MY DYING BRIDE – For Lies I Sire

Letos uplyne 20 let od založení, dovolím si tvrdit, nejstylovější doommetalové kapely. My Dying Bride stáli v roce 1990 u zrodu žánru a za celou svou existenci mu zůstali věrní. Dopřáli si sice jeden lehce experimentálnější počin (34.788%... Complete), ale ani na něm neopustili nastoupenou cestu. Je asi zbytečné připomínat, jak skvělá alba „Brajdi“ natočili, přesto si dovolím upozornit na jejich Opus Magnum – The Angel and the Dark River, nejsmutnější metalovou nahrávku všech dob.

Loni se Britové přihlásili o slovo podesáté. Sice už se na každé jejich album nečeká tak netrpělivě jako před lety, přesto si tihle veteráni pozornost stále zaslouží. No veteráni – ze zakládající sestavy působí v kapele už jen dva „veteráni“, zpěvák Aaron Stainthorpe a kytarista Andrew Craighan. Kolem nich se postupem času poskládali mladší spoluhráči, ve dvou případech dokonce spoluhráčky. Novou baskytaristkou (která na konkurzu v roce 2007 s přehledem strčila do kapsy ostatní zájemce mužského pohlaví) se stala Lena Abé, klávesy a housle obsluhovala na albu For Lies I Sire Katie Stone, kterou ale po vydání desky nahradil Shaun MacGowan.

Hned úvodní kompozice musí každého fanouška kapely potěšit. Ultrapomalé tempo, Aaronův čistý procítěný „plačtivý“ zpěv, táhlé kytarové tóny a občasné nástupy housliček – to vše dává vzpomenout na 15 let starý majstrštyk. S houslemi se to ale má jinak než v době působení Martina Powella, který v podstatě nepustil smyčec z ruky. Katie vstupuje do skladeb jen na krátké okamžiky, ale o to jsou její příspěvky zajímavější a nebojím se napsat dramatičtější. Hudba neplyne jen v onom pohřebním tempu, hned druhá Fall With Me nabídne i vyšší obrátky; přesto jde o song, kterému nějak nemůžu přijít na chuť... hlavně když před i za ním se nacházejí takové skvosty. Titulní The Lies I Sire je stylově čistou poctou žánru z pera těch, kteří doom metal definovali. Ale pozor, rozhodně nejde o vykrádání sebe sama, na to jsou pánové a slečny dostatečně kreativní. Smutek a beznaděj dosud tryskaly na všechny strany, po nich přichází hudba „k jinému filmu“. Zastřený zpěv a ponurá hudba zpočátku nenasvědčují tomu, že za chvilku přijdou rytmické změny a z Bring Me Victory se vyloupne těžší zahuštěná kompozice připomínající „kompletní“ album.

Klávesových pasáží na nahrávce příliš ke slyšení není, ty nejdelší uvozují resp. ukončují další sedmiminutovou tryznu Echoes from a Hollow Soul, ke které jsem si vypěstoval velmi pozitivní vztah. Mám to takhle prostě prostě rád (obě „prostě“ jsou na svém místě – úsměv). Minimalistická ShadowHaunt nabízí více prostoru houslím, méně všem ostatním nástrojům – kytary jen tak vybrnkávají, umírněné bicí ctí rytmus a Aaron „pláče“ – do té doby, než přijde syrovější prostřední pasáž. Italský název skladby ještě neznamená, že italština je ke slyšení i ve zpěvu. Santuario di Sangue patří mezi tradiční kousky kapely, která tady možná trochu přepálila stopáž; naštěstí závěr je natolik silný a hypnotický, že na předcházející „trápení“ (evidentně cílené) posluchač rychle zapomene. A pozor! Konec smutku, je tady nářez. Jistě, My Dying Bride umí zrychlit už od pradávna, ale tentokrát je to nečekané a hodně překvapivé. Pomalu plynoucí desku z ničeho nic „narušuje“ takřka blackmetalová vichřice s řádným chrchlákem a nervními tóny houslí. Bicmen se nejvíce ukazuje až v samotném závěru. Právě jemu patří úvod nejdelší Death Triumphant, na první poslech rozhárané skladbě, která nabízí spoustu poloh, jež zatím ke slyšení nebyly – ať už jde o zmíněnou bubenickou exhibici v úvodu,  odlehčené vybrnkávání, ostře řízlé riffy nebo symfonické housle. A díky preciznímu zvuku (jak jinak) si každý může všechny zvuky krásně vychutnat.

Nedávno jsem psal, že za dvě nejlepší loňské nahrávky považuji ty od Katatonie a Isole. My Dying Bride ale také natočili příjemnou desku, na které nacházím jen pár drobných zaškobrtnutí.

Seznam skladeb:

Čas: 59:51

• www.mydyingbride.org
• http://www.myspace.com/officialmydyingbride
• http://www.peaceville.com/