Bandička ze švédského Lundu se konečně dokopala k tomu, aby pro nás přichystala nový materiál? To jsem docela rád, protože už bylo na čase, abych od tohoto death metalového zázraku slyšel něco nového. Je tomu už něco přes rok, co spatřilo světlo světa jejich poslední epko, jež obsahovalo zhruba polovinu toho, co máme možnost slyšet na debutovém dlouhohrajícím počinu „Being And Nothingness“. Vyplatilo se toto čekání, nebo všechna ta ocenění a opěvování kritikou po vydání jejich singlu „World Shroud“ byla jen plácání prázdné slámy?
Předem nutno říci, že Havok valí death metal. Death metal v klasickém, leč trochu „posunutém“ stylu. Sem tam na posluchače vyskočí nějaká ta „najazzlá“ mezihra, jež přehluší ten semi-technický marast linoucí se z vašich reproduktorů/sluchátek/atp.
Letošní nahrávka v sobě obsahuje de facto vše, co kapela dosud natočila a nyní měla konečně příležitost to nějak dát dohromady a nahrát v patřičné zvukové kvalitě. Jaký je výsledek takového počínání? Inu, v případě Havok rozpačitý. Druhá po východně laděném intru, svižná skladba „The Monsoon“ dělá čest svému pojmenování a obecenstvo strhne svým vskutku monzunoidním tahem na branku. Rychlá (hodně) bicí tempa, chirurgicky čistě, precizně nazvučené kytary, syrový growl vokalisty Johana Bergströma. Brutální pasáže se střídají s uklidňujícími atmosférickými party a tvoří zajímavé vzorce. Riffy jsou pak naprostým standartem, technické riffy jsou technickými jen napůl, jinak se jedou spíše groovy polohy.
Pokud jsem se prvního plnohodnotného fláku ještě nenudil, u následující šestiminutovky „A Pyrrhic Victory For Humanity“ už tomu tak bohužel je. Je sice hezké, že si kapelka dala práci a naposlouchala všemožné brutal death metalové kapely a dala je dohromady s progressivem typu Opeth (tak to je v rámci tří čtvrtin nahrávky sice hodně mimo, ale budiž), ale ve výsledku zní jejich nahrávka poněkud rozháraně. Právě tato skladba je dokonalým důkazem, že pokud zkombinujete dvě samostatně fungující věci, nebude výsledný hybrid vždy fungovat. Riffy jsou dokonale nudné, akustické pasáže přicházejí trochu s křížkem po funuse, tedy v okamžiku kdy cítíte, že zlom už měl přijít dávno. Prvních pět minut se hraje nekompromisní death metal a posléze na poslední dvě minuty přichází hra s atmosférou? Trochu pozdě ne?
Další skladba, čtyřka Iniquity, je standartní death metalovou sypanicí, kterých jste již, troufám si tvrdit, slyšeli bezpočet. Masivně blastující bicí před sebou ženou molové akordy zkreslených kytar, sem tam se blýsknou odkazem na tech death metal, vystřídají ho jazzovými slidy a všelijak se chtějí zasloužit o to, aby se jejich nahrávka jevila pestře. Nejeví. Nevím, zda je to problém nazvučení, které se příliš nepovedlo a rychlé bicí tak postrádají potřebnou razanci (ohulte ty triggery, když už je tam máte!) a kytary si hrají staré riffy jen tak, aby se neřeklo. Jistě, zlomy jsou více či méně na svém místě, ale lámou skladbu nijak a nevedou nikam. A to je u zlomů, nezlobte se na mne, celkem problém.
Zajímavě pak vyzní druhá polovina následující „Paramount“, která odkazuje někam k Townsendovské škole, byť jejích kvalit ani náhodou nedosahuje. Ale pokud si vzpomínáte na SYL a třeba „Relentless“, Havok vám ji docela dobře připomenou. Byť v o něco horším provedení a s větší porcí nudy.
Ne, přiznám se, že mým sluchovodům „Being and Nothingness“ opravdu nesedlo. Groovy riffy povětšinou nápor větších stopáží nevydrží a pokud vám breaky a slidy vedou k hluchým místům, nepoužívejte je. Přirovnání k Opeth v promo dopisu pak není právě šťastnou volbou, jelikož Opeth dokázali v minulosti pracovat s brutalitou a náladami o mnoho lépe, než právě recenzovaní. Je vidět že kapelka (zvláště bicman Johan Cronqvist) se snaží, ale k tomu, aby dosáhli na světovou špičku, jim ještě něco chybí. Hlavně silné pasáže a vybalancování jejich výbušného death metalu a progresivně „najazzlých“ nálad. U mě lepší průměr..
Nejlepší skladba: Season of the Locust
Čas: 53:14
Předem nutno říci, že Havok valí death metal. Death metal v klasickém, leč trochu „posunutém“ stylu. Sem tam na posluchače vyskočí nějaká ta „najazzlá“ mezihra, jež přehluší ten semi-technický marast linoucí se z vašich reproduktorů/sluchátek/atp.
Letošní nahrávka v sobě obsahuje de facto vše, co kapela dosud natočila a nyní měla konečně příležitost to nějak dát dohromady a nahrát v patřičné zvukové kvalitě. Jaký je výsledek takového počínání? Inu, v případě Havok rozpačitý. Druhá po východně laděném intru, svižná skladba „The Monsoon“ dělá čest svému pojmenování a obecenstvo strhne svým vskutku monzunoidním tahem na branku. Rychlá (hodně) bicí tempa, chirurgicky čistě, precizně nazvučené kytary, syrový growl vokalisty Johana Bergströma. Brutální pasáže se střídají s uklidňujícími atmosférickými party a tvoří zajímavé vzorce. Riffy jsou pak naprostým standartem, technické riffy jsou technickými jen napůl, jinak se jedou spíše groovy polohy.
Pokud jsem se prvního plnohodnotného fláku ještě nenudil, u následující šestiminutovky „A Pyrrhic Victory For Humanity“ už tomu tak bohužel je. Je sice hezké, že si kapelka dala práci a naposlouchala všemožné brutal death metalové kapely a dala je dohromady s progressivem typu Opeth (tak to je v rámci tří čtvrtin nahrávky sice hodně mimo, ale budiž), ale ve výsledku zní jejich nahrávka poněkud rozháraně. Právě tato skladba je dokonalým důkazem, že pokud zkombinujete dvě samostatně fungující věci, nebude výsledný hybrid vždy fungovat. Riffy jsou dokonale nudné, akustické pasáže přicházejí trochu s křížkem po funuse, tedy v okamžiku kdy cítíte, že zlom už měl přijít dávno. Prvních pět minut se hraje nekompromisní death metal a posléze na poslední dvě minuty přichází hra s atmosférou? Trochu pozdě ne?
Další skladba, čtyřka Iniquity, je standartní death metalovou sypanicí, kterých jste již, troufám si tvrdit, slyšeli bezpočet. Masivně blastující bicí před sebou ženou molové akordy zkreslených kytar, sem tam se blýsknou odkazem na tech death metal, vystřídají ho jazzovými slidy a všelijak se chtějí zasloužit o to, aby se jejich nahrávka jevila pestře. Nejeví. Nevím, zda je to problém nazvučení, které se příliš nepovedlo a rychlé bicí tak postrádají potřebnou razanci (ohulte ty triggery, když už je tam máte!) a kytary si hrají staré riffy jen tak, aby se neřeklo. Jistě, zlomy jsou více či méně na svém místě, ale lámou skladbu nijak a nevedou nikam. A to je u zlomů, nezlobte se na mne, celkem problém.
Zajímavě pak vyzní druhá polovina následující „Paramount“, která odkazuje někam k Townsendovské škole, byť jejích kvalit ani náhodou nedosahuje. Ale pokud si vzpomínáte na SYL a třeba „Relentless“, Havok vám ji docela dobře připomenou. Byť v o něco horším provedení a s větší porcí nudy.
Ne, přiznám se, že mým sluchovodům „Being and Nothingness“ opravdu nesedlo. Groovy riffy povětšinou nápor větších stopáží nevydrží a pokud vám breaky a slidy vedou k hluchým místům, nepoužívejte je. Přirovnání k Opeth v promo dopisu pak není právě šťastnou volbou, jelikož Opeth dokázali v minulosti pracovat s brutalitou a náladami o mnoho lépe, než právě recenzovaní. Je vidět že kapelka (zvláště bicman Johan Cronqvist) se snaží, ale k tomu, aby dosáhli na světovou špičku, jim ještě něco chybí. Hlavně silné pasáže a vybalancování jejich výbušného death metalu a progresivně „najazzlých“ nálad. U mě lepší průměr..
Nejlepší skladba: Season of the Locust
Čas: 53:14
Seznam skladeb:
- Avaye Penhan
- The Monsoon
- A Pyrrhic Victory For Humanity
- Iniquity
- Paramount
- Monologue With the Sky
- Century of the Deviant
- Stormfeed
- The Ambulant Plague of Humans
- Season of the Locust
