Před pár týdny jsme měli možnost podívat se na singl kapely manželů Krullových Leaves Eyes s názvem „My Destiny“, jenž byl ochutnávkou alba „Njord“, které si ve své ucelené verzi konečně našlo cestu i do naší redakce. Kdo onen článek nečetl, doporučil bych mu, aby tak učinil, jelikož nyní nám připadne úkol srovnat zbytek na albu se nacházejících skladeb s tím, co jsme již slyšeli. První, co na vás z drážek kotouče vybafne, je rozvleklá a velmi klidná kompozice „Njord“ (klidná alespoň po 75% své šestiminutové stopáže) , kdy riffy jsou opět šedivé jak myš, ovšem pěkně odsýpají a vy nemáte pocit jakéhokoliv výkonu při poslechu takové symfo pohodičky. O vokálu Liv jsme se již bavili, je o stupínek lepší, než na předchozích albech, trochu získal na síle (trochu více) a paní Krull si většinu pasáží dává s naprostým přehledem. Čistě.
Po vcelku příjemném, leč opět zoufale neoriginálním otevíráku přichází singlovka „My Destiny“, kterou jsme již dokonce měli tu možnost slyšet ve dvou úpravách. Ústřední rockový riff s drivem, hebounký vokál, nepříliš padnoucí mužské backing vokály (koho jiného, než manžílka, že), standartní melodie a riffy, symfo metalový balast. Trojka, rychlá papundekel metalová „Emerald Island“ je skutečně fantasy až na půdu, pompa střídá pompu, ženské chorusy, opět naprosto standartně odvedené kytarové party od německých šestistrunných řemeslníků.
Celkem čumím, jak je možné napsat pětiminutovou skladbu bez toho, aniž by vám jediná sekunda utkvěla v paměti déle, než na tři sekundy. Sem tam symfo metal druhé cenové ozvláštní téměř taneční synthy, aby se pak formace opět vrátila k „new wave of gothic metalu“ bez nápadu a přehnaných ambicí. Mix je neuvěřitelný, kytarová sóla jsou naprosto utopená v tom všudypřítomném symfonickém bordýlku, který utváří všechno možné, jen ne dobře zkomponovanou zvukovou stěnu.
Následující, středně – tempá „Take The Devil In Me“ je pak vlastně tím samým, včetně podobného refrénu, jenž je opět podbarvován papundekel metalovými klávesy (made in Germany). Nemám co na skladbě vypíchnout, skutečně nenabízí nic, co bych chtěl slyšet dvakrát. Tuctové.
Oproti tomu je pětka „Scarborough Fair“ (tentokrát v jiné úpravě) pro mne nečekaně povedeným trackem, jelikož oproti EP verzi se přidaly sice nepadnoucí mužské vokály (které posouvají skladbu do severského paganu a já padám na prdel), ale na druhou stranu se alespoň nekoná již zmiňovaný tam-tam a kytary se v rámci možností ještě povedly. Ve škole by to byla taková pěkná trojka.
Následující „Through Our Veins“ jsou Within Temptation tak silně, že by snad Holanďané měli sáhnout po nějakých sankcích.
Typická akustická mezihra, střídána unylým, leč v rámci popové hitovosti ještě snesitelným refrénem, kde Liv střídá rejstříky, jak se dá, ale ani náhodou tím nezažene pocit naprosté prázdnoty skladby. Nějaký energizující náboj či emocionální orgie? Ale co vás nemá, spíše manželský sex po 25 letech společného soužití.
Trochu se, coby fanda dobré keltské muziky bojím, co na mne Noro/Němci (co si budeme nalhávat) vybalí v sedmičce „Irish Rain“ a kromě nějakých těch low whistles je to opravdu typická severská balada, jako by se snad Morrigan a Thor sešli nad korbelem piva a po několika rundách si padli kolem ramen při pomalém ploužáku. No potěš koště, říkám si.
Následující „Northbound“ byla nakonec mou oblíbenou skladbou na EP a ani na dlouhohrajícím kotouči tomu není jinak. Přiznám se, že práce vokálu v refrénu je velice sympatická (Liv si snad konečně i trochu mákla), práce se symfo složkou se konečně také drží jinde, než v zoufalém doplňujícím pozadí, rychlejší kytary trochu zahánějí pocit nudy, dle mého celkem dobře napsaná pop metalová skladba.
Zbytek se mi již trochu slévá, přichází ničím nezajímavá „Ragnarok“, poté „Morgenland“, jež by se klidně mohla nacházet na soundtracku k Pánovi Prstenů 1-2 a nikdo by nic nepoznal, „Holy Bond“ s efektovanými kytarami na mne také nezabrala, ačkoliv musím pochválit za její drive a alespoň snahu posluchače něčím strhnout. Refrén je opět k uzoufání prázdnou vycpávkou, pompy LE dosahují jedině tak, že jednoduše znásobí vokály v chorusech. Německý způsob? Zcela určitě ale jestli zabírá? Snad u filmových soundtracků, tady jsme na metalovém albu, vážení.
Nerad bych Leaves Eyes nějak pomlouval, věřím, že se snažili vydat ze sebe to nejlepší, ale nakonec musím uznat, že EP bylo lepší. Bylo kratší a neměli jsme tedy možnost rozeznat tolik chyb a zádrhelů ve skladatelských kvalitách. Věřím, že pro někoho, kdo sleduje pouze úplný mainstream, to bude jedna z nejlepších nahrávek roku, kdy mu vše zapadne přesně na své místo, ale já takový pocit ze slyšeného prostě nemám. Pro mne je to jen plyšový metal druhé cenové, který si hraje na to, že je světový a všechny historické složky skvěle taví dohromady. To je omyl vážení – severská a keltská kultura se totiž do sebe nikdy zatavit nedá – každá si žije svým vlastním životem a právě ta druhá je jí zcela ukradená. Kulturu nemůžete zkrotit. O to více, jste – li Němci a valíte symfo metal. Šest.
Čas: 55:52
Seznam skladeb:
Po vcelku příjemném, leč opět zoufale neoriginálním otevíráku přichází singlovka „My Destiny“, kterou jsme již dokonce měli tu možnost slyšet ve dvou úpravách. Ústřední rockový riff s drivem, hebounký vokál, nepříliš padnoucí mužské backing vokály (koho jiného, než manžílka, že), standartní melodie a riffy, symfo metalový balast. Trojka, rychlá papundekel metalová „Emerald Island“ je skutečně fantasy až na půdu, pompa střídá pompu, ženské chorusy, opět naprosto standartně odvedené kytarové party od německých šestistrunných řemeslníků.
Celkem čumím, jak je možné napsat pětiminutovou skladbu bez toho, aniž by vám jediná sekunda utkvěla v paměti déle, než na tři sekundy. Sem tam symfo metal druhé cenové ozvláštní téměř taneční synthy, aby se pak formace opět vrátila k „new wave of gothic metalu“ bez nápadu a přehnaných ambicí. Mix je neuvěřitelný, kytarová sóla jsou naprosto utopená v tom všudypřítomném symfonickém bordýlku, který utváří všechno možné, jen ne dobře zkomponovanou zvukovou stěnu.
Následující, středně – tempá „Take The Devil In Me“ je pak vlastně tím samým, včetně podobného refrénu, jenž je opět podbarvován papundekel metalovými klávesy (made in Germany). Nemám co na skladbě vypíchnout, skutečně nenabízí nic, co bych chtěl slyšet dvakrát. Tuctové.
Oproti tomu je pětka „Scarborough Fair“ (tentokrát v jiné úpravě) pro mne nečekaně povedeným trackem, jelikož oproti EP verzi se přidaly sice nepadnoucí mužské vokály (které posouvají skladbu do severského paganu a já padám na prdel), ale na druhou stranu se alespoň nekoná již zmiňovaný tam-tam a kytary se v rámci možností ještě povedly. Ve škole by to byla taková pěkná trojka.
Následující „Through Our Veins“ jsou Within Temptation tak silně, že by snad Holanďané měli sáhnout po nějakých sankcích.
Typická akustická mezihra, střídána unylým, leč v rámci popové hitovosti ještě snesitelným refrénem, kde Liv střídá rejstříky, jak se dá, ale ani náhodou tím nezažene pocit naprosté prázdnoty skladby. Nějaký energizující náboj či emocionální orgie? Ale co vás nemá, spíše manželský sex po 25 letech společného soužití.
Trochu se, coby fanda dobré keltské muziky bojím, co na mne Noro/Němci (co si budeme nalhávat) vybalí v sedmičce „Irish Rain“ a kromě nějakých těch low whistles je to opravdu typická severská balada, jako by se snad Morrigan a Thor sešli nad korbelem piva a po několika rundách si padli kolem ramen při pomalém ploužáku. No potěš koště, říkám si.
Následující „Northbound“ byla nakonec mou oblíbenou skladbou na EP a ani na dlouhohrajícím kotouči tomu není jinak. Přiznám se, že práce vokálu v refrénu je velice sympatická (Liv si snad konečně i trochu mákla), práce se symfo složkou se konečně také drží jinde, než v zoufalém doplňujícím pozadí, rychlejší kytary trochu zahánějí pocit nudy, dle mého celkem dobře napsaná pop metalová skladba.
Zbytek se mi již trochu slévá, přichází ničím nezajímavá „Ragnarok“, poté „Morgenland“, jež by se klidně mohla nacházet na soundtracku k Pánovi Prstenů 1-2 a nikdo by nic nepoznal, „Holy Bond“ s efektovanými kytarami na mne také nezabrala, ačkoliv musím pochválit za její drive a alespoň snahu posluchače něčím strhnout. Refrén je opět k uzoufání prázdnou vycpávkou, pompy LE dosahují jedině tak, že jednoduše znásobí vokály v chorusech. Německý způsob? Zcela určitě ale jestli zabírá? Snad u filmových soundtracků, tady jsme na metalovém albu, vážení.
Nerad bych Leaves Eyes nějak pomlouval, věřím, že se snažili vydat ze sebe to nejlepší, ale nakonec musím uznat, že EP bylo lepší. Bylo kratší a neměli jsme tedy možnost rozeznat tolik chyb a zádrhelů ve skladatelských kvalitách. Věřím, že pro někoho, kdo sleduje pouze úplný mainstream, to bude jedna z nejlepších nahrávek roku, kdy mu vše zapadne přesně na své místo, ale já takový pocit ze slyšeného prostě nemám. Pro mne je to jen plyšový metal druhé cenové, který si hraje na to, že je světový a všechny historické složky skvěle taví dohromady. To je omyl vážení – severská a keltská kultura se totiž do sebe nikdy zatavit nedá – každá si žije svým vlastním životem a právě ta druhá je jí zcela ukradená. Kulturu nemůžete zkrotit. O to více, jste – li Němci a valíte symfo metal. Šest.
Čas: 55:52
Seznam skladeb:
- Njord
- My Destiny
- Emerald Island
- Take The Devil In Me
- Scarborough Fair
- Through Our Veins
- Irish Rain
- Northbound
- Ragnarok
- Morgenland
- The Holy Bond
- Forya's Theme
