Jelikož nás kluci z australské modern metalové kapely Damarill požádali o nějaké zhodnocení jejich, v současné době teprve pozvolna vychládajícího, debutu „I Of The Storm“, pochopitelně hozenou rukavici přijmeme a společně se na to mrkneme. Po tklivém intru se na mne vyvalil takový sonický bordel, že jsem zatraceně čuměl. Něco mezi The Absence, brutálními momenty Zimmer’s Hole,to když se kytarista a zpěvák Weeg opře do svých hlasivek a vykouzlí parádní, moderní growl a typickým moderním metalem (třeba Escadron) s množstvím „čistých“ chorusů, šlapavou rytmikou a zasekávanými, „slayerovsky – testamentovskými“ riffy.
Že už jsme to společně tisíckrát slyšeli? No ano a troufám si tvrdit, že to v různých podobách uslyšíme ještě mockrát. Oprostíme – li se však od nějakých přísných kritérií originality a budeme debut brát tak, jak je, nejedná se vůbec o žádnou tragédii. Kapele to sakra šlape, bubeník Yonn předvádí parádní práci, sem tam si dokonce tak trochu zablastuje. Riffy obou kytaristů jsou již mnohde slyšené, našroubovány jsou však s jistou dávkou umění. Sem tam si Damarill líznou progressivu, aby se za pár vteřin opět vrátili k tomu svému modernímu pojetí groove metalu. Moderní vazbené kytary ve stylu metalcoreových band, sem tam neočekávaný slide (druhá polovina „Alice In Murderland“), něco mezi progresivním death metalem a metalcorem.
Tak trochu bych vytkl občasně falešně znějící chorusy, mírně ve stylu bývalého pěvce Scar Symmetry Christiana, ovšem se skutečností, že si kladu přehnané nároky na čisté chorusy v metalu a téměř vše vnímám okamžitě jako nepasující či falešné, již jistě všichni počítají a neberou proto na toto mé upozornění přílišný zřetel..
Když odhlédneme od těchto „problémů“ moderního metalu, zůstávají Damarill v lehkém nadprůměru. Rozhodně. Solidní muzikantské provedení trochu sráží nevyrovnanost skladeb, z nichž některé jsou vynikající a některé poměrně vatou („Snakes“). S povděkem kvituji skutečnost, že mladí Australané do své hudby zakomponovali něco málo nového a společně s opravdu dobrým vokálem to málo funguje. Právě to se ukazuje v krásné, uklidňující „Midnight Courtesan“, jejíž nálada mi připomněla kanadské kolegy Bel’akor. Po úvodu se Damarill společně napřáhnou a vyrazí k masivnímu výkopu, aby vás přesvědčili o svém potenciálu. A ten jistě mají! Trochu mne pak mrzí, že jsem na skutečné progresivní postupy (se kterými se kapela na webu tasí kde se dá) musel čekat až do pátého tracku, ale čert to vem, hlavně že jsme se dočkali. Treblované kytary ve stylu In Flames, uchu lahodící sólo, neobvykle znějící čisté vokály, ke konci parádní dynamický výjezd. Nemám výhrad, přesně tohohle by se nadějná sebranka měla do budoucna držet! Poznamenávám si skladbu a jede se dál.
Pokud předchozí skladba byla učiněný náladotvůrce, šestka „Singularis“ se vrací někam na počátek alba. Opět se nám dostává velké porce growlu, společně s častými slidy a změny temp, v nichž některé jsou podařené, jiné už méně. Do budoucna bych poradil a také poradím trochu zapracovat na vnitřní integritě skladeb, prozatím to vypadá, jako kdyby Damarill jednoduše napsali několik riffů a frkli je bez ladu a skladu za sebe. Že je to v progresivním death metalu celkem normální? O tom by se dalo celkem polemizovat, každopádně tato strategie vychází právě probíraným spíše střídavě.
Je to jednoduše ještě strašně rozhárané a skladbu od skladby nevyrovnané. Výše uvedené vlivy jednoznačně platí, ovšem některé pasáže Damarill se jednoduše odlišují až příliš od zbytku tvorby. Chlapi jako by se ještě nemohli rozhodnout, jestli chtějí valit groove, nebo progressive. Jistě, obojí jde zkombinovat, problém je, že Damarill prozatím spíše tak trochu hledají, jak na to.
To je v pohodě, jsou mladí, talentovaní, vyzkoušeli si práci ve studiu a hrát je baví. A ta hudba také není k zahození, do budoucna od nich očekávám velké zlepšení a myslím, že to nakonec klapne. Takže tak.
Čas: 34:40
Že už jsme to společně tisíckrát slyšeli? No ano a troufám si tvrdit, že to v různých podobách uslyšíme ještě mockrát. Oprostíme – li se však od nějakých přísných kritérií originality a budeme debut brát tak, jak je, nejedná se vůbec o žádnou tragédii. Kapele to sakra šlape, bubeník Yonn předvádí parádní práci, sem tam si dokonce tak trochu zablastuje. Riffy obou kytaristů jsou již mnohde slyšené, našroubovány jsou však s jistou dávkou umění. Sem tam si Damarill líznou progressivu, aby se za pár vteřin opět vrátili k tomu svému modernímu pojetí groove metalu. Moderní vazbené kytary ve stylu metalcoreových band, sem tam neočekávaný slide (druhá polovina „Alice In Murderland“), něco mezi progresivním death metalem a metalcorem.
Tak trochu bych vytkl občasně falešně znějící chorusy, mírně ve stylu bývalého pěvce Scar Symmetry Christiana, ovšem se skutečností, že si kladu přehnané nároky na čisté chorusy v metalu a téměř vše vnímám okamžitě jako nepasující či falešné, již jistě všichni počítají a neberou proto na toto mé upozornění přílišný zřetel..
Když odhlédneme od těchto „problémů“ moderního metalu, zůstávají Damarill v lehkém nadprůměru. Rozhodně. Solidní muzikantské provedení trochu sráží nevyrovnanost skladeb, z nichž některé jsou vynikající a některé poměrně vatou („Snakes“). S povděkem kvituji skutečnost, že mladí Australané do své hudby zakomponovali něco málo nového a společně s opravdu dobrým vokálem to málo funguje. Právě to se ukazuje v krásné, uklidňující „Midnight Courtesan“, jejíž nálada mi připomněla kanadské kolegy Bel’akor. Po úvodu se Damarill společně napřáhnou a vyrazí k masivnímu výkopu, aby vás přesvědčili o svém potenciálu. A ten jistě mají! Trochu mne pak mrzí, že jsem na skutečné progresivní postupy (se kterými se kapela na webu tasí kde se dá) musel čekat až do pátého tracku, ale čert to vem, hlavně že jsme se dočkali. Treblované kytary ve stylu In Flames, uchu lahodící sólo, neobvykle znějící čisté vokály, ke konci parádní dynamický výjezd. Nemám výhrad, přesně tohohle by se nadějná sebranka měla do budoucna držet! Poznamenávám si skladbu a jede se dál.
Pokud předchozí skladba byla učiněný náladotvůrce, šestka „Singularis“ se vrací někam na počátek alba. Opět se nám dostává velké porce growlu, společně s častými slidy a změny temp, v nichž některé jsou podařené, jiné už méně. Do budoucna bych poradil a také poradím trochu zapracovat na vnitřní integritě skladeb, prozatím to vypadá, jako kdyby Damarill jednoduše napsali několik riffů a frkli je bez ladu a skladu za sebe. Že je to v progresivním death metalu celkem normální? O tom by se dalo celkem polemizovat, každopádně tato strategie vychází právě probíraným spíše střídavě.
Je to jednoduše ještě strašně rozhárané a skladbu od skladby nevyrovnané. Výše uvedené vlivy jednoznačně platí, ovšem některé pasáže Damarill se jednoduše odlišují až příliš od zbytku tvorby. Chlapi jako by se ještě nemohli rozhodnout, jestli chtějí valit groove, nebo progressive. Jistě, obojí jde zkombinovat, problém je, že Damarill prozatím spíše tak trochu hledají, jak na to.
To je v pohodě, jsou mladí, talentovaní, vyzkoušeli si práci ve studiu a hrát je baví. A ta hudba také není k zahození, do budoucna od nich očekávám velké zlepšení a myslím, že to nakonec klapne. Takže tak.
Čas: 34:40
Seznam skladeb:
- Calm
- Dirty Grub
- Alice In Murderland
- Snakes
- Midnight Courtesan
- Singularis
- Samsara
- Circle Of Wolves
