Závěr srpna patří v pěkném sušickém areálu u řeky Otavy Šumavskému Medvědovi. Letošní soupiska nabídla zatím nejsilnější startovní pole, vedle většinového metalu se objevila i jedna alternativní parta a ke slovu se dostali i následovníci odkazu Nirvany.
Pořadatelé asi mají nějaké nevyřízené účty s přírodními živly, protože i letos se ve 14:00, kdy měl festival oficiálně začít, pršelo. Radarový snímek sice sliboval na odpoledne přesun srážek na východ, nicméně návštěvníci si na ustání deště počkali v suchu domova. Takže se začalo až v 15:15, kdy dorazilo prvních pár zvědavců.
Plzeňskou skupinu LLYR sleduji od prvního většího koncertu, který odehrála na Phantoms Of Pilsen v roce 2007. A od uvedeného koncertu mají pánové a dáma mé sympatie. Ryzí a staroškolský doom metal u nás dneska skoro nikdo nehraje, Llyr jej navíc nabízí ve velmi slušném balení. Vedle sympaťačky s kytarou na sebe strhával největší pozornost zpěvák pravidelně střídající ostrý řev s umírněným čistým zpěvem. A na album, které kapela momentálně připravuje k vydání a které pořídila pod dohledem Lorda Morbivoda, jsem opravdu hodně zvědavý.
Zatímco od Llyr jsem víceméně čekal kvalitní vystoupení, následující GLOCK 22 pro mě byla velká neznámá. A od prvních tónů pětice hodně překvapila. Našlapaný thrash core se skvělým zpěvem v češtině, razantním bicmenem a šikovným kytaristou, který podle svých slov překonal světový rekord ve výměně prasklé struny (trvalo mu to polovinu skladby a v době téhle akce se na něj dívaly všechny přítomné oči, protože zaujetí, se kterým se opravě svého nástroje věnoval, bylo příkladné) a který se vypravil s bezdrátovým nástrojem na výlet mezi přihlížející. Ochutnejte na Bandzone profilu – všechny 4 tam umístěné skladby se v Sušici hrály.
Na AFODu mě EVERLASTING DARK vůbec nepotěšili, na Medvědovi to bylo přece jen o něco lepší. Nevýrazná první polovina setu už už nabádala ke zkopírování textu z reportu z AFODu (jen ve zkratce: EVERLASTING DARK již léta mixují symfonické prvky do unylého doom metalu. Nejistý ženský operní zpěv držící se většinou v bezeslovné poloze ááááááááá doplňuje mužský chropot, nechybí housle, ale chybí náboj, napětí… něco, co by dokázalo strhnout pozornost…), ale od předělávky Herr Maneling (která se tentokrát povedla podstatně lépe než na AFODu) se ED alespoň dali poslouchat. Jak následující instrumentálka, tak hlavně úplně nová skladba, která měla v Sušici premiéru, slibují světlejší zítřky kapely. K těm by mohla pomoci i živelnější pódiová prezentace – ne se krčit v rohu a hrát zády k lidem, ale pořádně na choreografii zamakat.
Největší „dílo“ předvedlo trio AROMA LOSOSA. Těžko popsatelná živelná muzika, kterou lze označit snad jedině slovem alternativní. Kromě kytaristy a basáka zpíval i head setem vybavený bubeník – mě nejvíce potěšily hlasové hrátky kytaristy připomínající snad nějaké indiánské rituální zpěvy. Kapela celou dobu bavila diváky i sebe nespoutanou pódiovou prezentací a u mě získala palec nahoru. Druhé setkání s vykutálenou partičkou se odehrálo po skončení celé akce, kdy kytarista dával u baru k lepšímu hitovku Oregano unplugged.
MARTYRIUM CHRISTI stále drtí nemilosrdný death metal, tentokrát ale vystoupení trochu poškodila neúčast druhého kytaristy. Všechny kytarové ekvilibristiky tak zbyly na Tomajdu, k tomu i řev ve většině songů (občas vypomohl i basák Pavel). Absence druhé kytary prostě byla znát, přesto MCH, jednoznačně nejextrémnější kapela celého matiné, potěšili. Snad jen absence nějakých nových skladeb zamrzela, hrálo se hlavně z posledního alba We Will Kill... For You z roku 2007.
Pak se odehrálo repete roku 2006 a dokonce dvakrát. Prvním repetentem byli HEAD DOWN – výborně sehraná kapela hrající trochu tvrdší grunge než Nirvana. Charismatický zpěvák se zajímavým hlasem, šlapající rytmika a pestré skladby, ve kterých zazněla i španělka, na kterou si občas zahrál zpěvák (a občas zahrál i na kytaru elektrickou).
Také pořádajícím PROMISES se nevyhnuly problémy se sestavou. Bubeník se momentálně nachází v zahraničí a tak za něj narychlo zaskočil kolega z Head Down (stejně jako před 3 roky, takže druhé repete!), který stihl se zbytkem absolvovat pouze jedinou zkoušku. A bylo to znát, to je jasné. Už jsem viděl Promises v lepší formě a pánové asi stejně tak dobře věděli, že už odehráli lepší koncerty. Venca taky nebyl v úplně nejlepším rozpoložení a i když se ostatní včetně najatého bubeníka snažili, celkově to bylo slabší než obvykle. Na druhou stranu měli Promises jako vůbec první skupina na place kotlík.
I COWARD se představili v nové sestavě a s novým stylovým záběrem. Někdejší thrash death metal je minulostí stejně jako angličtina. Nový zpěvák Alfonz přinesl do textů mateřštinu a stylové kormidlo otočili Cowardi do smířlivějších vod, jejichž dno je hardrockové a až u hladiny se nalézají zbytky thrashe. Vývoj, který mně osobně příliš interesantní nepřijde, na druhou stranu kapela je instrumentálně velice silná, sehraná a přítomnost vlastního zvukaře znamenala výtečnou zvukovou podobu vystoupení.
To nejlepší nakonec platilo tentokrát beze zbytku. Čas pokročil k půlnoci a na pódiu začali roztáčet své melodické thrashové fláky ASMODEUS. Ti potvrdili, že malé pódium a bezprostřední kontakt s publikem jim svědčí mnohem lépe než velikánské prostory na nedávném Basinfirefestu. Nejdelší vystoupení ze všech kapel, co skladba, to pecka, od Prosincové noci… po závěrečná Muka existence. Uprostřed setu došlo i pár skladeb z vedlejšáku A+, nechyběly (kromě Turistů smrti) všechny podstatné hity z posledních dvou alb ani nářez Zánik domu Thrasherů. Skvostná tečka – kapelu nechtěli pařmeni pustit z pódia a tak musela přidávat.
Jako obvykle mě sušické dostaveníčko potěšilo – nejen hudbou, ale také přívětivým prostředím, přítomností řady známých tváří a v neposlední řadě nabídkou občerstvení, které bylo levné a chutné. Pořadatelé sice opět prodělali, ke spokojenosti chybělo nějakých 20 platících, přesto věřím, že se za rok na Santosu zase sejdeme a prožijeme hezké sobotní odpoledne (a večer).
Pořadatelé asi mají nějaké nevyřízené účty s přírodními živly, protože i letos se ve 14:00, kdy měl festival oficiálně začít, pršelo. Radarový snímek sice sliboval na odpoledne přesun srážek na východ, nicméně návštěvníci si na ustání deště počkali v suchu domova. Takže se začalo až v 15:15, kdy dorazilo prvních pár zvědavců.
Plzeňskou skupinu LLYR sleduji od prvního většího koncertu, který odehrála na Phantoms Of Pilsen v roce 2007. A od uvedeného koncertu mají pánové a dáma mé sympatie. Ryzí a staroškolský doom metal u nás dneska skoro nikdo nehraje, Llyr jej navíc nabízí ve velmi slušném balení. Vedle sympaťačky s kytarou na sebe strhával největší pozornost zpěvák pravidelně střídající ostrý řev s umírněným čistým zpěvem. A na album, které kapela momentálně připravuje k vydání a které pořídila pod dohledem Lorda Morbivoda, jsem opravdu hodně zvědavý.
Zatímco od Llyr jsem víceméně čekal kvalitní vystoupení, následující GLOCK 22 pro mě byla velká neznámá. A od prvních tónů pětice hodně překvapila. Našlapaný thrash core se skvělým zpěvem v češtině, razantním bicmenem a šikovným kytaristou, který podle svých slov překonal světový rekord ve výměně prasklé struny (trvalo mu to polovinu skladby a v době téhle akce se na něj dívaly všechny přítomné oči, protože zaujetí, se kterým se opravě svého nástroje věnoval, bylo příkladné) a který se vypravil s bezdrátovým nástrojem na výlet mezi přihlížející. Ochutnejte na Bandzone profilu – všechny 4 tam umístěné skladby se v Sušici hrály.
Na AFODu mě EVERLASTING DARK vůbec nepotěšili, na Medvědovi to bylo přece jen o něco lepší. Nevýrazná první polovina setu už už nabádala ke zkopírování textu z reportu z AFODu (jen ve zkratce: EVERLASTING DARK již léta mixují symfonické prvky do unylého doom metalu. Nejistý ženský operní zpěv držící se většinou v bezeslovné poloze ááááááááá doplňuje mužský chropot, nechybí housle, ale chybí náboj, napětí… něco, co by dokázalo strhnout pozornost…), ale od předělávky Herr Maneling (která se tentokrát povedla podstatně lépe než na AFODu) se ED alespoň dali poslouchat. Jak následující instrumentálka, tak hlavně úplně nová skladba, která měla v Sušici premiéru, slibují světlejší zítřky kapely. K těm by mohla pomoci i živelnější pódiová prezentace – ne se krčit v rohu a hrát zády k lidem, ale pořádně na choreografii zamakat.
Největší „dílo“ předvedlo trio AROMA LOSOSA. Těžko popsatelná živelná muzika, kterou lze označit snad jedině slovem alternativní. Kromě kytaristy a basáka zpíval i head setem vybavený bubeník – mě nejvíce potěšily hlasové hrátky kytaristy připomínající snad nějaké indiánské rituální zpěvy. Kapela celou dobu bavila diváky i sebe nespoutanou pódiovou prezentací a u mě získala palec nahoru. Druhé setkání s vykutálenou partičkou se odehrálo po skončení celé akce, kdy kytarista dával u baru k lepšímu hitovku Oregano unplugged.
MARTYRIUM CHRISTI stále drtí nemilosrdný death metal, tentokrát ale vystoupení trochu poškodila neúčast druhého kytaristy. Všechny kytarové ekvilibristiky tak zbyly na Tomajdu, k tomu i řev ve většině songů (občas vypomohl i basák Pavel). Absence druhé kytary prostě byla znát, přesto MCH, jednoznačně nejextrémnější kapela celého matiné, potěšili. Snad jen absence nějakých nových skladeb zamrzela, hrálo se hlavně z posledního alba We Will Kill... For You z roku 2007.
Pak se odehrálo repete roku 2006 a dokonce dvakrát. Prvním repetentem byli HEAD DOWN – výborně sehraná kapela hrající trochu tvrdší grunge než Nirvana. Charismatický zpěvák se zajímavým hlasem, šlapající rytmika a pestré skladby, ve kterých zazněla i španělka, na kterou si občas zahrál zpěvák (a občas zahrál i na kytaru elektrickou).
Také pořádajícím PROMISES se nevyhnuly problémy se sestavou. Bubeník se momentálně nachází v zahraničí a tak za něj narychlo zaskočil kolega z Head Down (stejně jako před 3 roky, takže druhé repete!), který stihl se zbytkem absolvovat pouze jedinou zkoušku. A bylo to znát, to je jasné. Už jsem viděl Promises v lepší formě a pánové asi stejně tak dobře věděli, že už odehráli lepší koncerty. Venca taky nebyl v úplně nejlepším rozpoložení a i když se ostatní včetně najatého bubeníka snažili, celkově to bylo slabší než obvykle. Na druhou stranu měli Promises jako vůbec první skupina na place kotlík.
I COWARD se představili v nové sestavě a s novým stylovým záběrem. Někdejší thrash death metal je minulostí stejně jako angličtina. Nový zpěvák Alfonz přinesl do textů mateřštinu a stylové kormidlo otočili Cowardi do smířlivějších vod, jejichž dno je hardrockové a až u hladiny se nalézají zbytky thrashe. Vývoj, který mně osobně příliš interesantní nepřijde, na druhou stranu kapela je instrumentálně velice silná, sehraná a přítomnost vlastního zvukaře znamenala výtečnou zvukovou podobu vystoupení.
To nejlepší nakonec platilo tentokrát beze zbytku. Čas pokročil k půlnoci a na pódiu začali roztáčet své melodické thrashové fláky ASMODEUS. Ti potvrdili, že malé pódium a bezprostřední kontakt s publikem jim svědčí mnohem lépe než velikánské prostory na nedávném Basinfirefestu. Nejdelší vystoupení ze všech kapel, co skladba, to pecka, od Prosincové noci… po závěrečná Muka existence. Uprostřed setu došlo i pár skladeb z vedlejšáku A+, nechyběly (kromě Turistů smrti) všechny podstatné hity z posledních dvou alb ani nářez Zánik domu Thrasherů. Skvostná tečka – kapelu nechtěli pařmeni pustit z pódia a tak musela přidávat.
Jako obvykle mě sušické dostaveníčko potěšilo – nejen hudbou, ale také přívětivým prostředím, přítomností řady známých tváří a v neposlední řadě nabídkou občerstvení, které bylo levné a chutné. Pořadatelé sice opět prodělali, ke spokojenosti chybělo nějakých 20 platících, přesto věřím, že se za rok na Santosu zase sejdeme a prožijeme hezké sobotní odpoledne (a večer).
