Především bych chtěl poprosit všechny čtenáře, jejichž pozorná očka zahlédla tuto neobratnou směs textu, aby jejího autora ihned nestavili ke zdi, a nezahajovali vítěznou salvu. Album „People of the Gun“ pittsburgské punk-rockové formace Anti-Flag jsem byl nucen převzít od zaneprázdněného (a kdo nejsme) redakčního kolegy Skořepy, a mohu vám tedy říci, že on by to jistě napsal mnohem lépe. Tak, disclaimeru učiněno za dost, jde se na to.
Banda rebelů, kteří vždy vystupovali proti zlu kapitalismu a jeho komerci, se po dvou předchozích počinech, vydaných pod hlavičkou mírně kapitalistického molochu Sony Records, opět vracejí do náruče jednoho z malých studií, „Side One Dummy“. Především nějak nevím, k čemu všemu zvuk Anti-Flag přiřadit, jelikož je to směsice starých Green Day, light hardcoreu a v některých skladbách („We Are The One“) se mihnou dokonce i další „kapitalisté“, ultra mega populární The Offspring, jejichž hvězda ovšem v současné době již pozvolna dohasíná. Kluci dokáží být neústupní (ihned první „Sodom, Gomorrah, Washington D.C“), ve které ten sonický punk hrnou hlava nehlava, vokalista a zpěvák Justin Sane hřímá v odkazu na staré mistry (mimochodem, šišlá, prostě punk rocková klasika), bicmen Pat Thetic se s ničím nemaže a zkušeně dávkuje dvoukopák, jednoduše pohoda.
Dvojka „The Economy Is Suffering... Let It Die“ pak jasně vykreslí obraz slunného amerického předměstí, kde všechny holky jsou prvotřídní a všichni chlapi jsou tam blbci (©Jay) – naprostá uvloňovačka ve které jakoby se kapela trochu vysmívala ekonomické krizi, přičemž vše hezky podbarvují veselé chorusy („We are sooo fucked“), dští oheň a síru na ten neustálý hon za chechtáky, vše je hodně veselé, barevné a správně punk-rockové. Pouze pro příznivce veselé muziky (což bohužel nejsem). I tak to ušlo. Trojka „ The Gre(a)t Depression“ je hodně rozvláčným hudebním útvarem, jenž vás stihne znudit i za ty tři minuty své stopáže, vokály velmi slabé, bicí se vůbec neřeší, jednoduše nic moc. To následující, výše zmíněná „We Are The One“ je naopak instantní klasikou, jež připomíná („mimochodem mnohem později začínající“) krále parties The Offspring, s Dexterovskými zpěvy, chorusy, skvěle odkopávajícími bicími, a upřímně přiznám, že tato skladba mne na poměry alba baví velice. Přímočaré, jednoduché, můžete u ní vypnout, a užívat si solidní sehranosti kapely. Kvalitní, účelná basová linka. Improvizované punkové sólíčko. Tohle beru.
Minutovka „You Are Fired (Take This Job, Ah, Fuck It.)“ která toho stihne říct více, než mnohem delší kompozice, je následována další pohodičkovou „This Is The First Night“, jež mi připomněla bývalou kapelu mého bývalého spolužáka Kuby Falátka „BIG Machine“, snad to je trochu grungeovou atmosférou skladby, ovšem musím říct, že v tomhle případě mne to fakt nebavilo. Jak sloka, refrén, tak i několikanásobné „vracení se zpět“. Trochu nuda. Potěší hravá „When all the lights go out“, zajímavá se zdá být i „On Independence Day“ se silným post-hardcoreovým feelingem, při které si posluchač znovu připomene všechny ty staré Mars Volty (respektive At The Drive-In), a kdybych nevěděl, že poslouchám Anti-Flag, možná by mne napadlo to hodit na ATDI.
Přesto, deska je velice rozháraná, podobně jako v případě „The Bright Lights Of America“, kapela jakoby se nyní snažila opět najít svůj ksicht a oprostit se od těch „nechutných kapitalistů“. Hrají vesele, zkušeně, nátlakově i uvolněně, leč výsledek je jakousi kolekcí punk rockových songů s příměsí všeho možného, a rozhodně nijak nedrží pohromadě. I tak, pro příznivce sem tam divočejšího punk rocku bude „The People Or The Gun“ deskou dostačující, a i já jako celkem „ortodoxní“ metalista jim ji tedy mohu s výhradami doporučit. Šest a půl.
Čas: 31:04
Banda rebelů, kteří vždy vystupovali proti zlu kapitalismu a jeho komerci, se po dvou předchozích počinech, vydaných pod hlavičkou mírně kapitalistického molochu Sony Records, opět vracejí do náruče jednoho z malých studií, „Side One Dummy“. Především nějak nevím, k čemu všemu zvuk Anti-Flag přiřadit, jelikož je to směsice starých Green Day, light hardcoreu a v některých skladbách („We Are The One“) se mihnou dokonce i další „kapitalisté“, ultra mega populární The Offspring, jejichž hvězda ovšem v současné době již pozvolna dohasíná. Kluci dokáží být neústupní (ihned první „Sodom, Gomorrah, Washington D.C“), ve které ten sonický punk hrnou hlava nehlava, vokalista a zpěvák Justin Sane hřímá v odkazu na staré mistry (mimochodem, šišlá, prostě punk rocková klasika), bicmen Pat Thetic se s ničím nemaže a zkušeně dávkuje dvoukopák, jednoduše pohoda.
Dvojka „The Economy Is Suffering... Let It Die“ pak jasně vykreslí obraz slunného amerického předměstí, kde všechny holky jsou prvotřídní a všichni chlapi jsou tam blbci (©Jay) – naprostá uvloňovačka ve které jakoby se kapela trochu vysmívala ekonomické krizi, přičemž vše hezky podbarvují veselé chorusy („We are sooo fucked“), dští oheň a síru na ten neustálý hon za chechtáky, vše je hodně veselé, barevné a správně punk-rockové. Pouze pro příznivce veselé muziky (což bohužel nejsem). I tak to ušlo. Trojka „ The Gre(a)t Depression“ je hodně rozvláčným hudebním útvarem, jenž vás stihne znudit i za ty tři minuty své stopáže, vokály velmi slabé, bicí se vůbec neřeší, jednoduše nic moc. To následující, výše zmíněná „We Are The One“ je naopak instantní klasikou, jež připomíná („mimochodem mnohem později začínající“) krále parties The Offspring, s Dexterovskými zpěvy, chorusy, skvěle odkopávajícími bicími, a upřímně přiznám, že tato skladba mne na poměry alba baví velice. Přímočaré, jednoduché, můžete u ní vypnout, a užívat si solidní sehranosti kapely. Kvalitní, účelná basová linka. Improvizované punkové sólíčko. Tohle beru.
Minutovka „You Are Fired (Take This Job, Ah, Fuck It.)“ která toho stihne říct více, než mnohem delší kompozice, je následována další pohodičkovou „This Is The First Night“, jež mi připomněla bývalou kapelu mého bývalého spolužáka Kuby Falátka „BIG Machine“, snad to je trochu grungeovou atmosférou skladby, ovšem musím říct, že v tomhle případě mne to fakt nebavilo. Jak sloka, refrén, tak i několikanásobné „vracení se zpět“. Trochu nuda. Potěší hravá „When all the lights go out“, zajímavá se zdá být i „On Independence Day“ se silným post-hardcoreovým feelingem, při které si posluchač znovu připomene všechny ty staré Mars Volty (respektive At The Drive-In), a kdybych nevěděl, že poslouchám Anti-Flag, možná by mne napadlo to hodit na ATDI.
Přesto, deska je velice rozháraná, podobně jako v případě „The Bright Lights Of America“, kapela jakoby se nyní snažila opět najít svůj ksicht a oprostit se od těch „nechutných kapitalistů“. Hrají vesele, zkušeně, nátlakově i uvolněně, leč výsledek je jakousi kolekcí punk rockových songů s příměsí všeho možného, a rozhodně nijak nedrží pohromadě. I tak, pro příznivce sem tam divočejšího punk rocku bude „The People Or The Gun“ deskou dostačující, a i já jako celkem „ortodoxní“ metalista jim ji tedy mohu s výhradami doporučit. Šest a půl.
Čas: 31:04
Seznam skladeb:
- Sodom, Gommorrah, Washington D.C. (Sheep In Shepperds Clothing)
- The Economy Is Suffering... Let It Die
- The Gre(a)t Depression
- We Are The One
- You Are Fired (Take This Job, Ah, Fuck It.)
- This Is The First Night
- No War Without Warriors (How Do You Sleep?)
- When All The Lights Go Out
- On Independence Day
- The Old Guard
