Pánové, to nemyslíte vážně! Za ta léta jsem si vypěstoval vcelku silný žaludek, ale to, co se událo ve stáji finské melodic death/doom nyní progressive partičky Ikuinen Kaamos z finského Kuopio je tedy skutečně na pováženou. Vzhledem k tomu, že jejich minulé EP Closure mohu s klidem považovat za jednu z nejlepších nahrávek roku 2008, věřil jsem, že mne řadovka z roku 2010 s názvem „Fall of Icons“ nezastihne nepřipraveného. Zastihla. To, co se totiž strhlo v prvních vteřinách „Indoctrination Of The Lost“ totiž od počátku mířilo k jednoznačnému průseru, a ačkoliv se někteří fandové na last.fm snaží seč mohou popřít to, co se Ikuinen podařilo, je to tam, ať chcete, nebo ne a uslyšíte to během několika prvních tónů. OPETH WORSHIP JAK HOVADO. Omluvám se za náznak určité hysterie, ale tohle snad ani není možné.
Kdybyste vzali Fall Of Icons a zaměnili je za Deliverance, naprosto nikdo by si ničeho nevšiml. Nota po notě, postup po postupu, takt po taktu – jsou to Opeth na počátku 00’s se vším, co k nim patří – Pink Floydovskou atmosférou, vybroušeným poměrem mezi tklivými a death metalovými pasážemi, určitým progresivním feelingem, jenž je způsoben častými výlety do krajin 70 let. Čisté vokály v Åkerfeldově stylu, to je vážně vrchol! Poté přijde akustické vyhrávkové sólo a já víceméně rezignuji na další poslech.
To nemyslíte přeci vážně, tohle snad ani není pravda. Po tak osobitém EP, které notně kapelu posunulo vzhledem k debutu „The Forlorn“ a plně jim připravilo půdu k zasetí správně osobitého zrní melancholického death/doomu přesně ve finském stylu s občasnými úlitbami švédskému tvrdému progressivu , dostáváme dlouhohrající načančané NIC, jež je pouze stínem osm let starého (vlastně) dokonalého počinu. Tak a dost i kdyby nahrávka byla sebelepší, tohle jsme již všichni slyšeli a já skutečně nemám, co dodat. Pusťte si buď Opeth nebo Ikuinen, obojí zní naprosto stejně, žel v tomto případě je poněkud jasné, kdo je pilný student a kdo se zapomněl naučit tak jen opisuje. Tak takhle tedy ne, přátelé. Worship ano, ale s rovahou..
Kdybyste vzali Fall Of Icons a zaměnili je za Deliverance, naprosto nikdo by si ničeho nevšiml. Nota po notě, postup po postupu, takt po taktu – jsou to Opeth na počátku 00’s se vším, co k nim patří – Pink Floydovskou atmosférou, vybroušeným poměrem mezi tklivými a death metalovými pasážemi, určitým progresivním feelingem, jenž je způsoben častými výlety do krajin 70 let. Čisté vokály v Åkerfeldově stylu, to je vážně vrchol! Poté přijde akustické vyhrávkové sólo a já víceméně rezignuji na další poslech.
To nemyslíte přeci vážně, tohle snad ani není pravda. Po tak osobitém EP, které notně kapelu posunulo vzhledem k debutu „The Forlorn“ a plně jim připravilo půdu k zasetí správně osobitého zrní melancholického death/doomu přesně ve finském stylu s občasnými úlitbami švédskému tvrdému progressivu , dostáváme dlouhohrající načančané NIC, jež je pouze stínem osm let starého (vlastně) dokonalého počinu. Tak a dost i kdyby nahrávka byla sebelepší, tohle jsme již všichni slyšeli a já skutečně nemám, co dodat. Pusťte si buď Opeth nebo Ikuinen, obojí zní naprosto stejně, žel v tomto případě je poněkud jasné, kdo je pilný student a kdo se zapomněl naučit tak jen opisuje. Tak takhle tedy ne, přátelé. Worship ano, ale s rovahou..
Čas: 54:11
Seznam skladeb:
- Indoctrination of the Lost
- Statues
- In Ruins
- Condemned
- Apart
