V červenci 2007, po krátké existenci coby Embrace, se začíná psát historie skupiny Morgue Son z Uherského Hradiště. Po půl roce vzniká ve zkušebně první demo Fullmoon Damned Children, následují personální změny a občasné koncerty. Za nahráváním druhého dema míří MS v lednu 2009 do studia Unart Slavičín a pod taktovkou Franty Šebáka zaznamenávají osm skladeb, z nichž dvě označují (nevím proč) jako bonusy.
Zakládající duo Slav (kytara, zpěv), Sabath (zpěv; nenechte se ošálit první dojmem z pseudonymu, jde o dívku) se kromě úvodní instrumentálky postaralo o komponování i texty, zmíněné intro spáchala klávesistka Werlinga. Do kvinteta doplňují kapelu bicmen Radim alias Sloper a basák Beňa.
I po několika posleších těžko MS jednoznačně zařadit do nějaké stylové škatulky. Svižný, melodický, atmosférický metal s variabilními vokály – toliko stručná charakteristika stylu. V intru lze zaregistrovat prvky klasické hudby, monumentální klávesy připomínají varhany a vespod jakoby bručel kontrabas. V dalších sedmi skladbách se využívá podobných postupů – rychlé tempo občas poleví a přijde chvíle pro atmosférično, ve kterém se do popředí dostávají klávesy a vcelku překvapivě i baskytara. Rychlé pasáže se většinou tváří jen jako doprovod obou zpěváků – posluchačovy uši se zaměří na zpěv a pod ním se často dokola omílá jedno a totéž dokola. I když se pánové a dámy snaží seč můžou, aby skladby něčím ozvláštnili, výsledný dojem je takový nijaký. Standardní postupy, občasná sóla, skladby se slívají v jednu dlouhou a chybí jim výrazné, snadno zapamatovatelné motivy. Třeba je to záměr, třeba ne, mně každopádně nějaké záchytné body chybí. Ani o kvalitě zpěvu nejsem přesvědčený – Slav sice zkouší leccos, ale přesvědčivý není, jak v thrashovém křiku, tak v náznacích murmuru působí nepřirozeně, nuceně. Sabath střídá operní vysoký zpěv s civilnějším, hlubším. Místy mi její výšky přijdou zbytečně násilné, třeba ve třetí Wind As The Train působí přímo nepatřičně výkřiky připomínající „mňau“; naproti tomu v normálních polohách je Sabath právě v této skladbě nepřesvědčivější a dokazuje, že se svým zajímavě zabarveným hlasem by větší parádu udělala bez pokusů o Tarjino kopírování.
K pozitivům je třeba přičíst čitelný zvuk, k negativům nevýrazný obal, ve kterém chybí fotky i texty.
Na první studiovou zkušenost to není špatné, ale ani skvělé. Průměrná nahrávka, která ve srovnání s takovými Ador Dorath (kteří jsou o poznání extrémnější) nebo Arch Of Hell (kteří jsou o poznání kreativnější) neobstojí. Ale nechci tuhle partičku zatracovat, tak špatný jejich „tichý a hypnotický“ materiál není a některé nápady naznačují (zejména ve Spirit Of Arachnophobia), že nějaký potenciál v kapele dřímá. Jen jej probudit…
Seznam skladeb:
Čas: 33:36
Zakládající duo Slav (kytara, zpěv), Sabath (zpěv; nenechte se ošálit první dojmem z pseudonymu, jde o dívku) se kromě úvodní instrumentálky postaralo o komponování i texty, zmíněné intro spáchala klávesistka Werlinga. Do kvinteta doplňují kapelu bicmen Radim alias Sloper a basák Beňa.
I po několika posleších těžko MS jednoznačně zařadit do nějaké stylové škatulky. Svižný, melodický, atmosférický metal s variabilními vokály – toliko stručná charakteristika stylu. V intru lze zaregistrovat prvky klasické hudby, monumentální klávesy připomínají varhany a vespod jakoby bručel kontrabas. V dalších sedmi skladbách se využívá podobných postupů – rychlé tempo občas poleví a přijde chvíle pro atmosférično, ve kterém se do popředí dostávají klávesy a vcelku překvapivě i baskytara. Rychlé pasáže se většinou tváří jen jako doprovod obou zpěváků – posluchačovy uši se zaměří na zpěv a pod ním se často dokola omílá jedno a totéž dokola. I když se pánové a dámy snaží seč můžou, aby skladby něčím ozvláštnili, výsledný dojem je takový nijaký. Standardní postupy, občasná sóla, skladby se slívají v jednu dlouhou a chybí jim výrazné, snadno zapamatovatelné motivy. Třeba je to záměr, třeba ne, mně každopádně nějaké záchytné body chybí. Ani o kvalitě zpěvu nejsem přesvědčený – Slav sice zkouší leccos, ale přesvědčivý není, jak v thrashovém křiku, tak v náznacích murmuru působí nepřirozeně, nuceně. Sabath střídá operní vysoký zpěv s civilnějším, hlubším. Místy mi její výšky přijdou zbytečně násilné, třeba ve třetí Wind As The Train působí přímo nepatřičně výkřiky připomínající „mňau“; naproti tomu v normálních polohách je Sabath právě v této skladbě nepřesvědčivější a dokazuje, že se svým zajímavě zabarveným hlasem by větší parádu udělala bez pokusů o Tarjino kopírování.
K pozitivům je třeba přičíst čitelný zvuk, k negativům nevýrazný obal, ve kterém chybí fotky i texty.
Na první studiovou zkušenost to není špatné, ale ani skvělé. Průměrná nahrávka, která ve srovnání s takovými Ador Dorath (kteří jsou o poznání extrémnější) nebo Arch Of Hell (kteří jsou o poznání kreativnější) neobstojí. Ale nechci tuhle partičku zatracovat, tak špatný jejich „tichý a hypnotický“ materiál není a některé nápady naznačují (zejména ve Spirit Of Arachnophobia), že nějaký potenciál v kapele dřímá. Jen jej probudit…
Seznam skladeb:
- Before the winter sun comes...
- Rose Of Doom
- Wind As The Train
- Silent Hypnotic Ghost
- War Comes Above Bodies
- Spirit Of Arachnophobia
- Disease Of The Blue Apple (Bonus Track)
- Ice In My Veins (Bonus Track)
Čas: 33:36
