AVENGER – Feast of Anger – Joy of Despair

Od vydání alba Avenger s názvem Godless uteklo předlouhých šest let. V roce 2006 se k mým uším ještě dostalo jejich promo a pak už jen spousta nepříznivých informací ohledně dění uvnitř kapely. Jeden čas to s touto úderkou vypadalo opravdu všelijak, vše se však nakonec ve zlo obrátilo a já poslouchám jejich novou desku s názvem Feast of Anger – Joy of Despair. Což je věc, ve kterou už jsem příliš nevěřil, ale především věc, ze které mám radost, protože k jejich tvorbě jsem vždy choval značné sympatie.

A hned zahájení v podobě Zrození múzy naplňuje očekávání měrou vrchovatou. Na úvod  skvostná valivá pasáž s masívními kytarovými stěnami a kanonádou bicích, která během chvíle přechází v pořádnou rubanici. Ta je sice na několik okamžiků nahrazena relativně klidným úsekem s brnkáním kytary, ale během chvíle se vše vrací k nejvyšším otáčkám a na samotný závěr pak opět nastupuje bezchybná valivost z úvodu. Začátek parádní a pro mne favorit celého alba, který i přes poměrně dlouhou stopáž ani na okamžik nenudí. Skladba, ale vlastně se to dá napsat o kompletní novince, působí majestátně, temně a atmosféra je jednou ze silných zbraní této nahrávky. Následující kus Jen pro tu dnešní noc… je znám z výše uvedeného proma (stejně jako Vitriol). Začíná ve volnějším tempu a já jsem si vzpomněl (rozhodně ne naposledy) na epické kousky Quorthona a jeho nedostižných Bathory. Ale i tady se zrychlí a ke slovu se zde pořádně dostane i tympán. Hlasy deliria jsou jakousi temnou předehrou dalšího válu Vitriol. Ten se nese v klidnějším duchu a je zde kladen větší důraz na členitost a atmosféru. A nemohu si pomoct, ale i zde slyším (zejména v úvodu) dotek zmiňované švédské legendy. Radost z beznaděje opět přenese dění do svižnějších zákoutí a bzukot kytar v kombinaci s uhánějícími bicími zní skvěle. Kdybych byl neznalým požádán o typickou ukázku tvorby Avenger, nabídnutím tohoto kousku bych rozhodně nic nezkazil. A to samé platí i o Rituálu hněvu. Ten dává díky tympánu a atmosféře (hlavně v refrénu) asi nejvíce vzpomenout na další legendu, tentokráte z českých luhů a hájů, která se letos po mnoha a mnoha letech připomíná novinkou. Ale i na Master´s Hammer jsem si při poslechu vzpomněl vícekráte. Zajat věčnou nocí je jakousi mezihrou plnou podivných zvuků a akustické kytary, která je tichem před bouří. Neschopen se rozjíždí pozvolně, ale postupně graduje a končí pořádným kvapíkem. A než se nadějeme, máme tu poslední kousek Oslava vzteku, který pokračuje tam, kde předchozí věc skončila. Od začátku až do samého závěru vysoký rychlostní stupeň.