To nám ten rok pěkně začíná! Mrknu na proma, která došla ze všech koutů světa a hle: SuidAkra a jejich „Crógacht“, nástupce Caledonie a můj tajný favorit pro letošní rok. Problém je, že vždy, když očekávám nějaké album s napětím, jsem většinou zklamán a naopak, nechávám li věcem volný průběh (jako například u „Sagas“ od Equilibrium), většinou je z takových mnou nepovšimnutých nahrávek hit. SuidAkru sleduji asi tak rok, avšak již jsem si stačil opatřit všechny jejich nahrávky a rád bych si sehnal i triko Caledonie, jelikož artwork (a koneckonců i album) je vskutku libový.
SuidAkra je parta z Düsseldorfu, kombinující melodický death metal s prvky keltské(!) lidovky, tak jak to dělají třeba Eluveitie. Avšak musíme si pro pořádek říct, že tato kapela to dělala již v devadesátých letech a to tak, že dobře. Hlavním a vlastně jediným nástrojem, kterým svou hudbu přibližují světu Keltů jsou bagpipes (pro normálně vzdělaného Evropana prostě dudy), jimiž chlapi často proplétají své songy. Po tichu před bouří, v podobě "Slán" se k nám přiřítí sama velká Morrígan, aby nás prostřednictvím první regulérní „Conlaoch“ uvedla do pořádného keltského war metalu. Dunivé dvoukopáky, pologrowl zpěváka Arkadiuse (zkuste si přečíst Arkadius pozpátku), pro něj tolik typický, nám připomene, že chlapci, ačkoliv němci, vycházejí z gothenburské scény. To, co činí tuto skladbu tak skvělou jsou hlavně dudy, které podkreslují téměř každou skladbu svými táhnoucími se melodiemi, kdy sóla nastupují zásadně na ně. Je to naprosto symbiotické, a často mi to v průběhu první skladby připadalo jako mnohem dotaženější spojení, než právě helvétů Eluveitie.
Totiž, ačkoliv jsem velkým fanouškem Eluveitie ( však nemám příliš na výběr – kolik je keltských deathových kapel? Pochybuji že byste potřebovali dvě ruce na to, abyste určili jejich počet), ale jejich občasné násilné šroubování a očividné „vykrádání“ (tradicionály patří povětšinou všem) nejznámějších tradicionálů mi, zvláště na Slánii, nikdy úplně nesedlo.
Prvních pět minut, tolik trvá úvodní skladba, jsem tedy v jakémsi transu, produkce je perfektní, basa si občas vyjede do své sféry, kam se za ní kytara neodváží, prostě skvělé, organická, úderná řež. V páté kratičké skladbě se navíc mihne ženský vokál.
Třetí v pořadí, "Isle of Skye" začíná pomalejším tempem, do které vrchní štěkač započne se svým štkaním o dálkách a urputných bojích. Po dvou minutách středně tempého metalu se snad poprvé na albu objeví čisté vokály, a ačkoliv jsem jejich nadužívání na předchozí desce příliš neschvaloval, zde trvaly pouze pár vteřin, přitom podkresleny kvalitně nazvučenými čistými kytarami. Po těchto pasážích pokaždé následoval skok do vroucích metalových vod se skvělými vyhrávkami a keltskými motivy v pozadí. Slintám blahem. Tak mi sázka konečně vyšla, říkám si v duchu. Teď to ještě nepodělat. Skladba končí tklivou klavírní pasáží a já nenacházím slov. Skvělé.
„Scáthach začíná krásnou melodií bagpipes, která stále zůstává v pozadí, a za pár vteřin se k ní organicky přidá sólová kytara. Říkám si, že by vlastně ani nemuseli nic dodávat, beztak si mě získali již těmito třemi zářezy. Ovšem kapela jede dál, na albu představí ještě mnoho takto orgasmických pasáží a je jasné, že potěší jak příznivce viking metalu, tak i nás, hrstku ortodoxních celtic metalistů (u mne s malou výjimkou v podobě zmíněných Equilibrium).
V páté kratičké skladbě se navíc mihne ženský vokál, který je velice nerušivý, ne nepodobný vokálu zpěvačky Eluveitie. Do konce zbývají 4 štychy a sakra, takhle bych mohl pokračovat donekonečna.
Jasným bodem plus je zvuk, produkce je opravdu libová (pro mě se trochu vrací k albu „Command to Charge“ z roku 2005, producent Martin Buchwalter odvedl ve studiu Gernhart Records perfektní práci. Excelentní mix folku a melodického deathu přinášejí tito, prozatím poměrně nenápadní němci. Tleskám. Parádní album a velký vstup do roku 2009!
Čas: 41:16
Seznam skladeb:
- Slán
- Conlaoch
- Isle of Skye
- Scáthach
- Feats of War
- Shattering Swords
- Ár Nasc Fola
- Gilded Oars
- Baile's Strand
