Přiznám se bez mučení, z poslechu minulé řadovky „Decimate The Weak“ z dílny Kalifornských symfo deathcoristů Winds of Plague jsem měl zatraceně rozporuplné pocity, kdy po vynikajícím otevíráku „Anthems of Apocalypse“ kapela posléze sklouzla do vcelku originálního, ale ve výsledku zoufale prázdného (epického) deathcoru střední třídy. Proto jsem tedy od novinky „The Great Stone War“ nic zvláštního neočekával a mohl tak v klidu posoudit nynější formu této smečky.
Po veleepickém „naratory“ intru „Earth“ přichází symfonický nářez v podobě „Forged In Fire“ s death metalovou brutalitou, pohádkovými melodiemi a sem tam také nezbytným deathcoreovým slidem. Projede vámi jak nůž máslem, aniž by ve vás zanechal nějakou vážnější stopu.
To následující „Soldiers Of Doomsday“ je něco podobného, akorát že kromě občasných mathcore riffů přináší hlavně porce melodiky severského střihu a dosti unylé synthy. Čtyři minuty naprostého standartu, říkáte si asi už po dvou. Východní úvodní motiv ve čtyřce „Approach The Podium“ je po několika vteřinách nekompromisně smeten ze stolu důkladnými sweepy, melodickými postupy, generickým deathcoreovým štěkotem, synthy a klávesovými party ve stylu extremního gothic metalu.
Hrozný miš maš všeho, co mladým hudebníkům přijde pod ruku, s, jako vždy tak trochu rapovými texty a sem tam chytlavými riffy, které jsou však po několika vteřinách většinou přehlušeny zbytečným breakdownem či rádoby math postupem. Ano, album kolem vás plyne v rychlém tempu a vy nemůžete říci, že byste se nějak více nudili, ale zároveň se nikterak zvláště nebavíte. Je to tak zoufale prázdné..
Výpravné východní melodie, jako v šesté „Chest And Horns“ se občas povedou, ale co je to platné, když jsou to jen okopírovaní Nile/Belphegor, převedení do deathcoreu? Nejsem si jistý, kam s tímhle kapela míří, nejspíše do velmi početného deathcore circle pitu, ale na mne to jednoduše nezabírá. Raději si stokrát pustím toho Sanderse, než poslouchat tuhle naleštěnou vatu. Zdůrazňuji, že ne všechny riffy jsou špatné a občasné záblesky skvělých melodií jsou zde přítomny rovněž. Ale že bych musel poslouchat nahrávku, jež je pouze očividným vykrádáním všeho vůkol?
Produkce je tentokrát mnohem vyšší, basy jsou odsunuty do pozadí, kytary mají skoro symfo black metalový ráz, bicí jsou na střední úrovni, žádné bombastické muzikantské výkony neočekávejte. Pouze sem tam nějaký ten blast, avšak nic pro milovníky rychlých odkopávek. Inu, člověk by řekl, že v rámci žánru jsou WoP dokonalým útvarem, jenž svou originalitou září vůkol, ale ve srovnání s ostatními je to spíše naopak. Možná, že v deathcoreu si nikdo nic podobného nedovolí, ovšem to neznamená, že by člověk měl ze svých kalkulací vynechat zástupce ostatních žánrů.
Filmový soundtrack a vrum vrum breakdown? Pokud vám tohle spojení připadá zajímavé, doporučuji vám si nějaké album WoP obstarat. Ale pokud možno, tak debut „A Cold Day in Hell“, který sice není ani zdaleka tak epický, zato se dá vcelku dobře poslouchat a rozhodně drží lépe pohromadě. Tohle je už jen velká nabubřelá nuda. Alespoň co se mne týče. Pět až šest.
Čas: 37:17
Po veleepickém „naratory“ intru „Earth“ přichází symfonický nářez v podobě „Forged In Fire“ s death metalovou brutalitou, pohádkovými melodiemi a sem tam také nezbytným deathcoreovým slidem. Projede vámi jak nůž máslem, aniž by ve vás zanechal nějakou vážnější stopu.
To následující „Soldiers Of Doomsday“ je něco podobného, akorát že kromě občasných mathcore riffů přináší hlavně porce melodiky severského střihu a dosti unylé synthy. Čtyři minuty naprostého standartu, říkáte si asi už po dvou. Východní úvodní motiv ve čtyřce „Approach The Podium“ je po několika vteřinách nekompromisně smeten ze stolu důkladnými sweepy, melodickými postupy, generickým deathcoreovým štěkotem, synthy a klávesovými party ve stylu extremního gothic metalu.
Hrozný miš maš všeho, co mladým hudebníkům přijde pod ruku, s, jako vždy tak trochu rapovými texty a sem tam chytlavými riffy, které jsou však po několika vteřinách většinou přehlušeny zbytečným breakdownem či rádoby math postupem. Ano, album kolem vás plyne v rychlém tempu a vy nemůžete říci, že byste se nějak více nudili, ale zároveň se nikterak zvláště nebavíte. Je to tak zoufale prázdné..
Výpravné východní melodie, jako v šesté „Chest And Horns“ se občas povedou, ale co je to platné, když jsou to jen okopírovaní Nile/Belphegor, převedení do deathcoreu? Nejsem si jistý, kam s tímhle kapela míří, nejspíše do velmi početného deathcore circle pitu, ale na mne to jednoduše nezabírá. Raději si stokrát pustím toho Sanderse, než poslouchat tuhle naleštěnou vatu. Zdůrazňuji, že ne všechny riffy jsou špatné a občasné záblesky skvělých melodií jsou zde přítomny rovněž. Ale že bych musel poslouchat nahrávku, jež je pouze očividným vykrádáním všeho vůkol?
Produkce je tentokrát mnohem vyšší, basy jsou odsunuty do pozadí, kytary mají skoro symfo black metalový ráz, bicí jsou na střední úrovni, žádné bombastické muzikantské výkony neočekávejte. Pouze sem tam nějaký ten blast, avšak nic pro milovníky rychlých odkopávek. Inu, člověk by řekl, že v rámci žánru jsou WoP dokonalým útvarem, jenž svou originalitou září vůkol, ale ve srovnání s ostatními je to spíše naopak. Možná, že v deathcoreu si nikdo nic podobného nedovolí, ovšem to neznamená, že by člověk měl ze svých kalkulací vynechat zástupce ostatních žánrů.
Filmový soundtrack a vrum vrum breakdown? Pokud vám tohle spojení připadá zajímavé, doporučuji vám si nějaké album WoP obstarat. Ale pokud možno, tak debut „A Cold Day in Hell“, který sice není ani zdaleka tak epický, zato se dá vcelku dobře poslouchat a rozhodně drží lépe pohromadě. Tohle je už jen velká nabubřelá nuda. Alespoň co se mne týče. Pět až šest.
Čas: 37:17
Seznam skladeb:
- Earth
- Forged In Fire
- Soldiers Of Doomsday
- Approach the Podium
- Battle Scars
- Chest And Horns
- Creed Of Tyrants
- Our Requiem
- Classic Struggle
- The Great Stone War
- Tides Of Change
