DEPRESY - Morph - Near Death Experiences

Přiznám se, že tentokrát jsem si recenzentskou nadílku rozdělil od nejlehčího po nejtěžší ,a právě třetí dlouhohrající deska trenčínské kapely Depresy, nazvaná „Morph - Near Death Experiences“ byla mezi nimi. Předchozí dvě dlouhohrající placky jsem pochopitelně slyšel, a proto jsem byl zvědav, s čím tito atmosféričtí black/death metalisté přijdou tentokrát.
Předem bych rád zdůraznil, že Depresy útočí na vaše smysly i po vizuální stránce, jelikož dobře odvedený skládací digipack, jenž je jako šikovné origami, které, ať skládáte, jak skládáte, stále vám z něj vychází pentagram. Vcelku pěkná hračička na cesty a já byl rád, že Depresy vydání své třetí řadovky ani náhodou neodflákli (nahráno také bylo již roku 2008..). Po stránce designové. Jelikož mi zahraniční kolegové již předem poněkud zkalili můj vlastní nezávislý úsudek tvrzením, že Morph je na rozdíl od dvou předchozích kousků zklamáním, přesto jsem tento názor vytrvale odmítal, jelikož, koneckonců Depresy snad nemohou šlápnout až tak vedle (Psychomantium mne i po letech stále baví a rozhodně na něm je co objevovat).

Ihned u jedničky „Morph“ mne zaujaly ultra melodické vyhrávky na samotném konci skladby, zajímavé zvuky sitary (či něčeho podobného) a chorusy evokující Arábii, přičemž zbytek by byl celkem normální symfo/melodický black/death s naprosto skvělým growlem. Několikrát během skladby jsem si říkal, že bych také sem tam měl oprášit hlasivky, jelikož ten zvuk je prostě…
Textově se Depresy opět pohybují na rozhraní mezi životem a smrtí, pídí se po tom, co bude „na druhé straně“, opěvují krásy temnoty a inteligence. Možná bych trochu přidal na black metalovém vokálu, přijde mi, že by mohl znít ještě notně živočišněji.
Jako mávnutím kouzelného proutku se ocitám v drážkách „Deceptive Companion“ jenž se prozatím vrací zpět ke starému stylu Depresy s poněkud depresivními keyboardy a mírně progresivně laděným, dynamickým death metalem. Tohle beru. Do té chvíle, kdy kapela předvede nemastný, neslaný break, aby se posléze slokou vrátila kamsi zpět. Mimochodem někdy během té doby se ocitáme v žánru extrémního gothic metalu tak, jak jej známe.. vy víte u koho.

Oceňuji „Maws“ v jejíž podivných zátočinách nacházím ten zdravý duch deprese, jenž na nás tak pronikavě dýchal z nahrávek předchozích. Death metalový murmur, jenž je protentokrát užíván přece jen o něco více, než tomu bylo dříve, dobře dokresluje dark/black metalový skřek a je tím, co relativně stejnorodou nahrávku ozvláštňuje.
Střih, noříme se společně s plnokrevným death metalem „Palliative Theories“, jenž bych si na rozdíl od kolegy nedovolil označit jako čistý gothenburg, ačkoliv je pravda, že veselý chorus a typické (povětšinou) švédské kytarové slidy tam jsou. Skladba baví a i když bych nerad, aby se podobným směrem Depresy v budoucnu vydali, jelikož v tomto rybníce je už poněkud přeplněno, skladba desku posouvá do jiných sfér, uvolňuje psychické napětí,  a o to možná klukům a slečně šlo především. Stejně hravá je i následující „Crisis Intervention“ s goticky laděnými klávesami v pozadí a suprovým, ještě jednou – suprovým growlem v popředí. Přiznávám se bez mučení, vokál mne u Depresy ještě nikdy nebral takovým způsobem, jsem rád, že na sobě Vesper v průběhu let zapracoval a stále maká.

Inu i po letech se to ve stáji této bandy stále stejně tluče. Brutalita či melodie? Depka či naděje? To jsou hlavní rozpory v hudbě této sebranky z Trenčína a ona pomyslná schíza jako by se přenášela kamkoliv. Výsledkem je jakási poddvojná syntéza, která mne ovšem stále baví. Depresy jaksi vyspěli, vědí, že k úspěchu již nestačí jen bezhlavá deprese, je třeba umně kombinovat a s rozvahou matematika zkoumat nejlepší možný průsečík. Ten Morph podle mého téměř protíná, sem tam se sice míjí, ale jen o vlásek. A Abych se znovu zastavil u článku kolegy na Mortemu, jenž podotkl, že Depresy možná již poněkud ujel vlak, pokud jde o mě, jestli kapelu tvořit stále baví a budou i nadále vydávat alba alespoň taková, jako je Morph, rozhodně si myslím, že není potřeba stíhat vlak, jenž ujíždí tak jako tak. „Lunacy Cheating Dreamer“ s nádherným instrumentálním prostředkem, „Somnium Veils“ s odkazem na severský melodický black metal, rockovým drivem podporovaná „Reality Architects“, to vše jsou skladby, které mají potenciál posluchače zaujmout, pokud k fošně bude přistupovat s, předchozími alby nezkaleným úsudkem.

Minimálně Michaelovy a Dirrtovy kytary mne totiž baví hodně. Na nejvyšší mety to tentokrát sice není, ale s pěknou osmičkou se za mě určitě souhlasit dá. Pryč jsou "depresivní" Depresy, mírně zatuchlý vánek posmrtných zkušeností s sebou přináší svěží obrodu.
Nejlepší skladby: Reality Architects, Cave Dwellers