Akce Brutal Assault pro mě začala už v pátek, když jsem vlezl do zpožděného vlaku na Prahu, takže jsem se domluvil s naším bubeníkem, který bral auto že se srazíme v Praze. Bohužel zpoždění se zvětšilo, protože Radim dodělával nový Spark a tak jsem část odpoledne strávil v redakci poslechem posledního CD Clawfinger.
Cesta do Kolína proběhla převáždě jízdou prostředkem nebo v levém pruhu, jelikož si Radim svého malého citroena neustále plete se závodním autem. Krátká zkouška a následné dohady o cestě. Pozdější vývoj události mi dal za pravdu, že jízda skrze lesy a samými zatáčka je přece jenom delší než oklika po dálnici. A tak díky zpoždění a objíždkám po cestě jsme dorazili do Přerova až něco kolem půl jedné a rovnou jsme si to namířili k místu, kde moji příbuzní měli narozeninovou garden party. Tam jsme jsme se trochu zasekli u uzeného a pití, takže kluci dorazili na výstaviště na skončení pátečního programu. Po cestě je ještě stačili zkontrolovat policajti, kteří měli celý víkend rojení.
Druhý den jsem dorazil na výstaviště kolem desáté hodiny. Zrovna začala zvučit Lykathea Aflame. Trochu mi uniká proč takhle známá kapela hrála první, ale asi to bylo proto, že jí zvukovka vždycky trvá docela dlouho. L.A. jsem už viděl na Obscene, kde totálně dojeli na špatný zvukařský výkon svého bývalého kytaristy. Tady zvuk měli slušný, snad jen ty bicí nelezli tak jak by měli. Jejich CD je totiž přehlídkou hry činelů a to tady docela chybělo. Hudba L.A. není určena pro denní světlo a zatímco nahrávka je strhující, na koncertě je to trochu rozpačité. Možná, že k tomu přispívá i statický projem zúčastněných. Po pár písničkách jsem zmizel za hlavní budovu, kde jsme se začali rozehrávat na vystoupení. Tady musím mít výtku na neschopnost pořadatelů zajistit alespoň nějaký prostor backstage přistupnou jenom muzikantům. Rozcvičování jsme strávil debatou s kolegou z Intervalů a po chvili dorazivším Tomášem z L.A. a rovnou jsme rozebrali (slovně) jeho nedaleko parkující Camaro. Mimochodem, Lykathea ten den dorazila snad čtyřma autama. Pak honem za hlavní pódium připravit show.
Během čekání jsem se zaskočil podívat na B pódium, kde zrovna hráli kámoši ze Slovenska Typhoid. Docela mě potěšilo, že po několika letech co jsme se neviděli mě okamžitě poznali a zdravili z pódia. Jejich death se postupem času stal mnohem rychlejší a i techničtější než v minulosti a rozhodně patří mezi špičku u sousedů. Jsem zvědaný na jejich nové mini CD, který mastroval Brian Griffit z Broken Hope a má vyjít u Immortal Soul. Ale rychle zpátky. Z pódia jsem sledoval poslední dvě písničky od crustové mlátičky Cerebral Turbulency. Jejich zpěvák měl zrovna účel ala český fousek. Culík prostřed hlavy a další dva po stranách. Následoval náš set. Tedy Imperial Foeticide. Ocenil jsem profi přístup zvukařů, který nám dovolil poprvé využít oba kanály kytarového Line 6. Vypálili jsme první píseň, která ještě měla pochybnou zkukovou kvalitu. Krátké úpravy a zvuk je výborný. Odehráli jsme výborný koncert a to i přesto, že mi v polovině předposlední skladby praskla struna a já zbytek setu strávil v hledišti. Mimochodem, docela mě pobavili nechápavé pohledy fanoušků když jsem odložil basu, seskočil z pódia razil si jimi cestu. Jedna výtka! Je sice super že lidi chtějí být hned u pódia, ale přece jenom to chce vyzkoušet více míst. Takže to nakonec dopadlo tak, že v kotli se ztrácely bicí a zvuk se vylepšil přesně za hranicí stojících lidí a teprve u mixu byl výborný. Málokdo si uvědomil, že hlavní bedny jsou příliš daleko od sebe než aby braly hned u pódia.
Po nás jdoucí Intervalle Bizarre předvedli svůj nejlepší výkon co jsem zatím viděl. Přece jenom příchod bývalého kytaristy Garbage Disposal Franty Šeráka je vyhodil o třídu výš. Také měli chvilku po studiu, takže byli výborně sehraní a šlapalo jim to. Což nebylo vždycky. Jejich vokalista Tomáš Stulík byla zuřivost sama. Tu obracel vůči publiku i vůči sobě, když si po chvíli roztrhl triko a zbytek setu odzpíval do půl těla.
Zbytek dne jsme strávili přecházením mezi oběma pódii a stínem, protože bylo neuvěřitelné horko. Bohužel ani Brutal Assault nebyl ušetřen neohlášených absencí německy mluvících kapel, takže se část sobotního odpoledne nesla v duchu částečné improvizace. Také chyběl člověk, který by koordinoval čas hraní. Ten se tam objevil až k večeru. K tomu se ale vrátím.
Betrayer jsem sledoval ve stínu hlavní tribuny. Měli dobrý čas a dlouhý set. Jakby ne, když to také zvučili. Z thrash metalové kapely se vyvinuli v kopírku Korn a ostatních skákavých new metalových kapel. Dobrý zvuk, výborně zahrané, slušné pódivá show ale zoufale málo originální a po chvíli také dost nudící. Škoda.
Godless Truth jsem viděl s novým materiálem poprvé a musím uznat, že jim odklon od nemastného techničtějšího death metalu prospěl. Což bylo vidět i na hluku fanoušků. Však jsou tady skoro domácí. Co jsem nepochopil, tak je nová image rapových hochů, která mi přijde přece jenom dost násilná, nevěrohodná a zavánějící záměrným odlišením se od ostatních kapel. Neodpustím si rýpnutí do, opět, kouřícího bubeníka. Nevím, zda si to uvědomuje ale působí to neuvěřitelně arogantním dojmem. Ale to už je minulost, protože odešel z kapely a jeho post zaujal bývalý bubeník pražské kapely Demimonde.
Pathology Stench předvedli klasický set proložený mnoha metalovými škleby. Před pár lety tato kapela měla obrvoský potenciál, který ale totálně promrhala. Nevím, zda jsou pravdivé fámy, že jedou už jenom ze setrvačnosti a že si dají ještě jednu desku a rozpadnou se. Klidně by jsem jim dal za pravdu. Nejsilnějším článkem je stále bubeník, který na úrovni a nejslabším je jednoznačně zpěvák Báro, který již přece jenom už nestíhá požadavky dnešní doby. Je celkem logické, že jsem zmizel v dvou písničkách.
Na Fleshless jsem byl jenom hodit oko. Jednak proto že jsme s nimi nedávno několikrát hráli a jednak proto že jsem dal přednost B-pódiu, kde zrovna hráli Draco Hypnalis. Vzhledově podivně působící melodicko-blacková partička s bicím automatem a výborným kytaristou v čele. Některé pasáže jsou téměř ve stylu guitar hero. Bohužel dojeli na slabý a nevyvážený zvuk. Přece jenom to není muzika pro denní světlo. Navíc zde bylo hodně patrné špatně rozložení místa, protože když D.H. dohráli, tak v pauzách mezi písničkami byl slyšel set Fleshless z cca 20-30 metrů vzdáleného pódia.
Na VUVR jsem se těšil. Dlouho jsme se neviděli a tak jsem byl zvědavý kam směřovali svojí muziku. Za ty roky co se známe jsem dobře věděl, že je škatulka death metalu strašně svazuje a proto jsem se ani nedivil, když v jejich současné muzice převládá jazz a progresivita. Předvedli relativně dlouhé skladby s téměř mizivým zkreslením kytar a dlouhým sóly prokládanými breaky baskytaristy Adama. Osobně ho řadím mezi nejlepší hráče na naší scéně. Při koncertu působil nadneseným až nudícím se dojmem. Překvapilo mě, že na jejich set se sešlo docela dost diváků, kteří vydrželi sledovat kapelu až do konce. Sami muzikanti to v zákulisí ocenili. Že by se blýskalo progresivitě na lepší časy? Mě se koncert líbil.
Necrophagist byla kapela na kterou jsem čekal ale nic moc neočekával. Znal jsem je z CD Onset Of Putrefaciton. Kytarově nabušený technodeath metal klasického střihu s automatickým bubeníkem. Jednočlenná kapela, kterou si hlavní mozek kytarista a zpěvák Muhammed Suiomez, němec tureckého původu, nahrál doma. Nabušené ale trochu sterilní. Proto mě docela překvapilo že na pódium přišla kompletní sestava čtyř lidí. Nejdříve jsem nevěřil vlastním očím jaké je to seslátané seskupení. Pomenší kytarista s postavou kulturisty, napohled vyplašený brýlatý bubeník, zrzavý basák s ježkem jak z komiksu a jediný vzhledově rockový člen a taký jediný dlouhovlasý - druhý kytarista. Mimochodem, leader kapely Muhammed velice dlouho hledal schopné spoluhráče, kteří byli schopni reprezentovat jeho muziku naživo. Sranda je, že nakonec sehnal spoluhráče polského původu. Turecká a polská krev, no prostě čistě německá kapela. Haha. To co následovalo srazilo čelist všem přítomným hodně k zemi. Totálně našlapaný technický death, s výborným zvukem a naprosto precizními výkony všech zúčastněných smelt dobrý dojem z vystoupení Vuvru někam do kanálu. Složité party hrané s takovou lehkostí jsem ještě neviděl. Hlavně zpěvák to měl, logicky, nadrcené. Dodnes před sebou vidím jak s rukou kulturisty hraje skvělá sóla. Z basáka se vyvinula docela sympatická figurka neustále se sklebící do publika a těžce pařící. Jo, řekl jsem že hrál na šestistrunnou basu? To snad hovoří za vše. Každá dohraná píseň byla odměněna zaslouženým potleskem a já jsem se jenom modlil, ať už skončí vedle hrající Deflorace. Při vší úctě k nim, tohle k nám nejezdí každý den a přál jsem si, aby je zhlédlo co nejvíc lidí a oni hráli ještě pro větší dav lidí. Po polovině setu, kdy jsem stál pod pódiem a koukal muzikantům pod ruce, jsem se vydal k mixu za lepším zvukem a tam potkal zástup muzikantů nevěřícně stojící a kroutící hlavami. Godless, Fleshless, Vuvr a další byli hotoví z toho co se děje na pódiu. Z kytaristy, bubeníka, basáka. Byla to tvrdá rána pěstí do obličeje všem muzikantům od téměř neznámé kapely. Skvělé, strašně krátké (také se mohl povolit přídavek) a přesto skvělé. Trochu striktně klasicky death metalové ale podané takovým stylem, že to bralo dech. Mnoha otevřeným muzikántům nasadili hodně velkého brouka do hlavy. Kapela samotná byla z přijetí překvapena. Byl to jeden z jejích prvních koncertů a navíc v neznámém prostředí. Škoda jenom, že na cestě zpátky, když se v noci vraceli, se jim na dálnici stala nehoda při níž těžce rozbili svého téměř nového kombíka Ford Focus. Hlavně že se jim nic nestalo.
Po Necrophagist šli na řadu Depresy, ale po tom co ve mně zanechala předchozí kapela mi neměli co nabídnout. To samé se týkalo i na B-scéně hrajících Immortal Tears. Nebylo to špatné. Ale nějak mě malování a táhlé linky black metalu neberou. Bylo to trochu vyčpělé i když musím uznat, že v blackovém ranku kapela patří mezi ty nejlepší v našich obou republikách.
Protože mě nic neoslovilo, dal jsem přednost debatám na trávníku o výrazu a smyslu brutální muziky pro lidi s naším vokalistou, Tomášem z I.B. a většinou z Alienation Mental. Pak jsem se chvíli poflakoval a založil další debatní kroužek, tentokrát s Vuvr. A to převážně o životě, o muzice, o Krišnovi (s Vítkem) a o inspirování pro tvorbu hudby z literatury a pozie (s Radkem).
Pak jsem na nějakou dobu zmizel. Takže jen zběžně. Lahká múza byl dramaturgický omyl festivalu a největší opruz (dle bubeníka I.F.). Behemoth se projevili jako nafoukanci. Co si lze pomyslet o kytaristovi, který přijde na pódium, vrazí kytaru technikovi s tím, ať mu jí naladí, že on se jde namalovat. Kdyby alespoň muzika nebyla tak nudná a špatná. Na Night In Gales jsem již byl přítomen. Z kdysi melodického death metalu se přetvořili na jakýsi hybrid klasického thrashe ala Dark Angel. Jejich kvalit ovšem zdaleka nedosahují. Nudný, otravný a strašně dlouho opruzující shit. Hrozné.
Kvůli The Haunted jsem speciálně zůstal do konce, protože mě zajímala kapela, která měla nahradit Napalm Death, kteří nepřijeli kvůli úmrtí v rodině členů kapely. Znal jsem ji z nahrávky, ale ta se mi moc nelíbila. Trochu moc klasicky thrashové a neobjevné. A tak jsem byl zvědav co z nich vypadne. Téměř nepostřehnutelná zvukovka a začali. Přiznám se, že mě naprosto překvapili. Čistý geniální zvuk jak z CD, totální nasazení všech zůčastněných, rychlé středně tempé (slayerovské) vypalovačky smíchané s kapkou melodického deathu a řvavý vokál rychle strhly celé publikum. Z muzikantů sálala neuvěřitelná energie a na nasazení to bylo vidět. Minimální přestávky, snaha vokalisty o dialog ? úspěšná pouze do míry jazykových znalostí publika, vypalovačka střídá vypalovačku. Pověsti o skvělé koncetní podobě The Haunted na německých festivalech nelhaly. Do té doby byl pro mě vrchol festu hráčsky dokonalé vystoupení Necrophagist, ale toto je překonalo. Poněkud studenou dokonalost vystřídala divokost a živočišnost. Však členové mají také něco nahrané. Pro neznalé, jsou mezi nimi tři členové již neexistujících inovátorů ze severu At The Gates. To že na minulost nezapomínají připoměl bez jakéhokoliv úvodu, varování, zahraný song Blinded By Fear. Ti co neznali, si podupávali. Ti co znali, šíleli z geniality této písně. Těžko se to dá popisovat. Bylo to strhující, živočišné a s výborným zvukem. Vadilo mě, že po zhruba čtyřiceti minutách museli opustit pódium. Publikum si je vyvolalo několikrát zpět. Muzikanti se ochotně vraceli ale patnáct minut po jedné se muselo končit. Koncert byl totiž povolen jenom do jedné hodiny. To mě naprosto vytočilo. Jistě, uspořádat festival takového rozměru si žádá značné organizační schopnosti, ale člověk musí umět počítat do konce. Zatímco odpolední hraní probíhalo téměř bez jakéhokoliv časového plánu toto bylo do nebe volající. Jednoduchá matematika, je tolik a tolik hodin, musím končit tehdy a tehdy a zbývají mi tři kapely. Rozložím čas pro všechny stejně. Jednoduché, že? Jak se tedy možné, že takové shity jako Behemoth či Night In Gales hráli přes hodinu, plus velmi dlouhé zvukovky a The Hauted, hlavní avízovaná hvězda festivalu, to i se zvukovkou a přídavky sfoukla zhruba za padesát minut. Jistě už se přetahovalo ale je jednodušší dělat dusno pro jednu kapelu než pro tři, že? Pro mě asi největší nezvládnutí jinak příjemného koncertního víkendu.
Následovalo rychlé balení, odjezd, za branou opětovná policejní kontrola našeho auta a dlouhá cesta domů.
