pak vydavatele, což se odrazilo v tom, že jsem od září minulého roku neměl zcela volný víkend. Volnější podzim bych si docela naordinoval. Krom toho, mám rozepsaných cirka 12 nových věcí, z čehož 4 jsou zdárnými adepty na další desku. Ale musím mít volné víkendy, kdy na nich lze pracovat. Prostě: raknrol to neni prdel, jak tvrdí klasik Tomáš Hájíček. Musíme s ním jen souhlasit! Justice core už totiž vůbec ne!
http://bandzone.cz/positivemind
www.positivemind.cz
